Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“ (přepis rozhovoru 15.11.)

17.11. 2018   Hrad
Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov, vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem. Tentokrát natáčíme na Pražském hradě. Dobrý den i Vám, pane prezidente.

Dobrý den.  video zde

Jaromír Soukup: Pane prezidente, všichni tuší, že hlavním tématem dnešního rozhovoru bude situace okolo vlády, Andreje Babiše a reportáže té provinční televize, ale já bych začal něčím podle mého názoru trošku důležitějším pro lidi. Včera se vláda usnesla na zvýšení minimální mzdy, oni tam byly velké tahanice, ministryně Maláčová chtěla přidat myslím dva tisíce korun, Andrej Babiš tisíc korun a tak dále a nakonec se shodli na přidání o zhruba 1 300 korun, nebo 1 100 korun, a minimální mzda bude činit 13 350 korun. Jak ten krok hodnotíte? A zkuste mně vysvětlit Váš názor na minimální mzdu, na ten institut, jestli je pro ekonomiku důležitý nebo ne?

Miloš Zeman: My už jsme o tom mluvili několikrát, pane Soukupe, ale já to rád zopakuji. Ten institut je důležitý a je v mnoha zemích, dokonce třeba ve Spojených státech na úrovni jednotlivých členských států americké unie. Proč je důležitý, protože je to nástroj, který tlačí celkovou mzdovou úroveň poněkud nahoru, protože z něho se pak odvíjejí přes tarifní mzdy i mzdy, které nejsou minimální. Já tedy podporuji růst minimální mzdy už z toho důvodu, že jak dobře víte, při naší průměrné mzdě, která je těch třicet jedna tisíc, dvě třetiny zaměstnanců na ni nedosáhne. Tak ať alespoň ty nejhorší, tedy nejhůře placené profese berou o něco víc, ať už je to tisíc nebo tisíc pět set korun.

Ale řeknu Vám něco, co svým způsobem možná nebude ladit s politikou paní ministryně Maláčové, i když ji mám docela rád, a to jsou požadavky na zvýšení životního minima. Víte, já souhlasím s růstem minimální mzdy, takže mě někteří neoliberální ekonomové za to kritizují, a naopak jsem pro zmrazení životního minima, za což mě zase kritizuje druhá strana. Proč jsem pro zmrazení životního minima? Prostě proto, že z této částky prostřednictvím nejrůznějších koeficientů se odvíjejí prakticky všechny sociální dávky.

Sociální dávky, ano.

Takže zvýšíte-li životní minimum, zvýšíte sociální dávky docela automaticky. Máme tady pořád dvě stě tisíc lidí, kteří nechtějí pracovat, i když práce je, a kdyby dostali vyšší sociální dávky, tak jejich nechuť k práci by se ještě zvýšila.

To je pravda, to je docela logické. Nicméně za minimální mzdu pracují, vypadá to, zhruba pouze tři procenta.

Tak asi.

Tři procenta zaměstnanců, což opticky nemusí vypadat jako příliš mnoho, nicméně je důležité říci, že i to zvýšení na 13 350 z 12 200 korun, které bylo teď, je hrubá částka, to znamená, ta čistá částka nedosahuje ani deseti tisíc korun, což tedy znamená, že to nedosahuje ani hranice příjmové chudoby, protože ta příjmová chudoba pro samotného dospělého prostě je vyšší, zhruba o 1 500 korun. No a logicky, když už někdo pracuje při dnešních cenách, a to je ta známá věc, jestli můžeme očekávat snížení cen anebo máme prostě příliš nízké platy, protože dvě třetiny lidí se domnívají, že ceny jsou příliš vysoké. Já říkám, no…

A platy příliš nízké.

Ono to spíš je tak, že platy jsou příliš nízké. Z mého pohledu je to velmi pozitivní zpráva a je potřeba objektivně říci, že Bohuslav Sobotka nebo vláda Bohuslava Sobotky dosáhla to zvyšování minimální mzdy z 8 500 korun hrubého na 12 200 korun, což…

Tak tím začal už Jiří Rusnok, protože ta minimální mzda byla několik let prakticky zmražena.

Ano.

A až Jiří Rusnok ji odblokoval.

Když jsme u toho Jiřího Rusnoka, který je teď guvernérem České národní banky. Pane prezidente, já mám dotaz na jaksi situaci s českou korunou. Česká koruna oslabuje, už se blíží hranice, atakuje hranici 26 korun za euro a 23 korun za americký dolar. Víte, mně to moc jaksi neladí s těmi utvrzováními České národní banky, která do intervencí proti sílící koruně investovala dva biliony korun a říkala, že po ukončení těch intervencí se dá očekávat výrazné posilování koruny. No, stal se přesný opak.

Víte, já jsem byl vždy odpůrce intervencí, takže teď bych se mohl radovat a říkat, na moje slova došlo, ale to by bylo trošku krátkozraké. Podívejte se, kurz koruny je cena jako každá jiná, cena měny. To znamená cena, která je určována poměrem poptávky a nabídky. A jestliže necháte takzvaný plovoucí kurz, který je tržní a neintervenujete do něho z jedné nebo z druhé strany, já si vzpomínám jak Alois Rašín, náš první ministr financí dělal všechno možné, aby koruna byla co nejsilnější, zatímco jeho nástupce Karel Engliš měl přesně opačnou strategii. Já bych tu korunu prostě nechal volně plavat a nechť si trh sám rozhodne, jaký bude kurz.

To jo, ale já mám trošku, já se přiznám, že mám s Českou národní bankou trochu problém, protože investovat dva tisíce miliard korun na udržování kurzu koruny s tím, že pokud bychom ten kurz nechali volně, to znamená tu cenu si tvořit volně na trhu, razantně by posílila a to by jaksi znamenalo problém pro naše exportéry, no stalo se něco jiného.

Ale ona by neposílila, ona by byla zhruba na stejných hodnotách, jako je. Pokud jde o ty miliardy, tak oni jsou tezaurovány, oni nezmizely, nevypařily se. Tady je spíš jiný problém, pane Soukupe, že pokud se jich Česká národní banka bude chtít zbavit, takže je možná prodá za méně výhodnou cenu, než je nakoupila.

No samozřejmě, no samozřejmě.

A to je ta čistá ztráta a zbytečná ztráta. Já budu příští týden jmenovat dva nové členy Bankovní rady, tak si s nimi o tom také promluvím, ale především jsem rád, že konečně Česká národní banka ustoupila od nesmyslných intervencí. Zadruhé, že zvyšuje úrokové sazby, to já vřele podporuji, když budete chtít, vysvětlím proč. A zatřetí, aby předešla takzvané hypoteční krizi, takže zavedla omezení na hypoteční úvěry, také dobrý krok.

No, mě by zajímal tedy ten Váš názor na zvyšování úrokových sazeb, to ano. A musím říci, že s tím zpřísňováním podmínek pro poskytování hypoték, no samozřejmě z makroekonomického pohledu je to pochopitelný krok, brání tím případné hypoteční krizi a ohrožení hypotečních bank, tomu samozřejmě rozumím. Problém je, že ten dopad na obyvatelstvo je trochu nepříjemný, protože zhruba třetina lidí, kteří ještě měli šanci si na tu hypotéku sáhnout, to teď nedokážou .

A pak se nedostanou do dluhové pasti a banky se nedostanou do pasti spočívající v tom, že se sníží hodnota nemovitosti, která byla dána do zástavy, takže na tom prodělají i ty banky. To je podstata hypoteční krize.

Já vím, ale já se spíše koukám na ten dopad na lidi, kteří teď nemají kde bydlet vzhledem k cenám, které se zatím nehýbají, a hypotéky jsou méně dostupné a trh s nájemním bydlením prostě neexistuje nebo je velmi nerozvinutý. No, to jsou objektivní fakta, která teď při tom rozhovoru nevyřešíme.

Při našem rozhovoru jsme už několikrát naráželi na exekuce, na dlužníky. Já jsem Vám vždycky říkal, že poctivý člověk své dluhy splácí, a Vy jste se strašně rozčiloval.

Ano.

Ale pokud jde o ty hypoteční úvěry, co pomůže těm lidem, kteří si vezmou pohodlnou hypotéku a najednou zjistí, že ji nemohou zaplatit, tak se taky stanou dlužníky. Přijde exekutor a v podstatě ztratí i ty prostředky, které do toho vložili.

Jaksi nerozvinutý nebo špatně dostupný trh s bydlením je trošku vzdálen od našeho známého rozporu na exekuce, ale budiž. A to zvyšování úrokových sazeb, pane prezidente?

Vy samozřejmě víte, co je to protestanská etika Maxe Webera, a dá se shrnout do jednoduchého hesla, šetři a investuj. A u nás ještě třeba v 19. století to byly ty raiffeisenky a potom byl trošku nepovedený pokus s kampeličkami, ale v zásadě byla tradice, že já si uložím své peníze do banky nebo do spořitelny nebo do záložny, to už bylo jedno a něco mně to vynese, ten úrok. A ten úrok byl symbolem ocenění mé tendence ke spořivosti, která kdysi byla českému národu docela vlastní. Teď se stalo, že banky mají přebytek peněz a už se jim nechce platit úrok. A jediný, co může tuto situaci změnit, je krok České národní banky ve zvýšení úrokových sazeb, aby střadatelé dostali alespoň nějakou částku ze svých vkladů.

Která je alespoň trošku zajímavá. No, to máte pravdu, samozřejmě to narazilo na tu českou realitu, kdy dobře míněné kroky lidí spořit si, nacházet si finanční instituce, které je ocení za tu spořivost vyšším úrokem, narazili na to, že jaksi spousta těch kampeliček neměla zájem na tom, aby vyplácela úrok, ale chtěly ty peníze pro sebe, ti majitelé nebo ti kteří to ovládali.

Ano, ano.

A teď je prostě zpronevěřili, něco si za ně kupovali a skončilo to velkým průšvihem. Celý ten sektor kampeliček, obávám se, že i bankovní sektor skončil průšvihem, ale po zásahu Vaší vlády se to jakžtakž dalo dohromady a bankovní sektor je v pořádku. No tak doufám, že tu spořivost lidí teď už neohrozí tyhle ty hrůzy.

V každém případě já mám účet u České obchodní banky a víte, jaký je úrok? Nulový.

Z běžného účtu je nulový.

To znamená, já naopak platím nějaký poplatek za udržování běžného účtu. Doufám, že to nepovede k takovému zvěrstvu, jako je záporný úrok, kdyby k tomu došlo, tak si ty peníze vyberu, dám si je pod polštář a budu vědět, že nebudu muset platit bance záporný úrok.

Tím se také jaksi strašilo, že dojdeme třeba do situace švýcarského franku, které v jedné chvíli na běžném účtu byl úrok nulový. Pokud jste chtěl udělat depozitní vklad, tak byl úrok záporný, protože prostě ty banky o to zájem neměly, aby tam byly peníze deponované ve švýcarském franku. Českou korunu to evidentně nepotkalo, tyhle ty katastrofické scénáře se nevyplnily, ale zase máme teď problémy jiné. To je tedy to oslabování koruny.

Ale pane prezidente, pojďme od ekonomických otázek k té hlavní kauze. A ta hlavní kauze je tedy kauza Babiš, opět jednou. Opět se nepřímo týká Čapího hnízda a tu diskuzi médií, veřejnosti, politiků odstartovala reportáž jaksi serveru nebo televize nebo jak to tam mají zorganizované, Seznam paní Slonkové, kteří prostě natočili nemocného syna Andreje Babiše v reportáži, a ten řekl, že jaksi byl odvezen z České republiky proti jeho vůli, aby nějakým způsobem byl oddálen od kauzy Čapí hnízdo, a že se mu tam nechtělo a že podepisoval nějaké dokumenty, o kterých nevěděl, co znamenají. Tohle nám naservírovali. Pane prezidente, obecná otázka, jak tu kauzu hodnotíte?

Před dvěma dny se mě na totéž ptala televize Nova a té jsem řekl, nemám dost informací, budu si je nejdříve muset zjistit. Za ty dva dny jsem si alespoň nějaké informace zjistil, tak Vám už odpovím konkrétněji.

Víte, v mém vidění světa, které nikomu nevnucuju, se stalo stručně řečeno to, že pár revolverových novinářů přepadl v jeho švýcarském bytě duševně nemocného muže a zveřejnil záznam tohoto rozhovoru. V podstatě by se nestalo nic, protože ten záznam není příliš zajímavý, kdyby ten muž nebyl synem ministerského předsedy. Teď se musíte ptát, jestli ten člověk je opravdu duševně nemocný nebo není. Podle mého názoru i ten záznam toho rozhovoru nasvědčuje o duševní nemoci, konkrétně, jak říkají lékaři, o schizofrenii. Já nejsem psychiatr, takže do detailů se pouštět nebudu, ale v každém případě, když v tom rozhovoru vám někdo řekne, podepsal jsem něco, ale vlastně jsem nevěděl, co podepisuji, tak duševně normální člověk samozřejmě ví, co podepisuje, jinak by nebyl normální. Já také musím podepsat denně stovku materiálů a každý si pečlivě přečtu, to zaprvé.

Zadruhé ten údajný únos na Krym, tak jsem dneska viděl fotografii, jak tomu mladému Babišovi sedí na rameni činčila, to je taková, ani nevím větší myš nebo něco takového, ale dělají se z ní kožichy, to není podstatné, a že si tam narazil nějakou dívku a tam se s ní objímá a tak dále. Takže to byl skutečně únos jako vyšitý. Ten jeho chovatel, dá-li se to tak nazvat, nebo pěstoun, který má docela zajímavý rozhovor dneska v deníku Právo, tak ten dokonce říká, že ty záchvaty té schizofrenie byly občasné, že někdy vyhrožoval zabitím sebe i druhých, někdy že byl docela pohodový, jako třeba s tou slečnou.

Dobře, víte, pane Soukupe, je to hyenismus, když to řeknu jednou shrnující závěrečnou větou, je to docela obyčejný hyenismus odpovídající úrovni české žurnalistik. A to, že někteří čeští politici teď byli politi živou vodou a ožili a začali běhat jako vyplašené slepice a přemýšlet o tom, co jim to přinese, když vyvolají nějakou vládní krizi, to je jedna věc. Pražský dav dnes si jako obvykle zahuláká a vůbec mu nedojde, že vlastně protestuje proti výsledku svobodných voleb, a moje prognóza, že to skončí, že se to rozplyne, že část slušnějších lidí si uvědomí, že se dostala tou psychickou nemocí toho mladého Babiše na příliš tenký led a v zájmu zachování vlastní pověsti z toho vycouvá.

Ono to vypadá, protože rozumnému člověku jaksi dochází, že to není zcela v pořádku, takže vypadá, že to pomalu vyprchává. Nicméně to neznamená, že bychom o tom neměli hovořit, protože…

Samozřejmě.

Já tu mám několik poznámek. Účelem té reportáže a dlouhodobě negativního vztahu těch novinářů Slonková, Kubík bylo jaksi ukázat Andreje Babiše v tom nejčernějším světle. Proti tomu asi žádné protesty, pokud jsou o tom přesvědčeni, ano, ale má se používat pravda a metody, které jsou přijatelné. Oni chtěli tedy Andreje Babiše jaksi vykreslit ve světle, že je to v podstatě lidská zrůda, která neváhá pro svoji vlastní politickou kariéru zabránit svědectví svého syna tím, že ho unese na Krym, což samo o sobě je tedy z mého pohledu fantasmagorie, ale budiž. Ale co je možná závažnější, on je nemocný. Já nemám rád rozdělování psychicky nemocný, fyzický nemocný, on je prostě nemocný a každý normální člověk přeci ví, že pokud někdo je nemocný v tomto směru, má třeba schizofrenii, nelze očekávat, že jeho reakce v případě, že má úzkosti třeba, těžké úzkosti, což schizofrenici mívají, které se zase střídají s jinými druhy nálad, se nezačne bát a nezačne se třeba z té situace nějakým způsobem vyklouznout. Nereaguje prostě racionálně. To jsou duševní nemoci. A přesto přese všechno, že to věděli, mimo jiné všichni novináři věděli, že syn Andreje Babiše tyto problémy má, i dcera. Všichni to věděli, všichni jsme věděli, že žijí ve Švýcarsku, a všichni jsme to nějakým způsobem respektovali. Tihle ti dva lidé ne. A přesto udělají reportáž, která má jeho otce takovýmto způsobem očernit a ukázat v tom nejhorším lidském světle, pro mě to bylo prostě za čárou, pro mě to bylo za čárou čistě mediální základní etiky, ač se tedy s některými médii nemusím mít rád, ale přesto respektuji jejich práci, ale tohle teda nerespektuju.

Za čárou to samozřejmě je, ale Vy musíte vědět proč. Podívejte se, já znám Sabinu Slonkovou a Jiřího Kubíka z jejich produkce, dá-li se to vůbec nazvat produkcí, více než dvacet let. Já jsem tady použil termín revolverová žurnalistika, to je terminus technicus, ale můžeme klidně říci, taky byl terminus technicus šestáková žurnalistika jako synonymum bulvární žurnalistiky, ale já bych také řekl třeba špinavá žurnalistika nebo kanálová žurnalistika. Tihle ti dva lidé jsou tím proslulí celou dobu, to není jejich první počin v tomto směru.

Já vím, ale tentokrát natáčeli nemocného člověka nějakou kamerou v brýlích a skrytým mikrofonem, což mimo jiné Vámi vyznamenaný Erik Best jaksi dopátral, že se to příčí švýcarským zákonům. Alespoň to tvrdí Erik Best, protože tam nelze nahrávat komunikaci člověka bez jeho souhlasu podle švýcarského práva. Nevím, aspoň to hovoří Erik Best. To co dělali předtím třeba s Vítem Bártou a Stanislavem Grossem a tak dále, to mělo nějaké ratio a byl jsem jaksi přesvědčen i tehdy o tom, že ano, jsou vedeni veřejným zájmem, tady…

Dobře, nebudeme sahat hluboko do minulosti, některé kauzy se mě dotkly osobně v době, kdy jsem třeba byl premiérem, ale to nechme být, to už je za námi, čo bolo, to bolo, a terazky som prezidentom. Nicméně podívejte se…

Útok na Vaši rodinu jsem před lety zaregistroval také.

Tak vidíte. V každém případě, ale to byl mimochodem Dalibor Balšínek, to byl někdo jiný. V každém případě pojďme se spolu dohodnout na jednoduchém principu. V této zemi novináři nejsou vyšetřovatelé, nejsou prokurátoři a tím méně soudci. Pokud jim svěříme tuto roli, stávají se z nás otroci médií a je teď jedno, jestli je tam Slonková, Kubík anebo několik dalších zjevů, které pokládám za stejně odporné.

Máte pravdu a já prostě říkám teď trochu vzrušeným hlasem. Ano, ti vyšetřovatelé mají svůj trestní řád a tam se píše o tom, za jakých okolností a s jakými dokumenty lze vyslýchat nemocného člověka. Novináři žádný takový řád nemají, a pokud chci ovlivňovat veřejné mínění, anebo dokonce chci shodit vládu, aniž bych respektoval nemocného člověka, tak mi to prostě vadí a já se stavím proti tomu. To je vše, pane prezidente.

Víte, já jsem životní optimista, pane Soukupe, a přeskočím teď na okamžik na téma, ke kterému se stejně dostaneme. Říkal jsem si, Jaroslav Kubera nemusí být předsedou Senátu, protože je to příliš výrazná osobnost a mnoho senátorů mu bude závidět a bude se ho snažit sestřelit. Nestalo se tak a já se skláním s úctou před senátory jako celkem. Stejně tak si myslím, že velká většina veřejnosti, v tomto případě opravdu velká většina, kromě několika internetových blbečků, kteří jsou všude, tak se přikloní na stranu těch, kdo říkají totéž co Vy. Prostě je hyenismus zneužít duševně nemocného člověka k politickým útokům.

To určitě ano, to máte naprostou pravdu, ale já bych chtěl říci, že ne se všemi, a to je vidět i z našich debat, se všemi kroky Andreje Babiše souhlasím. Mnohdy ho kritizuji, kritizujeme ho společně. Současně říkám Čapí hnízdo musí být vyšetřeno policií, musí být vyšetřeno tak, aby buď byla ta kauza odložena, nebo byla soudu předána obžaloba, padni komu padni včetně Andreje Babiše. Mně vadí to, co se stalo u těch novinářů.

Ale samozřejmě, že ano, já jsem si přečetl, nevím, jestli je to pravda, že obvinění v kauze Čapí hnízdo má údajně asi deset bodů, že vyšetřovatel, který se tuším jmenuje Šaroch

To je státní zástupce, vyšetřovatel se jmenuje Nevtípil, dozoruje to …

Nevtípil, ano máte pravdu. Takže to předloží do konce roku. Já vždycky připomínám, že v případě obdobných obvinění komunálních politiků osmdesát pět procent těchto žalob soudy zamítly a ty lidi osvobodily, takže platí presumpce neviny. Počkejme si, jak ten soud, pokud k němu dojde, dopadne. A zejména, ať se do toho nepletou novináři, a pokud se pletou, ať mají o dvě třídy vyšší kvalitu než je Kubík se Slonkovou.

Mimo jiné je to zajímavé, protože ta reportáž slavná na té televizi provinční, kterou oni si zřídili, to sledovalo tedy třináct tisíc lidí, což je tedy zajímavé mimo jiné z toho důvodu, že jaksi příjmy z reklamy jsou v takovém případě zcela nulové. To je zcela nevýznamné. Naše pořady mají statisícovou sledovanost, tohle to je zcela nevýznamné. Mě by zajímalo, kdo jim to platí, tuhle tu činnost a také proč, protože byznys model čistě mediální tam není, ale to je věc vlastníka toho serveru Seznam.

Pane prezidente, jaký to bude mít dopad na psychiku Andreje Babiše? A teď jste znalec lidských duší a hlavně politických duší, protože třeba u Václava Klause ten sarajevský atentát podle mého názoru on se s ním nikdy nevyrovnal.

Ne naopak Václava Klause sarajevský atentát nakopl k aktivitě, ne jenom jeho ale i jeho paní.

Ale stále to v něm je. Stále se k tomu vrací, stále to v něm je.

To jo.

To ponížení a zrada.

Stejně tak já se občas vracím k neúspěšné, no neúspěšné, prezidentské volbě v roce 2003, ale to neznamená, že mě to mrzí. Pouze se snažím analyzovat, proč k tomu došlo, a stejně tak, když Václav Klaus vytáhl nahoru takové ty Rumly, Pilipy a další, tak mu nebylo zcela pochopitelné, proč ho zradili. Chápu, že se k tomu vrací, ale nemyslím si, že s nějakou hořkostí. Koneckonců byl deset let prezidentem.

Pane prezidente, mě teď zajímá reakce ČSSD na tu kauzu. Víte, co Vám řeknu, že ČSSD mě tak nějak nezklamalo, protože tradičně řekli, že je to vážné a že budou uvažovat o výměně prezidenta, že si s tím Andrejem Babišem chtějí promluvit. Tedy Jan Hamáček to říkal. A přišlo mně to takové docela vtipné, protože to evidentně chtěli nějak zobchodovat, a uvidíme, uvidíme.

Víte, kdo mě šokoval? Lubomír Zaorálek, a Vy, jak říkáte, jen idiot nemění své názory, tak já jsem na něj změnil názor. Já jsem si myslel, že je to mírně zideologizovaný subalterní úředník, který nesrozumitelně hodiny mluví, a on proti proudu řekl, že ti novináři jsou hyeny a v tomto směru stojí za Andrejem Babišem, pokud to parafrázuji, i když kauza Čapí hnízdo jde paralelně, a mě hrozně překvapil a já jsem na něj změnil názor.

Já si vzpomínám, jak mně říkal Petr Nečas ještě v době, kdy byl premiérem, a my jsme se také bavili o mém názoru na novináře, částečně hyeny, částečně idioti a tak dál. Tak říkal, až odejdu z politiky, řeknu, Zeman měl s novináři pravdu. Mám dojem, že to veřejně neřekl, ale mně to tehdy tvrdil.

Takže v každém případě ano, Luboš Zaorálek nepatří mezi hloupé politiky. Já bych ho třeba kritizoval za to, že změnil názor na naši účast v Afghánistánu, ale uváděl bych klidně věcné argumenty proto, abychom v Afghánistánu zůstali. Ale na druhé straně, pokud toto říká, já jsem to nevěděl, tak to, že novináři jsou hyeny, dovoluji si připojit ještě žumpa a podobně, tak to je moje terminologie a já nevidím důvod, proč bych nesouhlasil s někým, kdo používá moji terminologii.

Každopádně sociální demokracie si neodpustila takové to rychlé kopnutí do kotníku, no oni se nějak sejdou, předpokládám, že to nějak jaksi urovnají, protože evidentně, no víte, pan Hamáček mohl být trochu vděčný za to, že ho Andrej Babiš vzal do vlády, protože na jeho místě už čekal Tomio Okamura, který mimo jiné to znova opakoval, že je tedy připraven sociální demokracii nahradit ve vládě. Myslíte si, že se to stane?

A nakonec, pozor, pozor, buďme přesní, Tomio Okamura nakonec ani nechtěl být ve vládě, chtěl jenom hlasovat pro vládu, což je dobře, ale už nechtěl ministerská křesla, což by zase bylo dobře pro Andreje Babiše.

Víte, to mě překvapilo, Tomio Okamura stál na té tiskové konferenci s těmi ostatními. Podle mého názoru to přesně nevyhodnotil. Jak to hodnotíte tu jeho účast tam s tím Kalouskem a podobně?

Já jsem slyšel, že mu vynadali všichni jeho stoupenci, kterých má stále ještě dost. A já si upřímně řečeno myslím, že slušná dívka by se neměla spojovat s prostitutkou, a to ani při demonstraci za lidská práva prostitutek.

Ale zase, jsme lidé, tak někdy se dělají chyby.

Samozřejmě.

Myslíte si, že nakonec bude hlasování o nedůvěře vládě?

Ne. Jsem přesvědčen, že ne. Takhle, ta otázka by měla být položena přesněji, jestli se domnívám, že bude vyslovena nedůvěra vládě. Protože, když někdo sežene čtyřicet poslanců, tak vždycky může vyvolat hlasování o nedůvěře, ale to může být plácnutí do vod. A já se domnívám, že pokud poslanci jsou stejně tak rozumní, jako teď byli senátoři při volbě svého předsedy, tak v takovém případě, že to bude plácnutí do vody a že návrh na vyslovení nedůvěry získá jenom malou podporu. Podívejte se, vždyť člověk vždycky, když si něco plánuje, tak si neplánuje jenom krok A, plánuje si taky krok B. A co by v tomto případě byl krok B?

No stal byste se vládcem situace pravděpodobně Vy, protože, kdyby nedůvěra byla vyslovena, k čemuž by bylo tedy potřeba sto jedna poslanců, no tak je na Vás, jak vládu sestavíte, protože v takovém případě by premiér byl povinen podat demisi, a je na Vás, jestli ji přijmete a jestli pověříte vedením vlády někoho jiného. To znamená, to byste tedy, pane prezidente, výrazně posílil.

Já jsem úplně spokojený se svojí pozicí, ale aby televize Barrandov měla nějakou exkluzivitu, odpovím Vám naprosto upřímně, protože nemám co tajit. Kdyby vzdor mému očekávání byla vládě vyslovena nedůvěra, tak pověřím po jeho demisi Andreje Babiše sestavením vlády. Mám dva pokusy před sebou a kromě toho ústava mně umožňuje, aby vláda v demisi vládla neomezeně dlouhou dobu, ale řekněme několik měsíců, a to už se situace opravdu uklidní a horké hlavy ochladnou.

No, odpověď jsem neočekával. Já jsem s ní naprosto spokojen, protože dlouhodobě Váš názor na výsledek parlamentních voleb a vládní uspořádání znám. To znamená, jsem předpokládal, že řeknete přesně to, co jste řekl, pane prezidente.

Já nemám rád koalice poražených a zejména nemám rád, když poražení neunesou svoji porážku. Dost jsem nepochopil proč ať ODS anebo třeba Piráti nespolupracovali s vládou. Samozřejmě u takových trpaslíků jako je STAN nebo TOP 09 to neočekávám a dokonce by to ani nebylo žádoucí, ale například tyto dvě parlamentní strany by mohly něco zajímavého přinést, například Piráti informační technologie a podobně. Nestalo se tak, ale ať se teď neurážejí, když nabídku dostali, odmítli ji, a teď by chtěli vytvářet takzvaný demokratický blok, tedy koalici poražených.

No, já bych ještě, než úplně opustíme toto téma, jsem chtěl se znova vrátit k těm médiím a k nějakým jejich morálním hranicím, které udělaly. Jedna věc je zneužití tedy dětí pro politické cíle a napadení jejich otce. Ano, oni to nejsou děti.

Počkejte, buďme objektivní, jemu je třicet let, jedna třicet let, to už není dítě.

Pane prezidente, nechte mě domluvit, já říkám, ano, je dospělý, ale ten vztah otce a syna je samozřejmě silný. To chápu, ale je dospělý, je odpovědný za své činy, pokud by byl zdráv, ale on zdráv není. Ano, nebyl zbaven jaksi soudem způsobilosti k právním úkonům, ale je nemocný. A tohle mně prostě přijde za čarou. My jsme o tom hovořili, mně to prostě přijde nepřijatelné. Přijde mi to jaksi to, co by média neměla teď odpustit, aby se tohle nestalo normou. Mimo jiné mně, jsem si vzpomněl na Egona Erwina Kische, který říkal, novináře můžeme rozdělit na dva druhy, jedni píší víc, než vědí, druzí zase víc vědí, než píší. Nemáte pocit, že ta mediální doba je přeplněna těmi prvními?

Mediální doba je přeplněna amatéry, kteří se pokládají za profesionály. Každý z nás jsme amatér v nějaké oblasti, ale to zrůdné sebevědomí novinářů, českých novinářů, kteří píší každý den o jiném tématu, to téma vyžaduje samozřejmě hlubší znalost, ale oni na to nemají čas a patrně ani schopnosti. Když už jste sám zdvihl tohle téma, já Vám dám jeden jediný příklad. Deník Právo má skvělého komentátora, který ovšem není novinář. Jmenuje se Jan Keller, je to profesor sociologie, přednáší na Ostravské univerzitě, napsal několik knih, z nichž dvě jsem si se zájmem přečetl, a kromě toho je to europoslanec. Na druhé straně je tam několik Pehů a Koukalů a dalších, kteří podle mého názoru jsou ne druhá, ne třetí, ale dejme tomu čtvrtá liga české žurnalistiky. Jaké je z toho řešení? Pane bože, snažme se, aby o každém tématu psal odborník a samozřejmě, aby ten odborník podle možnosti měl i dobrou vyjadřovací schopnost, což na příkladu toho Jana Kellera je vidět jako možné. Bohužel Kellerů je málo, Pehů je hodně a teď je otázka, čemu dáte přednost.

No jo, ale oni jsou to, tohle to jsou jenom komentátoři, ale noviny vychází každý den, televize vysílá každý den. Ono je potřeba ji plnit, ten tlak na rychlost informací a tak dále je tak veliký, že bohužel, aby byla média plněna texty nebo reportážemi jenom skutečných osobností, prostě to není možné. Tolik osobností nemáme.

Ale je, samozřejmě. Teď chápu, že z Vás promluvila profesní problematika, protože jako majitel televize Barrandov taky musíte občas zaplnit své programy nejrůznějšími seriály a podobně, a já se Vám ani nedivím, ale alespoň pro tu publicistiku je vždycky dobré, aby tam bylo raději méně lidí, kteří věci rozumí, než více žvanilů, kteří vám ten prostor sice spolehlivě tím žvaněním zaplní, ale to je tak asi všechno.

Ale víte, tahle naše debata o médiích také nebyla o tom, že bych jaksi nesouhlasil s tím, že mají existovat investigativní novináři. Naopak mají, jenom tu jsou nějaké hranice a teď jsem se naštval na tu hranici, která podle mého byla překročená, ale už to nechme.

Proboha, oni nejsou, to hluboké nedorozumění, jak říkával Václav Klaus starší. Oni vůbec nejsou investigativní. Investigativní byli například američtí novináři v té kauze, jak se to jmenovalo, water?

Watergate.

Watergate, vidíte. Takže ano, to byla investigativní novinařina. Tohle to je pavlačová kanální žurnalistika, která se skutečnou investigativní novinařinou nemá absolutně nic společného. Neurážejte investigativní novináře.

Dobře, já bych to uzavřel tím, já si vždycky čtu docela rád, když vyjde nějaká knížka o médiích, a teď jsem tam četl takovou větu v jedné z těch knih, média nemají paměť. A tím bych tuhle pasáž uzavřel, protože podle mého názoru to tak je.

Já bych na Vás jenom navázal jednou větou, není nic staršího než včerejší noviny.

Pane prezidente, pojďme od tohoto tématu přejít k něčemu, co už jsme tady nakousli a to je zvolení Jaroslava Kubery šéfem Senátu. Upřímně řečeno já osobně z toho mám radost, protože je to odvážný člověk, nebojí se postavit za své názory, byl třeba proti Vám, proti mně, proti komukoliv. Dokáže je zargumentovat, nebojí se a lidsky je to člověk velmi příjemný, komunikativní a morálně pevný. To je můj názor na Jaroslava Kuberu. A on dokonce byl velmi skeptický a říkal doslova toto, za třicet let v politice jsem se naučil, že vůči každé osobnosti je tolik závistivých trpaslíků, že se nakonec neprosadí. Jaroslav Kubera se prosadil.

Vida a já jsem v projevu k 28. říjnu, aniž bych znal tento jeho výrok, on asi ještě nebyl v té době, tak mluvil o závistivých trpaslících. Podívejte se, já Jaroslava Kuberu znám, řekněme těch dvacet let možná víc. Vážím si ho jako výrazné osobnosti. S řadou jeho názorů nesouhlasím, ale to je přece proboha v demokracii normální. Víte, jaká by byla nuda, kdybychom měli uniformní názory, takže o to tady vůbec nejde. A jsem rád, že tady bude výrazná osobnost a nikoli závistiví trpaslíci.

No, ono vypadalo v průběhu jaksi senátních voleb, ta atmosféra byla jaksi vyvolávána tak, že je potřeba míti Senát jako výraznou hráz a silnou instituci stojící v opozici proti Hradu a vládě. No, tak to vypadá, že teď s tím výsledkem to úplně neklapne.

Ale tak opozice má mít nějaké zdůvodnění. Nesouhlasím třeba se zvýšením životního minima, jak jsem Vám před chvílí říkal, tak jsem v opozici proti vládě? Nikoli. Budu se snažit jako prezident vládu přesvědčit a ústava mně dává možnost konzultací, nic víc, že životní minimum je zapotřebí i nadále zmrazit. Budu v opozici proti vládě? V deseti dalších bodech s ní budu souhlasit, budu tedy loajální vůči vládě? Ne. Myslím si, že ten, kdo chce být za každou cenu v opozici, nakonec nic neprosadí.

No, Jaroslav Kubera po svém zvolení senátorům řekl, že Senát nemusí být za každou cenu opozicí vůči vládě a Hradu, což tedy vypadá, že vztah mezi Vámi a Senátem se zlepší, protože, když byl šéfem Senátu Milan Štěch, to jiskření mezi vámi bylo zřetelné. Takže můžu očekávat jaksi výrazné oteplení vztahů?

Já mám vždy úctu k výrazným osobnostem, což Jaroslav Kubera bezesporu je, a to bez ohledu na to, zda s jejich konkrétními názory souhlasím nebo nesouhlasím. Vzpomeňte si, že jsme se výrazně názorově lišili s Václavem Klausem, ale brali jsme sami sebe jako oponenty s různými názory a nikoli jako nepřátele. Jenom ten, kdo vidí v každém oponentovi své nepřátelé, dokazuje svoji ubohost. Takže ano, odpovídám na Vaši otázku, věřím, že se ten vztah zlepší, a já se těším na to, že se s Jaroslavem Kuberou budu setkávat minimálně čtyřikrát do roka na poradě nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice.

Každopádně Milan Štěch se posunul jenom o příčku níže. Stal se místopředsedou Senátu, takže svůj jaksi vliv určitý si udržel.

Nechci býti cynikem, ale samozřejmě, že každou instituci, ať je to politická strana nebo cokoli jiného, vnímáte především prizmatem jejího předsedy nebo předsedkyně.

Já jsem si říkal jenom, jestli nebude takovým knížetem Metternichem v pozadí Jaroslava Kubery, ale to už jsou takové spekulace.

To je spekulace. Upřímně řečeno těch pět místopředsedů, no budiž, Sněmovna má také pět místopředsedů na dvě stě poslanců, tady je pět místopředsedů na osmdesát jedna senátorů, ale jak se říká, je málo kapustičky a hodně slimáčků, tak potřebujeme tu produkci kapustičky trošku zvýšit.Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 15. listopadu 2018

Pro doplnění je potřeba říci, že Vaši protikandidáti v prezidentské volbě Pavel Fischer a Jiří Drahoš se dostali do vedení Senátu, tedy do vedení výborů Senátu. Jiří Drahoš povede školský výbor a Pavel Fischer zahraniční, takže také docela uspěli. A já na závěr toho bloku o Senátu bych chtěl citovat znova Jaroslava Kuberu, který říkal, pokusím se Vás přesvědčit, že se z politika přerodím ve státníka. Očekáváte, že Jaroslav Kubera se tedy přerodí ve státníka a není to jeho poslední ambice v politice?

Vzhledem k tomu, že mu je tuším sedmdesát jedna let, tak nevylučuji, aniž bych mu přál cokoli zlého, že už to musí být poslední ambice, ale kdysi se uvažovalo…

Ale on je velmi vitální a velmi energický.

Kdysi se uvažovalo, že bude kandidovat na prezidenta a prý mu to zakázala manželka, uvidíme. Nicméně v každém případě pojďme si definovat, ať to není epiteton ornans, ať to není ozdobné označení, co to je státník. Já Vám nabídnu svoji definici. Státník je ten druh politika, který je schopen uvažovat v delším časovém horizontu, než je horizont voleb, protože horizont voleb je zpravidla čtyři roky, tak to znamená, že u politika narazí všechny projekty, jejichž realizace bude trvat déle než čtyři roky, zatímco státník bude tyto projekty podporovat.

Nebo také je schopen uvažovat trochu nadstranicky. Politik samozřejmě logicky prosazuje zájem své politické strany, možná to chtěl Jaroslav Kubera říci?

A tak samozřejmě i to je možné, ale definice, kterou jsem podal já, se snaží reagovat především na investice, protože vždy říkám, investice nemají volební právo a právě proto jsou pro politiky méně zajímavé. Pro státníky, vědí, že investice je budoucnost jejich země, ne jejich strany, jejich země, a tak podporují investice. Podle ovoce, podle ovoce poznáte.

To máte pravdu, investice, příprava a realizace investic většinou daleko přesahuje jedno volební období, ale ti šťastní politici, kteří jsou u jejího dokončení, to vždycky prodají jako svůj velký úspěch.

A víte, jaká rozkoš je stříhání pásek? To je přímo orgiastický prožitek, pane Soukupe.

Pane prezidente, mám úplně poslední otázku a ta se týká energetiky. Andrej Babiš přijal v České republice amerického ministra energetiky Rickyho Perryho a evidentně hovořili o jaderné energetice v Česku. To znamená buď o dostavbě jaderné elektrárny Temelín, anebo o rekonstrukci, dostavbě Dukovan. Vypadá to možná, že vláda by trochu preferovala Američany na tyhle investice?

Nemyslím si. Já jsem pana ministra Perryho přijal ještě před Andrejem Babišem a docela dobře jsme si rozuměli, víte proč? Já jsem totiž kromě jiného čestný občan Texasu a nejsem si jist, zda mně tuto cenu nepředával právě v době, kdy byl guvernérem Texasu, velmi pravděpodobně ano, takže tím jsme se svým způsobem sblížili. A to jednání směřovalo ke dvěma věcem. Zaprvé, podpora jaderné energetiky, v tom jsme se naprosto shodli. Zadruhé, je to Američan, je bizarní, že Westinghouse není formálně vzato americká firma a nikdy nebyla, předtím byla japonská, teď je kanadská, ale zaměstnává tisíce a tisíce Američanů. Tak lobují a lobují naprosto otevřeně za Westinghouse. My jsme diskutovali o tom, jestli je dobrá mezivládní dohoda, nebo jestli je dobrá otevřená soutěž. Já vždy pléduji pro otevřenou soutěž. Naše revolverová žurnalistika o mně říká, že jsem agent Rosatomu, ale ve skutečnosti, ať se Westinghouse, Rosatom, francouzská Areva, Čína, Korea a možná ještě někdo přihlásí do otevřeného tenderu. Na závěr, když jsme se loučili, tak jsem říkal panu Perrymu, a víte, jaký je rozdíl mezi olympijskými hrami a tendrem? V tendru máte jenom zlatou medaili.

To je pravda, jestli je v tendru někdo druhý, třetí nebo čtvrtý už je celkem jedno, v olympijských hrách můžou být šťastní aspoň tři, tady je šťastný vždycky jenom jeden, no tak uvidíme. Každopádně popřel jste, že by tedy byli Američané favority, i když tedy já si vzpomínám, Česká televize slovy redaktora Takáče velmi vehementně vysvětlovala, že v demokracii žádná ekonomická diplomacie nemá platit, protože v demokracii se rozhoduje o ekonomických otázkách zcela nezávislé bez ohledu na zájmy kohokoliv. To znamená, tlak politiků je zcela nepřípustný. A bylo to dáváno při Vaší ekonomické diplomacii v Číně, tak teď tady vidíme tedy ekonomickou diplomacii z Ameriky, která lobuje přímo u českých politiků. To jsem tedy zvědavý, jak se s tím Česká televize vypořádá.

Myslím si, že tato citovaná věta, pokud jste ji, jak věřím, citoval přesně…

Ano.

…je naprosto negramotná a jak říkal Pavel Dostál, s domovnicí se nediskutuje, ale protože vidím, že už chcete skončit, povolte mi ještě dvě minuty, které nepřímo…

Máte pravdu, to byla moje poslední otázka.

…nepřímo naváží na tu debatu o novinářích. Chtěl bych s úctou vzpomenout památku Jana Petránka, kterému jsem asi v roce 2015 udělil státní vyznamenání. Není pravda, že nenávidím novináře, většinou z nich pohrdám, to je pravda, ale nenávist je příliš silný cit, než aby se dal zaměňovat s pohrdáním, a občas mám k několika málo skutečným novinářům, ať už tady nebo ve světě, úctu. Takže Jan Petránek byl člověk, který měl vždy vlastní názor. Podepsal Chartu, i když ho to samozřejmě přivedlo do role topiče nebo něčeho podobného, a po Sametové revoluci se rovněž nebál jít proti mainstreamu, proti těm negramotným, jak se jmenoval ten, co jste ho teď citoval?

Takáč.

Takáč, a dalším lidem, kteří vůbec nevědí, co je to ekonomická diplomacie, ale za to o ní široce hovoří. Dobře, takže v každém případě, myslím si, že nejkrásnějším optimistickým zakončením, vědět, že občas v té novinařině existují jakési majáky, které jsou nad smradlavou bažinou české žurnalistiky, je radostné optimistické poznání. Takže Honzo Petránku, i když nevěřím, že je svět nad námi, čest tvé památce.

Pane prezidente, děkuji, k tomu se připojuji. Jan Petránek byl legendární novinář, rozhlasový reportér, vysílal v roce 68, signatář Charty 77, vynikající komentátor Lidových novin, nebojácný člověk, který si za svým názorem stál, ať se to mocným nebo mainstreamu, kteří se tak různě přelévali, líbilo nebo nelíbilo. Byl to pevný člověk a bude tady chybět.

Pane prezidente, děkuji Vám za rozhovor.

Děkuji a za týden snad na shledanou.

Děkuji za pozornost i vám vážení diváci televize Barrandov a za týden určitě na shledanou.

Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 15. listopadu 2018