Poděkování

Avatar
Původní autoři

Martin Koller
5. 11. 2018
Oslavy stého výročí vzniku Československa v Praze byly nic moc a uplakané nebe jakoby vyjadřovalo náladu mnohých z nás. Zato jsme mohli vidět a stále vidíme příval stupidních žvástů v médiích se zaměřením na kritiku vzniku a existence Československa. Něco takového je nejen v Evropě, ale v celém světě unikátní. Něco takového si neumím představit ani v sousedním Polsku, nebo Maďarsku. Aktivisté a dokonce historici vystudovaní za peníze spoluobčanů, zato placení v současnosti bůhví kým, nicméně evidentně sudeťáky a pangermány kolonizujícími Evropu, případně jejich místními slouhy urážejí vlastní zemi a národ a nikomu to nevadí. 


Neměli by reagovat naši politici, už z hlediska svých různých přísah a povinností? Českou republiku, snad jako nějakou formu urážlivé provokace, či připomenutí závazků slouhům a vlastizrádcům, navštívila německá kancléřka, představitelka země, s níž byli naši předkové tisíce let v konfliktu. Spolu s ní přímo vzorový reprezentant pangermánské EU, našminkovaný Macron, jakýsi Ken budoucnosti, bez rasy, pohlaví, vlastní tváře a vlastního názoru.

V rámci protičeské, případně protičeskoslovenské propagandy se zcela zapomnělo na mnohé. Správně si to uvědomil Ladislav Žák, který publikoval 26. 10. 2018 následující slova: „Mám takový pocit, že v celé té kampani věnované stému výročí vzniku a následného průběhu společné české a slovenské státnosti chybí jedno prosté poděkování. Rád bych proto poděkoval Slovákům za krásných pětatřicet let, které jsem s nimi mohl prožít ve společném Československém státě. Bylo to krásné, vzájemné, inspirující a produktivní partnerství. Jsem rád, že po zániku společného státu toto partnerství přetrvává, ale stále se rozvíjí. Tož milí Slováci, děkuji, děkuji, děkuji….“

Češi (včetně Moravanů a Slezanů) a Slováci jsou vzájemně nejbližší národy v Evropě. Nemá smysl se handrkovat o to, kdo na koho údajně doplácel, nebo si myslí, že doplácel ve společném státě. Lze to poměrně přesně vyčíslit na základě statistik a jiných historických zdrojů, které jsou nezpochybnitelné. Společný stát byl z bezpečnostního hlediska v roce 1918 i v následujícím období absolutní strategická a bezpečnostní nutnost. Je naprostým faktem, že Češi potřebovali Slováky proti Němcům a Slováci potřebovali Čechy proti Maďarům, bez ohledu na cenu. Zde nelze kšeftařit a vše se nedá měřit penězi. Vlast a národ jsou cenou nejvyšší.

K poděkování se opožděně přidávám, jsme s panem Žákem zhruba stejně staří a připomínám dále mimo společné soužití v období 1918-1938 a 1945-1992 rovněž československou armádu, která vznikla před více, než sto lety jako čin statečných protirakouských vlastenců v legiích v Rusku, Francii a Itálii. Velkou zásluhu na tom má Milán Rastislav Štefánik a američtí Slováci. Armáda tedy předstihla dobou svého vzniku stát. Tato armáda nepřestala existovat ani v době rozdělení republiky nacismem a fašismem v letech 1939-1945 a Slováci bojovali s Čechy společně proti nepřátelům v zahraničí na všech frontách, stejně jako odbojáři a partyzáni doma. Naše armáda měla po roce 1945 řadu nedostatků, ale všichni ji brali vážně a byla československá. Takže zároveň zdravím všechny kolegy Slováky, s nimiž jsem sloužil téměř 24 let a bez ohledu na některé detaily, problémy a nedostatky, které se konec konců najdou na všech pracovištích. Bylo mi ctí.

Jedním z důležitých faktorů paměti národa jsou veteráni, především vojenští a všichni ti, kteří se podíleli na boji proti nacismu a fašismu. Nesmírně důležití jsou pamětníci druhého odboje. Už téměř žádní nezbyli, což umožňuje účelově překrucovat a falšovat dějiny a vyrábět protičeskou, případně protičeskoslovenskou propagandu. To se děje s rostoucí intenzitou a podporou většiny médií. Nejsem členem žádné veteránské, ani armádní organizace, takže poměry v těchto spolcích detailně neznám, případně je znám pouze z doslechu od známých, kteří jsou členy. Přesto mne udivuje současný vývoj a útoky proti svazu veteránů, jako na objednávku, byť některé problémy prosakovaly již dlouhá léta.

Především jsem toho názoru, že problémy, ať již reálné, nebo mediálně vyráběné na objednávku, by si měli řešit v první řadě sami veteráni. Když se podíváme do médií, protože naprostá většina občanů jiný zdroj informací nemá, co zjistíme? K svazu veteránů se vyjadřuje kdejaký aktivista, protinárodní politik a nedovzdělaný redaktor, či komentátor dlouhodobě přisluhující cizím zájmům a nepřátelům naší země. Kolik veteránů dostalo prostor k vyjádření v ČT, již si platíme ze svých daní? Kolik prostoru dostávají v ČT vlastenci a kolik amorální slouhové cizáků? A to jsme oslavovali sto let vzniku ČSR a osvobození z rakousko-germánské okupace! Kdysi naší zemí zněly písně, jako Vlajka vzhůru letí, nebo Masaryk nás svolává. Za Československou republiku byli ochotni položit život i lidé, kteří nebyli bohatí a moderně řečeno úspěšní, protože v roce 1918 získali vlast, svoji vlast, Československou republiku. Dnes slyšíme Ódu na (germánskou) radost nad blbostí otroků v evropských koloniích a přípravou na další válku na východě. Sankce, zbrojení, válka, další Drang nach Osten proti Slovanům se slovanskými armádami podřízenými německému Bundeswehru.

Tři pilíře státu

Když jsem v rámci úprav svojí knihy o historii státu, armády a obranného průmyslu nedávno zamýšlel nad naším státem, jeho minulostí a budoucností, uvědomil jsem si, že dochází k destabilizaci základních pilířů našeho státu, pravděpodobně záměrně. Přitom jsem si nemohl nevzpomenout na slavný americký film Pošťák.

Vcelku nelze popřít, že oporou, či pilíři státu v moderní době byly a stále by měly být armáda, policie a pošta. Součástí policie jsou hasiči a záchranáři profesionální a dobrovolní. Oporami státu byli od října 1918 rovněž železničáři a samozřejmě, už dávno před vznikem republiky vlastenečtí učitelé, a to všech stupňů. Pokud si připomeneme pražské povstání v květnu 1945, nelze zapomenout na další uniformovanou složku, a to tramvajáky. Všichni z nich, pokud se nezpronevěřili vlasti a národu si zaslouží poděkování. Je smutné, že něco takového neudělal žádný z politiků. Možná proto, že slovo vlast zapomněli, ohlušeni tučnými koryty a dotacemi z EU, tedy z peněz, které EU a především Německo vydřela z naší země a práce našich lidí. Konec konců, z naší ústavy zmizelo i slovo národ a od našich politiků ho rovněž neslyšíme, stejně jako slovo vlast.

Každý stát má svoje neživé symboly. Jsou to jazyk, území vtělené do mapy, státní vlajka, státní hymna a obvykle i měna. Zásadním podpůrným faktorem jsou vlastenecky laděné zákony a především pozitivně prezentovaná historie státu. Ona totiž historie žádného státu není moc krásná a jemná. Ale pouze u nás se dlouhodobě zdůrazňují negativní stránky. Proč asi a na čí objednávku? Současná EU se snaží všechny tyto symboly odsunout do pozice jakéhosi druhořadého folklóru. Přesně podle vzoru pangermánského tažení s cílem takzvané Mitteleuropy, které odmítl již v polovině devatenáctého století Palacký. Jak napsal prezident Beneš, Němci přijdou zase se svojí touhou ovládat Evropu, jak jsem psal před týdnem. Děje se to pomalu, pokrytecky a s využitím jak propagandy v médiích, tak změnami ve školách, které dorazila kombinace ideologie hlouposti, multikulturalismu a inkluze socialistických ministryní. Znovu lze připomenout slova Karla Havlíčka Borovského, dnes rovněž pronásledovaného protičeskými propagandisty, že dobrá, či špatná vláda se pozná podle toho, jak ke školství přistupuje. Podřizování cizím zájmům se děje bez vědomí a souhlasu občanů především tichými změnami nařizovanými z Bruselu a otrocky plněnými našimi politiky a úředníky v přívalu všemožných nesmyslů a uzákoněných lumpáren vymýšlených tamními 60 000 úředníky pod vedením eurokomisařů. To vše s cílem vybudování totalitní euromarxistické říše lži, korupce, otroctví a úchylnosti.

Jedním z nehmotných pilířů státu je jeho idea. Ta nemůže být jiná, než vlastenecká a opírá se o historii a symboly. Může ji nahradit ideologie, jako u německého nacismu, nebo náboženství, jako u islámského státu. Výsledky jsou v takovém případě v podstatě stejné. Velké škody může přinést i deformace a ideologické, či záměrně politické zneužití jakékoli víry. Nemyslím tím jen politické šaškování samozvaného kněze, bývalého socialistického kádrováka v katolickém ornátu, přestože knězem není a nikdy nebyl. Ani mši za sudeťáky, která urazila oběti nacistického násilí a jejich potomky v Plzni. O individuu, které si říká papež František a mlčelo k fašistickému teroru a vraždám v Argentině a v současnosti pomáhá prosazovat islamizaci Evropy pod pláštíkem jakéhosi úchyláckého církevního euromarxismu je zbytečné hovořit. Naštěstí máme i vlastenecké kněze. Kdysi to byl Jan Hus, později již téměř zapomenutý Josef Jungmann, dnes se valí nenávistná propaganda na pana Piťhu, který řekl nahlas to, co si myslí většina národa. Neměli bychom zapomínat, že naprostá většina z nás má historicky křesťanské kořeny, které, ať se to komu líbí, či nikoli pocházejí z judaismu. A to je, počínaje desaterem, dobré vodítko i do budoucnosti.

My se v současnosti rozčilujeme nad sprostou vraždou saúdskoarabského novináře. Přitom zapomínáme na nacistické koncentrační a zajatecké tábory v celé Evropě, jak se tam Němci a Ukrajinci nechovali k vězňům o nic lépe, tamní vraždy a pokusy na živých lidech. Zapomínáme na sovětské gulagy. Zapomínáme na japonské koncentrační tábory, protože byly daleko. Zapomínáme na koncentrační tábory v Chile a v Argentině, kde také uřezávali vězňům prsty. Stačí připomenout zpěváka Victora Jaru v Chile. Zapomínáme na fašistické koncentrační tábory ustašovců v Jugoslávii, na koncentrační tábory Francovy vlády ve Španělsku. Zapomínáme na Lidice, Ležáky, Prlov, Ploštinu a desítky vypálených obcí na Slovensku, pec vápenky, kam házeli příslušníci SS a pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy živé zajatce. Přehlížíme nedávný ukrajinský majdan a hromadnou vraždu v Oděse. Opravdu jsme se poučili z historie? Nebo děláme vše pro to, aby se opakovala?