Jiří Jírovec
6. 11. 2018
Když se V+W vrátili po válce do Prahy, začali si dělat srandu z protektorátních poměrů. Obratem narazili na výčitku: Tak pozor, pánové, vy jste tady v té době nebyli, takže nevíte, jak byste se sami chovali. Werich si následně uvědomil, že z bezpečí Ameriky označili s Voskovcem Vlastu Buriána za nacistu a fašistu a snažil se to napravit. Je to dávná, ale stále modelová situace: Odsuzujeme druhé za jednání za okolností, kterým jsme sami vystaveni nebyli.
Když jsem pracoval na Přírodovědecké fakultě, byli někteří spolupracovníci zváni před cestou na západ na pohovor do Bartolomějské ulice. Nevím, co na tam po nich chtěli. Možná je jen zdvořile upozornili na tu část povinné cestovní zprávy, kde byla otázka o styku s emigranty.
V české společnosti se dalo lecos okecat a zakrýt. Umělci, kteří “nesměli”, psali pod pseudonymem a nebo jménem kamaráda a všudypřítomná tajná policie to ani nezpozorovala.
Naše společnost se vyznačuje zvláštní ochotou přijímat pravdu Velkého bratra za absolutní. Změní se fangle a plášť se nechá plandat po směru nové nenávisti.
Česko je patrně jediná země na světě, která má zákon, podle kterého lze odměnit občany za spolupráci s těmi “správnými” cizími výzvědnými a tajnými službami. Jsme patrně jedinou zemí na světě, která vyčlenila určité období své historie jako protiprávní. Jsme papežtější než papež.
Každá moc, tedy i ta československá z let 1948-89, reaguje na nebezpečí, ať skutečné nebo zdánlivé a tak shromažďuje informace na možné nepřátele. Třeba takto:
Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami, jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti. Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu. Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.
Ale pozor, abyste si neodplivli proti větru. Předcházející odstavec nesouvisí s Stb. Jde o část reportáže kanadské CBC o opatřeních na ochranu papalášů, kteří se účastnili schůzky G20, pořádané v roce 2010 v Torontu. Celkem to stálo 900 miliónů dolarů.
I naše současná moc sbírá informace, potřebuje svoje Bretschneidery, sleduje naše kroky a tváře. Proti Stb to je extraliga proti krajskému přeboru. Pokrok se nedá zastavit.
Motivace “spolupracovníků” je ale v principu stejná: (možná) ideály, strach, vlastní prospěch a poškození druhého.
Stejné platí pro ty, kteří teď kritizují Nohavicu. Nejde o to, že kdysi prozradil nějakou ptákovinu. Třeba, že Kryl má komplex z toho, že je malý a má v Mnichově skromný byt.
Není známo, že by Nohavica udal, aby dostal někoho do vězení a pak přebral jeho osamělou holku nebo znemožnil jiného zpěváka, aby přebral jeho publikum.
Nohavica ale zhřešil takměř smrtelně. Podal si ruku s Putinem v době, kdy NATO haraší zbraněmi a jeho dutolebí generálové a politici by nejraději zadupali Rusko do země. Jen kdyby věděli jak. Kultura je pro ně nebezpečná, protože má schopnost překonávat hranice a spojovat lidi. To věděl již Goebbels.
Jarek Nohavica nám přibližil určitou část ruské kultury i kousek duše té země. Udělal to aniž by se snížil na úroveň Vyčítala a Parkanové.
