Ve Varšavě proběhlo jednání mezi ukrajinským ministrem zahraničí Klimkinem a jeho maďarským kolegou Szijjártém. Byla to neobvyklá událost, protože mezi Kyjevem a Budapeští jsou dlouhodobě napjaté vztahy.

V září došlo ke skandálu kvůli vydávání maďarských pasů obyvatelům Berehova. Kyjev pohrozil vyhoštěním maďarského konzula, ale Budapešť pro tento případ ohlásila zrcadlovou odpověď. Za několik dní byl do seznamu nepřátel Ukrajiny zahrnut Peter Szijjartó.

Začátkem října požadovala Ukrajina odvolat jednoho z konzulů z Berehova, Maďarsko odpovědělo stejně. Szijjartó označil snahu o posílení vojenského kontingentu Ukrajiny v Zakarpatí za provokaci a obvinil Porošenka z podněcování  nenávisti k Maďarům. V tu chvíli Klimkin vyrukoval s heslem „Více Ukrajiny v Zakarpatí!“ V polovině října přijel do Užhorodu a účastnil se schůze Strany Maďarů na Ukrajině. Akce byla uzavřená, ale je známo, že přesvědčoval posluchače, že je veškerá vina na Rusku, neboť destabilizuje situaci a organizuje provokace proti zakarpatským Maďarům.

Dále se sešli Klimkin a Szijjartó v Lucembursku a posuzovali plánované rozmístění útočného horského praporu ukrajinské armády. Avšak s přesvědčováním, že se nejedná o výhrůžky sousedům, ale právě naopak o dárek místním Maďarům, Klimkin neuspěl. Podle něho prý nová vojenská složka přinese nová pracovní místa. Po několika dnech se do Berehova dostavila skupina důstojníků Národní gardy s generálem Alerovem. Jednali se starostou města Babjakem o možnosti rozmístění jednotky Národní gardy. V tutéž dobu se na zakarpatských silnicích objevily billboardy s výzvou Zastavíme separatisty!

Nad heslem byly umístěny fotografie šéfa Strany Maďarů na Ukrajině Lászlo Brenzovicse, zástupce šéfa Zakarpatského oblastního sovětu Josifa Borto a rektorky Zakarpatské maďarské univerzity v Berehovu Ildikó Orosz. Billboardy byly urychleně sňaty a označeny za provokaci FSB. Ildikó Orosz uvedla, že Maďaři jsou dnes na Ukrajině pronásledováni stejně jako dříve Židé.

Opět příští den, již po třetí v jednom měsíci, jednali Klimkin a Szijjartó. Přicházely odtud lži: Ukrajinská media v textech užívala obraty „domluvili se“, „příměří“. Maďarská media schůzku, až na malé výjimky, ignorovala. Ve skutečnosti o žádné příměří nešlo. Ani není možné. Budapešť opět přislíbila změnit název funkce „zplnomocněnce pro Zakarpatí“ a souhlasit s návrhem Kyjeva na zřízení funkce zástupce Ukrajiny pro přeshraniční spolupráci. Ve věci vydávání pasů se má pokračovat v konzultacích. Naproti tomu Maďarsko protlačilo kandidaturu svého nového velvyslance v Kyjevě Istvana Idareho, který dobře mluví rusky a byl v letech 2010 až 2014 velvyslancem v Rusku, a navrhlo Ukrajině uzavřít dohodu o ochraně národnostních menšin. Takovou dohodou by nakonec přimělo uznat práva zakarpatských Maďarů. Po závěrečném setkání obou ministrů zahraničí řekl Szijjartó, že dokud nebude změněn ukrajinský zákon o vzdělávání a zakarpatským Maďarům nebude vrácena možnost učit se v rodném jazyce, bude Budapešť blokovat práci komise Ukrajina – NATO.

K budapešťským nátlakům se připojily i maďarské politické strany v Rumunsku. Ve zprávě OSN, kterou podepsaly, se Ukrajina viní z pronásledování zakarpatských Maďarů a ukrajinské vládě se připomíná odpovědnost za porušení druhého článku Všeobecné deklarace lidských práv.

Maďarsko nehodlá v nátlaku na Ukrajinu povolovat. Ukázalo se to 25. října, kdy se maďarský ministr zahraničí setkal v Bruselu se Stoltenbergem a zdůraznil, že se vztahy Budapešti s Kyjevem neustále zhoršují. Připomenul rovněž, že má Maďarsko právo vydávat své pasy občanům Ukrajiny a ničí zákony při tom neporušuje. Tak takové je „příměří“.

Spolu s politickým nátlakem rozšiřuje Budapešť svoji hospodářskou přítomnost v Zakarpatí. V Berehovu podepsalo kolem osmi set místních podnikatelů dohody s charitativním fondem „Zakarpatí“ centra ekonomického rozvoje „Egana Ede“. Podle těchto dohod budou zástupci malého byznysu financováni maďarskou stranou. Program je kontrolován ministerstvem zahraničí Maďarska. Jeho vláda oznámila zvýšení pomoci učitelům, zdravotníkům a sociálním a kulturním pracovníkům žijícím v Zakarpatí. Zprvu se plánovalo poskytnout v roce 2019 na tyto účely půldruhé miliardy forintů, ale nyní se částka zdvojnásobila. Peníze přijdou dvaceti čtyřem tisícům obyvatel Zakarpatí, a to nejen Maďarům, ale i těm, kteří jim pomáhají. Vláda Viktora Orbána poskytne výhodný úvěr na obnovu zakarpatských silnic. K tomu bude vyčleněno 50 milionů USD.

Maďarsko stojí v Zakarpatí pevnou nohou a odejít se nechystá.

* * *

Angela Merkelová byla pevným článkem současné Evropy. Po jejím odchodu bude Evropa méně monolitní. Nynější ztráta hlasů nynějších centristů činí Západní Evropu levicovou a Východní pravicovou. Německá jednota je tak ohrožena.

Pro mnohé pozorovatele v Bruselu není zánik politické kariéry Merkelové, která se nechce dále ucházet o funkci předsedkyně CDU  a v roce 2021 o post kancléřky, žádným překvapením. Její schopnost dosáhnout svého je silně oslabena domácími spory o migrační politiku a informační portál politické elity Bruselu ji odepsal. Důvodem byly vnitřní spory mezi koaličními stranami CDU, CSU a SPD. V tu chvíli se nedalo předvídat, jak horké budou pro velkou koalici výsledky voleb v Hessensku  a Bavorsku. Je jasné, že migrační postoje Merkelové v roce 2015 vedly v mnoha evropských zemích k růstu populismu. Kancléřka nedokázala získat solidaritu států EU v migrační politice a jejich záruky pro přijetí běženců. Navíc se musela smířit s uzavřením vnějších hranic EU a s vytvořením tranzitních center pro migranty v Severní Africe.

Nebudou litovat v Polsku, Maďarsku a Itálii. Někteří politici v zemích EU, které prošly krizi, jsou přesvědčeni, že Merkelová nejednala správně (příliš tvrdě!) při urovnávání politické krize v Řecku, Portugalsku, Španělsku, Irsku, na Kypru a nyní i v Itálii. Byla až příliš orientovaná na kurs tvrdé rozpočtové ekonomiky, aniž by projevila pružnost. Samozřejmě, že je možná Evropa bez Merkelové. Jestliže někdo, jako nyní Německo s Merkelovou hraje vedoucí roli, nejsou s tím všechny země spokojeny. Radikální pohled má ministr vnitra Itálie Matheo Salvini, který v zářijovém rozhovoru pro Deutsche Welle prohlásil, že Merkelová nedocenila problém běženců. Po volbách v Hessensku řekl, že jejich výsledky fakticky Merkelové způsobily knock out.

Většina zemí EU Merkelovou stále oceňuje, jak tvrdí šéf bruselského analytického centra European Policy Centre  Janis Emmanuilidis. Podle něho byla nejdéle ze všech hlavou vlády a má nejlepší zkušenosti ve srovnání s ostatními současnými evropskými politiky. Je potřeba ocenit určitou stabilitu v Berlíně, která je důležitá z pohledu evropské perspektivy i perspektivy většiny zemí EU. V nestabilní době je to velká hodnota, jak tvrdí Emmanuilidis. Doba „po Merkelové“ nevyhnutelně přijde.

V posledních měsících se stále odkládalo přijetí rozhodnutí Evropy o migrační politice, Brexitu, nebo reformování eurozóny. Kancléřka byla nucena řešit problémy uvnitř vládnoucí německé koalice, namísto krizí v EU. Když prohlásila, že hodlá odejít z politiky, sama si omezila své možnosti. Přes to všechno zůstává Německo nejsilnější finanční mocností v EU, v mnohém určující její směřování. Ovšem po oznámení o odchodu se evropští diplomaté domnívají, že nebude možno dojednat rozpočet EU před volbami do Evropského parlamentu v roce 2019. Za ten odpovídá německý eurokomisař Oettinger, jehož Merkelová do Bruselu poslala.

Rovněž není známo, jak odchod současné kancléřky ovlivní rozdělení postů v evropských strukturách. Příští týden má být oficiálně určena kandidatura německého konzervativce z CSU Webera  na funkci předsedy Evropské komise za Evropskou lidovou stranu, přičemž rozhodující v tomto případě měla být kancléřka.

Odchod kancléřky nehraje do ruky Macronovi, který měl v úmyslu provést „se svojí dobrou přítelkyní Merkelovou“ reformu měnové unie. Emmanuilidis k tomu říká: „Znamená to, že zřejmě nastoupí určitá fáze nestability. To není perspektiva, s níž Macron počítal.“ Dále říká: „Na druhou stranu od samého počátku ‘velké koalice’ v Německu jsme viděli, že kancléřka a vláda ne vždy podporovaly návrhy Paříže. Je otázka jak se všechno obrátí po jejím odchodu.“ Nakonec může její odchod být příležitostí pro Macrona.

Svým oznámením Angela Merkelová otevřela to, co dávno Bruselem koluje. Nereflektuje na žádné vysoké funkce v evropských strukturách. Panovaly domněnky, že může převzít funkci šéfky Evropské komise, nebo prezidentky Rady EU. Obě místa se uvolní v příštím roce.

* * *

Merkelová má na vedení země ještě 3 roky. Šéfové EU vědí, že politický život může být celkem krátký. Přestože na všech úrovních vykládají, že EU je svazkem 27 rovnoprávných států nikoho nenapadne, aby za rovnocenný uznal vklad, váhu, zásluhy a vliv třeba Francie a Malty, Slovenska a Itálie, Španělska a Slovinska, nebo Rakouska a Litvy. Když EU opouští Británie, přesune se řízení do Berlína. EU fakticky neřídí nějaký Jean-Claud Juncker, ani Donald Tusk, ač oba stojí na vysokých postech Unie.

Merkelová je politická síla vynásobená zkušenostmi z vedení, z nátlaku, z lavírování. Vnucování. Evropské standardy, jednání, protiruské sankce. Je to postava, na které v EU stojí všechno nebo skoro všechno. A je pod ní stejný taburet, který má být podtržen zpod nohou odsouzence se smyčkou na krku.

Oznámení Merkelové o odchodu ponechává evropské vůdce v osiření. V Bruselu se všichni spoléhali na pevnou ruku matičky kancléřky, která mohla opravit chybující, vypleskat za zakopnutí a popostrčit nerozhodnuté k přijetí strategicky správného rozhodnutí. Takto její éru charakterizoval bruselský korespondent španělského ABC.

Problém s odchodem kancléřky je hlavně v tom, že ani v Evropském parlamentu, ani v Evropské komisi není nikdo, kdo by mohl s jistotou říci, jak to potom s vládnutím v Německu bude. V choulostivé chvíli si EU není jista ani s Brexitem, ani s italským rozpočtem, ani se Stephenem Bannonem, který se svým „Hnutím“ sjednocuje všechny euroskeptiky Unie, aby ji rozleptal zevnitř.

Mezi vším ostatním zejména politika Merkelové umožnila nahromadění kritiků. Kdo jiný než ona začala problémy s otevřením dveří Evropské unie blízkovýchodním a africkým přesídlencům? Její migrační politice mohou děkovat nacionalistická hnutí a strany v EU za růst svojí popularity.

Od roku 2013 do podzimu 2015 byla Alternativa pro Německo málo známá. Nyní je na druhém až třetím místě popularity v některých regionech země, přitom dříve byla považována za „ohromně vzdálenou lidu“. Odchod vůdkyně státu bude doma přijat jako útěk od problémů. El Mundo vzletně poznamenaly: „Byla na cestě populistů poslední bariérou.“ Vhodné jako epitaf.

Merkelová je katalyzátorem populismu nejen u sebe doma, ale ve většině velkých evropských mocností. V určité době se předpokládalo, že se sama rozhodla odejít, aby předala kontrolu evropského neklidného hospodářství  do ruky jiného vhodného člověka. Ovšem za podmínek, kdy významní politici, jakými jsou Viktor Orban, Mattheo Salvini, Marine Le Penová, Gert Wilders, Jimmie Âkesson a Alexandr Gauland, se k sobě navzájem hlásí, je nebezpečí, že se před volbami do Europarlamentu vytvoří pořádná jednotná pěst, namísto dříve nesamostatného útvaru, který se nijak neprojevoval.

Již za několik dní po demarši kancléřky stačili evropští politologové ohledně osudu EU s úlevou vydechnout. Odborníci došli k závěru, že pro euroskeptiky, kteří zjistili svoji sílu a kteří počítají s většinou v Evropském parlamentu, nebude výhodné splnit slib daný svým voličům ohledně vyvedení z Unie jimi zastupovaných států. Přímo to bylo řečeno Švédskými demokraty (předseda Jimmie Âkesson), ostatní to více zastírali, nebo jen naznačovali. Podle El Mundo si to euroskeptici rozmysleli a nyní nejsou připraveni rozbíjet EU, ale budou se v ní snažit něco měnit zevnitř.

Ovšem kdyby měl Brusel volit z uvedených dvou variant, asi by pro něj byly obě špatné a navrhl by třetí, ponechat většinu staré gardy v parlamentu. Nejlépe dvě třetiny. Se zárukou, že projdou potřebné projekty. To je však neuskutečnitelný sen.

Samozřejmě, že Německo nedrželo EU na uzdě samo. Ukazuje se, že stabilní partner Německa ve vládnutí, kterým je Paříž, je přesvědčivá, jen když se Macron opírá o křehké ženské rameno německé kancléřky. Nynější francouzský vůdce nenáleží k žádnému z tradičních evropských politických klanů, které se ve skrytu považují za mocenskou aristokracii a drží si ty „neurozené“ na distanc. Má dost vůle a osobní odvahy jen na hlasité projevy a za nimi je jen mlha a zmatek. Měl by se rozhodnout, jak se se svojí zemí zapojit do kontinentálního vedení.

Situace vrchnosti EU po oznámení Merkelové o odchodu se podobá pocitům člověka, který slyší přibližující se lavinu a ví, že neuteče. Otočí se zády, nahrbí se a čeká s nadějí, že to dobře dopadne.