Leo K.
13. 11. 2018 KosaZosatra čili vlkovobloguje.wordpress.com
„Nalijme si čistého vína,“ zní často používané úsloví, když chceme poukázat na prostředí otrávené lživými a malichernými mediálními trumpetami. Kvalitní media přinášejí zprávy a názory. V případě těch názorů se ovšem řídí pravidlem římského práva: „Nechť je slyšena také druhá strana!“ Ta malicherná se dají rozpoznat i podle tak obecných pravidlech jakým je pravidlo o diskusích. Velcí lidé totiž diskutují o idejích, průměrní lidé diskutují o událostech, kdežto malicherní lidé diskutují o jiných lidech. Právě tak media. Solidní se zamýšlejí nad příčinami, nesolidní nad lidmi, kteří ten názor šíří.
Když jsem před třemi lety psal článek Významy slov, už jsem tenkrát tušil, že jeho dopad bude mizivý. Přesto mě překvapilo, že článek bývalého prezidenta, Václava Klause Obrana demokracie před liberální demokracií, který se také zabýval významem slov, narazí na stejnou stěnu tuposti jako můj amatérský článek na Kose. Nikdo mě nemůže podezřívat z nezřízeného fandovství vůči Václavu Klausovi, kterého viním z totálního mravního rozvratu naší společnosti v devadesátých letech, ale jeho článek, až na adoraci liberální společnosti (Aby nedošlo k mýlce. Liberální demokracie je něco úplně jiného než liberální společnost), je srozumitelný, věcný a výstižný. A váha jeho osobnosti je proti mé nesrovnatelná.
Když se vymezuji proti liberální společnosti, tak mám na mysli význam toho zájmena liberální. Liber – latinsky svobodný, jde tedy o společnost osvobozenou od všech překážek. Historicky to byla idea boje měšťanstva (buržoazie z francouzského bourgeoisie = měšťanstvo) s feudálním řádem. Měšťanstvo se dožadovala zlepšení své pozice ve společnosti, zejména ve vztahu k pozemkové aristokracii. Klasický liberalismus odmítal privilegia na základě původu, což byl základ společenského postavení šlechty a namísto toho prosazoval uznání podle zásluh, chápaných jako úspěšnost na trhu.
O té nejlépe vypovídalo bohatství jedince, takže se jedním ze základních pilířů liberalismu stala ideologie vlastnictví. Proto také soukromé vlastnictví představuje pro liberály, vedle zastupitelské demokracie, nejdůležitější právo. A proto pro mě liberální společnost, tedy společenství zbohatlíků, na rozdíl od Václava Klause, nepředstavuje ideál žádný.
Ale abych se vrátil k onomu článku: adjektivum liberální zužuje význam předmětu. Liberální společnost, liberální demokracie není totéž jako společnost, není totéž jako demokracie. Cituji z článku Václava Klause:
Proč k demokracii jako tradiční, historií osvědčené formě vlády, dnešní politický, mediální a akademický mainstream připojuje adjektivum „liberální“? Není to ani náhoda, ani nevinný dodatek. Toto adjektivum má za cíl technicistnímu či proceduralistickému pojmu demokracie přidat zcela určitý – v našich očích velmi sporný – hodnotový obsah. Ten samotný smysl demokracie výrazně posouvá a proměňuje. Přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má za cíl zakrývat skutečnou podstatu tohoto neliberálního programu.
Svoboda a tolerance dnešním šiřitelům dobra překáží při uskutečňování jejich pokrokářských cílů. Těmi není vytvoření skutečně liberální společnosti, ale uspokojení vlastních mocenských ambicí. Proto se liberální demokracie dostává do příkrého rozporu s demokracií skutečnou, s vládou většiny, která má – podle tradičního pohledu – jediná právo určovat směřování společnosti. Menšiny samozřejmě respektuje a chrání.
Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin.
Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa. Konec citace.
Dnes, zvláště u příležitosti stoletého trvání české a slovenské státnosti, se stalo zvykem, pomalu bych řekl i floskulí, ohánět se Masarykem. Jenže tyhle zmínky mi připomínají má léta ve školství, kdy dobře naučené žákyně byly schopny na dotaz odpovědět naučeným textem z učebnice dokonce i s rozdělením na odstavce, ale při pokusu naučené aplikovat, žalostně selhaly. Žákyně zmiňuji ne proto, že bych je podceňoval, ale proto, že byly zodpovědnější a v naučeném učivu nad chlapci drtivě vítězily.
Masarykova úpěnlivá prosba na smrtelném lůžku:
„Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom,“
by měla být poctivě zvážena, protože není možné, aby se nesmiřitelné strany sporu o demokracii oháněly jeho výroky navzájem, s pocitem, že jen ony mají tu nefalšovanou pravdu.
Masaryk si byl vědom, že demokracie vždy znamená „násilí proti menšinám a jednotlivcům“. Ať se hlasuje o čemkoli, vždy se tím vykonává násilí na menšině, která byla přehlasována. Pravdy se nedoberete, protože jejím měřítkem je skutečnost, která teprve nastane. Nikdo neví dopředu, co je pravda. Bez ohledu na to, kolik má titulů před a kolik za jménem. Věděl to i Masaryk, který proto nabádal k diskusi a mravnosti.
Ovšem k diskusi a mravnosti jak on ji rozuměl, kde hlavní roli hrála Idea humanitní (původně název přednášky z roku 1901, později vydána knižně Ideály humanitní, Problém malého národa a Demokratism v politice).
Tedy k hlasu většiny opraveným o relevantní námitky menšiny. „Demokracie nevládne, demokracie opravuje.“
Demokracii bral jako jediný systém, který bral ohled na pozitivní potenciál, potřeby a zájmy většiny a celku, ale ne na úkor menšin.
„Ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl…Humanita je náš poslední cíl národní a historický; humanita je program Český!“
Zároveň dělal velký rozdíl mezi humanitní demokracií a liberalismem, k němuž byl kritický pro hodnoty, které byly nekompatibilní s demokracií jako takovou, jmenujme individualismus, podceňování komunity pro úroveň lidí, bezbřehá svoboda pro vyhrazené, práva bez rovnováhy s povinnostmi atd. Snad se nedopustím přílišného prohřešku proti čitelnosti, když dám dva úryvky. Přesto, že jde o filosofický spisek, jeho styl je spíše novinový a docela čtivý:
[…] Někdy je potřebí velikých obětí, ale málokdy. Je lidí jistě málo, kteří měli příležitost, aby položili život, ale přece si všichni – ve fantasii – zobrazujeme situaci, ve které jsme ochotni položit za věc život. Ale to je fráze, fantasie.
Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce. Nemějme záliby v mučenictví. Nemějme záliby ve smrti. Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnout od smrtí. Chceme-li tedy život, nechtějme mučenictví. Jestliže se posud volalo: Pryč s mučiteli!, musíme také říci: Pryč s mučeníky. Pokud jsou mučitelé, jsou mučeníci, ale pokud jsou mučeníci, jsou také mučitelé.
Vzpomeňte si v románě Turgeněva Novina na sympatickou Mariannu, jak chce obětovat život za Rusko. Pořád čeká, kdy přijde příležitost, kdy národ řekne: teď polož hlavu. Avšak ten okamžik nepřišel, třebaže pořád čekala. Ale přišel praktický člověk Solomin, ředitel továrny, a ten jí pověděl, oč běží: Rusko nečeká na obětování života, ale tomu nečistému hochovi vyčesej vlasy, umyj nečistou nádobu a tak dále, toho je potřeba.
Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach, a otrokem je i ten, který znásilňuje. Seneca řekl: „Contemptor suaemet vitae dominus alienae.“ (Kdo zhrdá svým životem, je pánem života cizího.) Ale ovšem nesmíme zneužívat své moci – protože svět chce být podváděn, nesmíme ho podvádět. Láska není citlivůstkářstvím.
Jsme příliš sentimentální, a sentimentalism je egoism. Rádi se mazlíme s dětmi i s dorostlými, ale nemáme potuchy o té uvědomělé lásce, o které Neruda mluvil. Taková uvědomělá láska musí povědět něco, co na prvé poslechnutí snad zarazí: Miluj sebe! Ale není to nic divného; Kristus také řekl: Miluj bližního svého jako sebe samého! Než lidé nedovedou milovat sebe.
Chytráctví a vypočítavost není ještě sebeláskou. Miluj sebe a starej se o sebe. Nechtěj stále oblažovat, jen dělej svou povinnost. Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused. Ale o to běží, mít svůj úsudek, svou individualitu. Odhodlejme se být svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí. Mravnost je založena na citu. Ale není každý cit pravý, pěkný, a protože mravnost na citu je založena, neodporuje proto rozumu. Hledejme vzdělání; právě proto, že cit je slepý, musíme citu svítit rozumem. Vzdělání hledejme praktické, ale také všeobecné a filosofické. Dnes zejména je také třeba vzdělání historického, politického. Mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou. Nedělejme rozdílu mezi politikou a mravností. Chceme-li vzdělání, buďme pozorni, učme se myslit, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. […]
[…] To je asi suma toho, co bych si utvořil z různých soustav ethických. Není to nic nového. Nesmíme očekávat, chceme-li si tajemství a úkoly života doopravdy rozluštit, bůhvíjakých nových zjevení. Vzpomínám na bohatého mladíka v evangeliu. Od své mladosti ostříhá všech přikázání desatera a chce mít život věčný. Kristus mu radí, chce-li být dokonalým, aby prodal, co má, a následoval jej. „Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel smuten, nebo měl statků mnoho.“ Vždycky jsem o tom přemýšlel: odešel smuten jenom proto, že měl prodat, co měl? Patrně byl to docela dobrý hoch, mladík vzdělaný, žijící podle oficiální morálky a oficiálního náboženství, ale cítil jeho nedostatečnost. Šel tedy k mistrovi za tím účelem, aby slyšel něco hodně nového, velikého. Ale mistr nedává jiné rady než: měj lidi rád!
Nehledejme nějakých tajeplných, nadmíru hlubokých a nových formulí a posledních slov pro všecky hádanky života. Hádanky jsou staré a odpovědi k nim jsou také staré. A mnohé ty odpovědi jsou dobré a správné. Ale tobě budou správnými, když je pochopíš sám a v okolnostech svých, jen sobě vlastních. Pak mnohé, co jsme dávno slyšeli, dostává pro nás nového smyslu.——–[…] Konec citace.
Morálka, lidství a humanismus byl v Evropě budován na povinnostech zděděných z antického a potažmo z křesťanského dědictví, například ve formě přikázání, která měla člověku pomoci formulovat svůj vnitřní život, pevně zakotvit sama sebe ve společnosti a ve světě. A opět citát z Idey humanistické:
Stát novodobý časem stává se pořád více a více demokratickým a lidovým, a tento lidovější stát v XVIII. století prohlašuje práva člověcká a osobní. (Americká a francouzská revoluce.) Z těchto práv člověckých rodí se dále práva národní a jazyková, práva sociální a hospodářská (například právo na práci, na existenční minimum a podobně) a konečně kodifikují se již práva ženská a dětská (moderní právo rodinné). Tak se idea humanitní vyvíjí a ztělesňuje v novodobém životě společenském. Podstata tohoto nového ideálu humanitního vysvítá také z toho, že se pokládá za přirozený.
Základem demokracie není „ochrana základních práv každého člena společnosti“, ale prosazování vůle většiny. Práva občanů nejsou předem dána, rozhoduje o nich společnost většinovým hlasováním (například o osmihodinové pracovní době nebo o volebním právu). Jenže čas a zájmy velkých států udělaly své. Lidská práva, naproti tomu tak, jak je známe z naší Listiny základních práv a svobod, vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly prosazeny v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (KBSE) v Helsinkách 1975 jako sofistikovaný klacek na tehdejší východní blok. Návrhy, které dříve byly zformulované Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí, formovaly základy pro jednání. Ovšem v přípravných rozhovorech nemohly tyto mezinárodní organizace činit návrhy samy, učinily je tak jejich členské státy. Mezi důležité návrhy, které byly učiněny, je návrh Belgie, Itálie a Dánska, protože tyto návrhy vytvořily půdu pro jednání o lidských právech, tak aby mohly být zařazeny do Závěrečného aktu. Podrobně jsem se tím zabýval v článku Demokracie a lidská práva, ale krátký úryvek z toho článku je obsažen v těchto dvou odstavcích.
Evropskému společenství (ES) se podařilo udělat z lidských práv součást identity evropských států, tedy integrální složku jejich podoby, jak by měly vystupovat navenek.
A to i přes fakt, že návrh učiněný ES, byl v rozporu s převládajícími mezinárodními zásadami, tedy především principem nevměšování se do interních záležitostí států.
Vzhledem ke stanovení programu konference je důležité také zmínit,
že Spojené státy byly velmi překvapené, nakolik se jim podařilo ovlivnit program nadcházející konference, v souvislosti s tím jakých programových ústupků byl Sovětský svaz ochoten učinit (Henry Kissinger).
Když byla v listopadu 1972 zahájena formální jednání KBSE, nebyla úcta k lidským právům stále považována za celoevropskou zásadu a to i přes to, že v roce 1969 Evropská společenství navrhlo, aby se do agendy konference dostal volnější pohyb osob, myšlenek a informací.
Tak vznikla instituce základních nezcizitelných lidských práv, která stále ještě stavěla na humanitě, úctě k člověku a ještě respektovala jeho postavení ve světě. Ale založení „neziskové“ organizace Human Rights Watch – která na dodržování těchto „práv“ má dohlížet a z nevolené pozice ovlivňovat politiku a zvláště přelom století a začátek 21. století. kdy začal na tato práva nabalovat další a další teze, vytvořily instituci, která již nemá s hodnotami původní euroatlantické civilizace nic společného. Tato novodobá lidská práva už nepramení z demokracie či humanismu, ale stojí na pýše. Tedy i na představě, že lze měnit přírodní zákony pouhou legislativou – viz boj proti klimatickým změnám.
Důsledky začínáme pociťovat všichni. Klasická morálka se hroutí. Člověk ztrácí schopnost předvídat důsledky svého jednání. Nezáleží již na činu konkrétním, ale na tom, kdo jej vykonal, ke které skupině (menšině či většině) patřil. Všichni mají práva na všechno, ale povinnosti žádné. Zcela vedle, respektive souběžně s legislativou vynucenými právy, stojí základní přirozená morálka.
Potom není divu, že existují sebestřední politicky vlivní jedinci, kteří stále mluví o „liberální“ demokracii, přesto, že je nikdo nepodezírá, že tomu sami věří. Zkrácený kousek projevu jednoho nejmenovaného politika mimo zastupitelskou funkci si přečtěte. Nakonec popírá i sama sebe…
Nemám se svou identitou žádný problém. Mohu se identifikovat jako Čech, ale i jako Evropan, ba jako Světoobčan, jako člen rodiny států s liberálně demokratickým systémem. Vždyť základem liberální demokracie je svoboda každého jednoho z vás, tolerance (nemusíme se pro rozdílné názory vzájemně napadat), solidarita s potřebnými a vláda práva (respekt k pravidlům).
Ta pravidla si sami tvoříme prostřednictvím svých zástupců, které volíme ve svobodných volbách a těmi pravidly se potom řídíme. Mluvíme li o svobodě, musíme ji chápat jako odpovědnost, ale ke svobodě, která je základní ústřední hodnotou, patří jistá míra nejistoty. Bez nejistoty bychom se nevyvíjeli, ztráta nejistoty je ztrátou lidství. Tolerance je cenná, ale nemůže být bezbřehá, nemůžeme být tolerantní k netolerantním. Solidarita je důležitá, ale nemůže být vyjádřením naší slabosti. Není možné ohýbat vládu práva ve jménu jakéhosi vyššího ideálu. Při obraně našich hodnot si musíme připustit, že náš euroatlantický prostor je jakousi formou impéria a všechna impéria, která se neuměla postarat o stabilizaci svého okolí, byla dřív nebo později tím svým okolím rozvrácena zevnitř.
Samozřejmě vždy s pomocí svých trojských koní uvnitř toho impéria. A my jich tu máme dost, i na nejvyšších ústavních pozicích. Kritické myšlení vidím jako schopnost vyhodnotit co je realita a co už je třeba alarmismus, co je snaha lidi vyděsit, aby zpanikařili, aby se lépe dali manipulovat. Proto je kritické myšlení velmi důležitým nástrojem přežití naší civilizace.
Tak vida! Začíná potřebou odpovědnosti a tolerance a končí kolonizační výzvou. Euroatlantické impérium si musí udělat v okolních státech pořádek (Libye, Afghanistán, snad i Sýrie), proto v Afghánistánu Češi umírají za Prahu?!
Jiným současným příkladem zneužití jména demokracie je Daniel Křetínský, který podle serveru Novinky dokonce investuje do francouzských novin, protože považuje tisk za stěžejní věc pro uchování tradičních hodnot liberální demokracie… dokonce v rozhovoru vyloučil, že by jeho motivací byla snaha dostat se na francouzský trh… no není to přímo úžasná představa? Inu odpor proti demokracii má dříve i dnes stejný zdroj. Je jím snaha elit vnucovat své představy ostatním a zachovat si své privilegované postavení.
Existuje vůbec ještě místo pro Masarykův ideál humanitní u počátku minulého století? A nejde jen o překonané moralizování? Ideálem můžeme nazvat vzor, k němuž jsme dospěli a od kterého si slibujeme odstranění nepravostí, jež nám brání v uplatnění našich snů. Masarykův sen dřímá v srdci i rozumu člověka. Mezi staré a nové, zaniklé a ještě vznikající, vkládá spojnici humanity, lidství. Prozřetelně se obává, že nové identity vzešlé z třídního a národního vymezení vyústí v tragédii nedorozumění, neuchováme-li si identitu přirozenou, lidskou.
V neděli 4. 11. jste mohli v OVM sledovat jak zájmy mocností a sobeckých pohnutek politiků, chránících si své postavení, převážily národní zájem jednostrannou, účelovou a otrockou morálkou, jejímž posláním se stalo obhájit jindy neobhajitelná příkoří jiným přesto, že existují relevantní důvody domnívat se, že situace nemá žádné dobré řešení. I to Masaryk předvídal: Veliké zlo je v tom, že se neustále strachujeme, co kdo o nás řekne. „Odhodlejme se být svými!“ Mějme svůj úsudek a svoji individualitu!
