Vnitřní faktory bezpečnosti Evropy

Avatar
Původní autoři

Petr Sak
27. 11. 2018
Můj poslední zveřejněný příspěvek byl v jednom komentáři oprávněně kritizován za náročnost textu. Text byl napsán pro odbornou konferenci a domníval jsem se, že vzhledem k vysoké úrovni čtenářů Nové republiky, některé komentáře mají větší hodnotu než vlastní článek, se najdou čtenáři, které text osloví. Také tento text byl napsán pro odbornou konferenci „Bezpečná Evropa“. Proto varuji čtenáře, že se nejedná o běžný novinářský článek.

Konvenční pohled mluví o bezpečnosti v souvislosti s vojenskými hrozbami a státem, který je však doplňován dalšími hrozbami a válkami jako je hybridní válka, psychologická válka apod. Ve svém příspěvku vycházím z obecného teoretického modelu rozpracovaném v mé nové publikaci „Úvod do teorie bezpečnosti“, který je postaven na kategorii entita a bezpečnost.

K obecné kategorii entita je zpracována typologie entit a bezpečnost, která je charakterizovaná jako stav entity, v němž není narušena či ohrožena její existence, struktura a funkce. Bezpečnost je analyzována v odlišných dimenzích jako je statická, dynamická, vnitřní a vnější bezpečnost a druzích bezpečnosti jako sociální, spirituální, informační-kyberbezpečnost, systémová, enviromentální, energetická, potravinová, ekonomická, finanční jaderná bezpečnost apod.

Ve své analýze se omezím na Evropu a pouze na některé dimenze bezpečnosti. K uvedení do problému použiji pohledy autora všeobecně známé publikace „Střet civilizací“ Samuela Huntingtona, který charakterizuje západní civilizaci jako pokryteckou. Zcela falešnou reflexi stavu lidské civilizace intelektuální elitou ilustruje Huntington příhodou, kdy po pádu bipolárního světa „Prezident nejmocnější země světa vyhlásil „nový světový řád“, a „rektor patrně nejvýznamnější světové univerzity odmítl jmenovat profesora studií bezpečnosti, neboť tohoto oboru již není třeba.“ (Huntington, 2001, s .20).

Každá entita je hrozbou sama sobě, její bezpečnost je ohrožena především jí samou. To se týká i Evropy a hrozeb, jejichž zdrojem je Evropská unie a osobnost modálního Evropana. Tato vnitřní hrozba není pro Evropu něco nového. O vnitřní plíživé hrozbě západní civilizace psal již počátkem 20.století Oswald Spengler (Spengler, 2010). Kvalita Evropy je dána především kvalitou jejího sociálna, tedy totalitou sociálních jevů, procesů, sociálních vztahů a struktur. Zde hledám úzká místa vývoje, hrozby a rizika. Projevy podstaty hrozeb plynoucích ze sociální skutečnosti se promítají do rozkládající se sociální koheze a v patologicky se rozevírajících nůžkách mezi bohatými a chudými, což následně vede i k rozevírání nůžek politické moci bohatých a nadnárodních korporací na jedné straně a Evropanů na straně druhé.

Příčiny či oblasti hrozeb vidím následující:

1.Prohlubování vzdálenosti mezi těmi, kteří mají moc rozhodovat a těmi, kteří nesou důsledky těchto rozhodnutí. Historickým příkladem může být František Josef I., který rozpoutal 1.světovou válku a zemřel v posteli, zatímco tisíce Čechů, kteří také chtěli zemřít v posteli a ne na jatkách bojišť 1. světové války, nechal popravit.

Když jsme vstupovali do Evropské unie, domnívali jsme se, že unií zdůrazňovaný princip subsidiarity rozšíří a prohloubí demokracii, jejíž deficit jsme po desetiletí pociťovali. Pravý opak se stal pravdou a malé státy se musí obávat o svou suverenitu. Poslankyně europarlamentu Judith Sargentiniová zpracovala zprávu se závěry, že Maďarsko porušuje evropské hodnoty a je třeba s ním zahájit sankční řízení. Kde vzala nizozemská poslankyně kompetenci hodnotit Maďarsko? Kde je metodologie její analýzy a oponentura? Kde vzala legitimitu k poučování Maďarů oproti legitimitě maďarských politiků, kteří vyhráli drtivě ve volbách? Také pokud bychom se věcně zabývali hodnotami, asi bychom byli překvapeni chováním orgánů Evropské unie. Jak Evropská unie hájí hodnoty 800 zraněných Katalánců, kteří usilovali o demokratické hodnoty? Proč Evropské unii nevadí, že menšina v Lotyšsku jsou občané druhého řadu a nesmějí ani volit? A jaké hodnoty Srbů byly naplňovány bombardováním Jugoslávie některými zeměmi Evropské unie v rozporu s Radou bezpečnosti?

Dalším projevem extrémizmu Evropské unie jsou útoky vůči suverenitě Polska a jeho demokraticky zvoleným orgánům. V menší míře, avšak také bezpečnostní hrozbou pro existenci a suverenitu státu, jsou útoky Evropské unie vůči Česku a Slovensku.

2. Za rizikové považuji elity, jejich kvalitu, způsob jejich legitimizace, výběru a reprodukce. 

– Ve zdravé sociální entitě, resp. společnosti, vrchol společenské pyramidy určitým způsobem definuje tuto sociální entitu a je výpovědí o ní, protože sociální vrchol je natolik důležitý, že sociální entita usiluje maximalizovat svůj sociální vrchol, usiluje o jeho co nejvyšší kvalitu, protože tato kvalita zpětně rekonstruuje sociální entitu. Jaká je tedy elita EU a její vrchol?

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker je notorický alkoholik a ve své dřívější funkci předsedy vlády Velkovévodství lucemburského udělal z Lucemburska daňový ráj, tedy to, co Evropská unie tolik kritizuje. Jednou z priorit a hodnot Evropské unie je vzdělanost a přitom si za předsedu svého parlamentu vybrala člověka, který třikrát neudělal maturitu a učební obor knihkupec nedokončil. Po skončení mandátu, navzdory tomu, že řadu let v německé sociální demokracii nepůsobil, byl zvolen téměř 100% hlasy jejím předsedou. Tedy způsobem, o kterém jsme si mysleli, že byl možný pouze v bývalém socialistickém bloku. Svou kvalitu a nepostradatelnost prokázal dovedením sociální demokracie k historicky katastrofálnímu volebnímu výsledku.

A jaká je kvalita českých elit?

Situaci ilustruji příklady z výsostně bezpečnostní oblasti.

Na věcnou analýzu situace v Afganistánu bývalého ministra zahraničí a současného předsedy zahraničního výboru reagoval generál, ne senilní generál ve výslužbě, ale velící generál hystericky. Způsobem, který nepovažuji slučitelným s pozicí generála, jehož kvalifikačním předpokladem je racionalita a sebeovládání. „Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost…To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana České republiky.“ (Řehka). Kromě nabízející se psychiatrické diagnózy není normální, aby generálové, pokud neprovádějí vojenský převrat, zaujímali politická stanoviska.

– Krátce po tomto psychiatrickém extempore jsem slyšel v ČT dalšího generála, bývalého náčelníka generálního štábu tvrdit, že při útoku na Irák v roce 2003 nebylo nejmenších pochybností o tom, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení. Colin Powell sice vystoupil v únoru v Radě bezpečnosti s  tvrzením o zbraních hromadného ničení v Iráku, dodatečně se však za toto tvrzení omlouval. Zbrojní inspektoři OSN existenci zbraní hromadného ničení popřeli. Britský expert dokonce za své hodnocení situace se zbraněmi v Iráku zaplatil životem (sebevražda). To také byla příčina, proč Rada bezpečnosti útok na Irák neschválila. Později se ukázalo, že tvrzení o existenci zbraní hromadného ničení měla CIA podloženo iráckým informátorem západních rozvědek, iráckým vědcem Rafídem Džanábím který ani nežil v Iráku. Později Rafíd Džanábí řekl, že si vše vymyslel ve snaze zbavit Irák Husajna. Zvykl jsem si na takovou neznalost a neinformovanost u studentů, avšak je šokující u generála, bývalého náčelníka generálního štábu.

– Poněkud staršího data je vystoupení v ČT dalšího generála tehdejšího náčelníka Generálního štábu, který s šarmantním úsměvem ležérně mluvil o útoku na Rusko jadernými zbraněmi. Při hledání poválečného uspořádání světa mezinárodní společenství dospělo v mezinárodním právu k zločinům proti míru. Zpětným pohledem pozorujeme, že skutečným válečným událostem, skutečným válkám předchází období, v němž probíhají procesy přibližující válku nikoli v časoprostoru přirozeného světa, ale ve světě druhé signální soustavy, ve světě tvořeném slovy, komunikací a médii. Normální lidé si v této fázi říkají: „ Přeci nemůže být válka, to je nesmysl“ a najednou neobyčejní lidé – psychopati s mocí, dají věci do pohybu a ty jakýmsi samopohybem dojdou až k válce. ****Dávno před tím než začne skutečná válka, probíhá již v myslích lidí.****** Proto bylo tak moudré kodifikovat zločiny proti míru, a proto jsou tak nebezpeční jedinci, kteří svými komunikačními „aktivitami“ dělají válku myslitelnou. To jsou první váleční zločinci, to je vnitřní hrozba Evropy. Teprve po nich přicházejí váleční zločinci osvětimských pecí a čističi vesnic napalmem. Konec konců Washingtonská smlouva NATO s ještě poválečným mírovým étosem v článku 1 říká: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“. Zbývá pouze donutit generály, aby si Washingtonskou smlouvu přečetli.

Příjmy unijních politiků i bruselských úředníků jsou spíše korupcí než přiměřenou odměnou za práci. Tato korupce je přetváří v bruselskou třídu s reflektovanými společnými zájmy, které nejsou zájmy národních států ani Evropské unie a vede je k loajalitě k systému, který je zdrojem jejich sociálního statusu a  vede je k postupnému narůstání pocitu nadřazenosti. Zde jsou příčiny prosazování politik, které vedou do záhuby Evropu a národní státy, které se utvářely po staletí. Eroze tradiční rodiny a demografické reprodukce, eroze přirozených rolí muže a ženy, narušení tradiční kulturní, společenské a demografické reprodukce masovou imigrací atd.

Evropská unie se hlásí k demokracii a považuje ji za hodnotu. Demokracie je jednoduše definována jako vláda lidu, pro lid, prostřednictvím lidu. Přidejme k tomu dříve Evropskou unií prosazovanou subsidiaritu a dospějeme k pojetí, že v demokracii rozhodování probíhá co nejblíže probíhajícím procesům a událostem. Tedy lidé mají co nejvíce rozhodovat o sobě a pouze ve zcela nezbytných případech mají rozhodovat instituce z vyšší úrovně. Pokud se Evropa zmocňuje rozhodování i o tom, jaký tvar mají mít okurky, tak jsme na cestě k obskurní totalitě.

Součástí našeho jazyka se staly takové floskule jako: O tom rozhodl Brusel. Dělá nám ostudu v Evropské unii. Nařídili mu to v Bruselu. Děláme si v Bruselu-Evropské unii pověst potížisty. Když uděláme to a to, tak s námi Brusel bude spokojený. Takové a podobné floskule vypovídají o patologii svých autorů a o makrospolečenské patologii.

Dospělý, zralý, mravně integrovaný člověk ve svém jednání vychází z toho, co se v různých systémech nazývá odlišně, ale vyjadřuje stejný obsah. Sokrates mluví o daimonion, Kant o kategorickém imperativu, Riesman o vnitřně řízeném člověku. Pokud člověk ustrne ve svém vývoji v dětské fázi, není schopen se rozhodovat na základě svého hodnotového systému a nést za své rozhodnutí odpovědnost. V pojetí Freuda neustále potřebuje namísto autority otce zástupnou autoritu, která ho pohladí po hlavičce a pochválí ho a naopak se bojí, že bude odmítnut, pokárán. Dospělý, integrovaný člověk prožívá uspokojení, které je výsledkem jeho vnitřních duchovních procesů, v nichž hodnotí své chování a výsledek jednání v porovnání s jeho vnitřním světem, především s hodnotami. Věkově dospělý, ale psychicky infantilní jedinec žije ve stálé úzkosti, zda nebude zástupným otcem – autoritou, Evropskou unií odmítnut, zavržen.

Makrospolečenská patologie oněch výroků je dána politickým odcizením. My jsme přece Evropská unie a Evropská unie bez nás není úplná. Jaký je obsah slangového výrazu Brusel? V tomto výroku je dokonale obsažena politická idolatrie, kdy jsme do Bruselu, který bez Evropanů a národních států je pouhé město, přenesli vlastní kompetence, možnosti, vize a nyní očekáváme zpětný odraz toho, co jsme do Bruselu předali. Obáváme se, máme naději, ale především prožíváme politické odcizení. Schopnosti, dovednosti, kompetence, které jsme jako národ v sobě po staletí rozvíjeli, jsme předali do Bruselu, aby nám blahosklonně nějaké nepodstatné kompetence povolil. Spontánní vyjadřování Brusel rozhodl o ….. , vyjadřuje další rovinu politického odcizení a to je anonymita rozhodování. Každá schválená norma, jakýkoliv dokument by měl obsahovat rodný list vznikání. Kdo konkrétně se podílel v jaké fázi na jeho tvorbě, a tudíž má určitou odpovědnost. Evropská integrace je zákonitý přírodně historický proces, ne však v této podobě odcizení politické moci Evropanům.

Součástí politického odcizení Evropanů je způsob instalace evropských politických elit. Souběžně probíhají dva procesy. Jeden je součástí tradice pokrytectví západní civilizace, výrazem postdemokracie či hry na demokracii a druhý proces ovládaný nadnárodními korporacemi a bankami skutečně ovládá moc a propůjčuje jí svým vybraným aktérům. Zájmem elit je jejich skrytý proces instalace moci vnořit do deklarovaného procesu, Tento fenomén připomíná z přírody známý jev, kdy kukačka vloží do hnízd cizích ptáků svá vejce. Ptáci cizí vejce vysedí a kukaččí mládě z hnízda vystrnadí pravá mláďata. Podobně elitou vnoření kandidáti, adoptováni občany, vystrnadí autentické kandidáty a mocenský proces je uzavřen. Při hlubším pohledu můžeme v reálných událostech rozpoznat oba tyto procesy. Výchozí pozice Emmanuela Macrona byla v bance Rothschilda, následovala pozice poradce prezidenta a ministra. Tedy dokonalý reprezentant establishmentu. Pro potřeby voleb a jeho prezidentské kandidatury mu byla vyrobena image proti establishmentového politika a vytvořeno politické hnutí, šité na míru aktuálním politickým náladám ve společnosti. Pro dosažení politických cílů mají nadnárodní korporace média, která vlastní a ovládají a podle nepřímých indicií ovládají také zpravodajské služby a další instituce státu. Tato struktura se obnažila v důsledku ostrého politického boje v USA jako tzv. deep state (vnořený – stínový stát).

Dalším tématem souvisejícím s Huntingtonovou charakteristikou pokrytecké Evropy je reflexe skutečnosti a to nejen člověkem, ale také člověkem vytvořenými entitami až po Evropskou unii. V evoluci a sociální evoluci se člověk postupně vyčleňuje a vymaňuje z přírody, a jak postupuje tento proces, tak se také mění způsob reflexe reality a jejího poznávání. Zatímco na počátku evoluce člověka reflexe a poznání bylo postaveno na smyslech a počitcích, v dalším vývoji postupně toto spojení neustále oslabuje ve prospěch reflexe a poznání postaveného na znacích a druhé signální soustavě. V další fázi klesá podíl přímé komunikace a narůstá význam masové komunikace a masových médií. Pro tento stav je charakteristické, že jediný člověk může ovlivňovat, manipulovat i miliony lidí současně. Jedinec nevnímá realitu autenticky, ale jako zprostředkovanou mediální realitu. Fenomén internetových sociálních sítích tuto situaci ještě zdramatizoval.

Jedním z cílů naplňujících smysl člověka a lidské civilizace je poznání. Na úrovni lidstva tomuto cíli slouží věda, která je však limitována kvalitou člověka, takže v konečném důsledku o dosahování tohoto cíle rozhoduje člověk jako poznávající subjekt a sociální kontexty jeho poznávacích aktivit. Čím přesněji člověk a lidstvo poznávají skutečnost, tím relevantnější jsou aktivity jedince a lidstva. S klesající přesností reflexe skutečnosti klesá relevance aktivit jedince i lidstva a také bezpečnost. Lidstvo se ve své historii potýkalo s řadou fenoménů, které stály v cestě poznávání reality a získávání relevantních informací. Při zdůrazňování evropských hodnot bychom neměli zapomenout na axiom Decartesa „Myslím proto jsem“ či „Pochybování matka moudrosti“ a z toho vyplývající pluralitu názorů, přístupů a závěrů. V minulosti prosazovaný monopol na pravdu a kanály sdělování této pravdy, ať se jednalo o katolickou církev či komunistickou totalitu, dostatečně prokázaly nebezpečnost takové cesty. Zpochybňování práva pochybovat, práva na výběr informací a práva na vlastní hledání pravdy je z hlediska sociální evoluce a bezpečnosti hrozbou. Stát či nadnárodní útvar jako je Evropská unie nemůže jedinci určovat co je pravda a co je lež. Tam kde začínají takovéto aktivity, začíná cesta k policejnímu státu a k totalitě. Bohužel, jak v Česku, tak v Evropské unii se objevily síly, které opět chtějí cenzurovat a za člověka rozhodovat co smí a nesmí číst, jaké má mít názory a co si má myslet. Monopol na pravdu a monopol na sdělování patřilo vždy k lákadlům mocenských elit a jen výjimečné elity těmto svodům nepodlehly. Evropské elity jsou právě ve stavu kdy ztrácejí nevinnost. Existuje riziko, že i ti, kteří prostřednictvím manipulace, propagandy, dezinformace, a nahrazování skutečnosti mediální realitou chtějí ovládat lidi sami podlehnout vlastní propagandě. Existuje trvalá hrozba, že v různém rozsahu lidstvo a tedy také Evropané, evropské státy a Evropská unie nebudou reagovat ve svých aktivitách na realitu, ale na uměle vytvořenou fikci skutečnosti.

Vedle odcizování přirozenému světu dochází také k odcizování duchovní podstatě světa, to je však ale již jiný problém.

Závěrem

Jako malý úsek hrozeb a rizik pocházejících zevnitř Evropské unie považuji kvalitu evropských elit a způsob jejich výběru, politické odcizení, rozkládání sociální koheze a dále tendence k přivlastnění si monopolu na pravdu a sdělování informací.