Jiří Krautwurm
7. 12. 2018
Evropská energetika nemá vyjasněnou koncepci a kroky, které se v Evropě na poli energetiky podnikají, postrádají racionální zdůvodnění. Tato obava se naléhavě potvrdila na parlamentním semináři „Energetická budoucnost ČR – perspektivy energetické politiky“. Ačkoliv si vláda nechává opakovaně vypracovávat či upřesňovat energetickou koncepci, která je fundovaně zpracována, její závěry se plní váhavě a s obtížemi, nebo dokonce až pod tlakem eminentních hrozeb, jako v případě instalace transformátorů s posunem fáze (anglická zkratka PST) pro omezení přetoku výkonu z německé sítě přes přenosovou soustavu ČR.
Evropské rozhodování je dominantně ovlivněno ideologickými aspekty, propagované tržní mechanismy se uplatňují jen částečně, protože obchodování je deformováno miliardami dotací plynoucími do energetického sektoru. V podmínkách ČR jistě nemusíme podrobně vysvětlovat termín „solární baroni“, za připomenutí však stojí finanční hledisko tohoto pojmu, tj. každoročních více než 40 miliard Kč, které jsou vypláceny takzvaně na podporu obnovitelných zdrojů, a to se zákonnou zárukou státu po dobu 15 let. Pro srovnání: celková suma vyplacená za dobu 15 let, tedy více než 600 mld. Kč, bude srovnatelná s cenou výstavby obou temelínských jaderných bloků při dnešních cenách výstavby. Podílem výroby přitom Temelín představuje přes 17% celkové výroby elektřiny v ČR, kdežto elektřina vyrobená ze solárních panelů představuje pouze okolo 3% a to s výrazným kolísáním během dne (v noci se překvapivě nevyrábí). Nejlépe tuto disproporci pochopíte na grafu výroby na stránkách ČEPS, kde výroba slunečních elektráren představuje malou korekci grafu v omezenou denní dobu.
Přesto, že by se na první pohled mohlo zdát, že Německo přistupuje k dotacím daleko racionálněji (Německý ministr energetiky prohlásil, že v horizontu 5 let by se obnovitelné zdroje mohly obejít bez dotací) je dotovanou elektřinou z větrných parků na severu Německa deformována situace již dnes. Jsou to právě tyto větrné parky a neexistence dostatečných severojižních přenosových kapacit, které německou elektřinu tlačí přes ČR, Polsko a ostatní státy jižním a jihovýchodním směrem, včetně zajišťování vnitroněmeckých přenosů sever – jih. Po Polsku tedy k výstavbě PST přistoupila i Česká republika, protože již několikrát z důvodu přetoků výkonu přenosovou soustavou ČR došlo k porušení bezpečnostního pravidla N-1. Tedy black-out neboli totální rozpad přenosové sítě visel tak říkajíc na poruše jednoho jediného prvku, jehož selhání by mohlo způsobit pád celé soustavy. Zmiňované přetoky elektrického výkonu nejen že přetěžují národní přenosovou soustavu, ale také omezují obchodní aktivity, jak konstatuje ČEPS na svých webových stránkách.
Deklarovaným cílem masové výstavby větrných a slunečních parků je snížení emisí CO2 při produkci elektřiny, a o to více je nepochopitelné odstavování německých jaderných elektráren a pokračující výroba v elektrárnách tepelných, zvláště pak těch spalujících hnědé uhlí. Od vyhlášení cílů snížení produkce CO2 či odchodu od jádra se v Německu výroba v uhelných elektrárnách prakticky nezměnila. Podle údajů z počátku roku 2018 dosáhl instalovaný výkon větrných elektráren více než 51 GW, pro srovnání si představte 25 Temelínů v řadě vedle sebe. Řešit situace, kdy vytrvale fouká a větrníky jedou naplno si lze představit celkem optimisticky, v případě potřeby se omezí přetoky výkonu nebo se výkon turbín sníží nastavením lopatek či odstavením. Daleko nepříjemnější podmínky však hrozí pro meteorologické situace, kdy nefouká dostatečně nebo nefouká vůbec. Politika prosazování zdrojů závislých na meteorologické situaci či denní době na úkor zdroje stabilního, který nejlépe pracuje v ustáleném režimu tzv. základní zátěže, tj. jaderných zdrojů, může mít jediné zvažovatelné zdůvodnění, tj. strach z jádra jako takový, tak řešeno „an sich“. Uvedených rizik kolísavosti výroby jsou si němečtí plánovači nepochybně dobře vědomi, a proto jistě není náhodná výstavba plynovodů Nord Stream I a Nord Stream II. Docházíme zde tedy k paradoxu: energetická politika vycházející z boje proti emisím CO2 dospěje do stádia nutnosti zajištění produkce z tepelných zdrojů produkujících emise CO2. Úspěšný vývoz takových myšlenek daný vahou ekonomiky velkého státu a pravidly nejen propojených elektrizačních soustav raději ponechme ztracený v překladu.
V předchozím odstavci naznačený vývoj otevírá další nevyjasněnou otázku, lapidárně řečeno „odkud ta roura vede“? Stále napjatější vztahy s Ruskem nejdou dobře dohromady s budoucí závislostí na zemním plynu. Na zmiňovaném energetickém semináři otevřela v úvodním příspěvku paní Alena Vitásková několik závažných otázek. Byly investice do plynofikace obcí uvážené? Před koncem minulého režimu by taková otázka měla jasnou odpověď vzhledem k dlouhodobým vztahům. Dnešní situace, jak paní Vitásková prezentovala, je však taková, že stotisíce plynových přípojek je nevyužíváno, přesto je však potřeba je udržovat. Dalším problematickým okruhem je takzvaná liberalizace trhu, která si vyžádala určité náklady, ale nevygenerovala pro koncového spotřebitele pokles cen či nárůst kvality. V této souvislosti je vhodné zdůraznit oportunistický charakter investic do tzv. obnovitelných zdrojů využívající výkupních cen garantovaných státy v úrovních několikanásobně převyšujících cenové úrovně původně v energetice pracujících zdrojů. S určitou mírou zjednodušení můžeme konstatovat, že soukromě ovládaný kapitál nemá o dlouhodobé investice zájem nebo pro takové investice vyžaduje garantované výkupní ceny. Zmiňovaná liberalizace energetických trhů tedy poskytuje garance kapitálu a přenáší rizika na koncové spotřebitele a daňové poplatníky ve smyslu privatizace zisků a socializace rizik.
Zúžíme-li své uvažování opětovně pouze na perspektivy energetiky ČR, je potřeba vzít do úvahy souběh několika budoucích faktorů: dominantní vliv německé ekonomiky a vývoz jejích myšlenek a problémů, jmenovitě je to odchod od jádra k roku 2022, dále pak vyhlašovaný pokles výroby elektřiny z jádra ve Francii z dnešních cca 75% na 50% k roku 2035, neexistence jasného plánu obnovy stabilních energetických zdrojů a to v evropském kontextu, nedostatečná kapacita ukládání energie, prohlubující se závislost na dovozu zemního plynu a to opět v kontextu celé Evropy, docházející zásoby českého energetického uhlí v hnědouhelných revírech (dramatické poklesy těžby lze očekávat mezi lety 2030-2040), s předchozím bodem související nejasná budoucnost českého teplárenství, dobu výstavby jaderného zdroje v rozmezí 10-15 let, abychom jmenovali alespoň ta nejkřiklavější rizika.
V kontrastu s ideologií motivovanými přístupy Evropského svazu se politika Čínské lidové republiky jeví jako pragmatická, její pětileté plánovací cykly staví na rozvoji všech zdrojů, včetně jaderných. Pokud by bylo možné hovořit o jaderné renesanci, pak jejím motorem je nepochybně Čína.
V souvislosti s kontrastem plánovacích cyklů a tzv. liberálním přístupem zmíním rozhovor, jehož jsem byl svědkem počátkem 90. let jako doktorand ve vědeckém ústavu CNRS ve francouzském Grenoblu. Mezi doktorandy z různých zemí byl také čínský student a jednou si jej ostatní dobírali, co že to v té Číně těmi reformami vlastně dělají. „Vždyť tam budujete kapitalismus“ dobírali si jej ostatní, a to i ti s jinak poněkud levicově orientovanými názory. Jeho odpověď si pamatuji dodnes a s ohledem na současnou pozici Číny na mezinárodním poli v ní spatřuji stále větší hloubku. „My máme, víte, takové čínské přísloví: proč vyčítat kočce, že má drápy, když pro nás chytá myši?“ V našich podmínkách to spíše vypadá, že dráp se stal modlou a různá Bratrstva kočičí pracky se zařadila mezi vedoucí sílu společnosti.
Smyslem tohoto zamyšlení není kritika větrných parků a jejich rozvoje „an sich“, ani horování pro jedinou možnou alternativu, při vědomí problémů velkých centralizovaných zdrojů, ale upozornění na souvislosti, které se málo ve veřejnosti diskutují, ale přesto mají a v budoucnosti, lze se oprávněně obávat, budou mít nákladové dopady na každého odběratele energií a tím i kvalitu jeho života.
Je potřeba pořádný evropský black-out, aby se nám v hlavách konečně rozsvítilo?
