18.1.2019 iPrima
V polovině devadesátých let minulého století napsal Bohuslav Šalanda, etnolog FFUK, přednášející také kulturologii, pozoruhodný soubor úvah na téma hrdinství a obětování se.
Byl publikován v rámci dnes, zdá se mi, že už polozapomenutého grantu, financovaného – pokud se nemýlím – British Council. Mezi úvahami byla jedna, kterou nazval „Mesiáš. Od oběti k spasiteli“. Netýkala se žádného výročí smrti Jana Palacha, ale autorovi šlo spíše o téma objevující se ve slovanských legendách, mýtech a vycházející z tradovaných antických tragédií.
Najdeme tam upozornění na to, že „…Společenství v krizi rádo vyvolává duchy minulosti. Čestné místo mezi nimi zaujímají archetypy oběti a obětního beránka. Někdo prostě musí být představen, obětován, aby lidé měli na koho přenést svoje frustrace a kompenzovat je příkladem někoho, kdo je na tom ještě hůře, než oni sami”. (Omlouvám se autorovi, kterého cituji jen na základě svých osobních vzpomínek. Ale smysl jeho názoru rozhodně zásadně neměním.)
Můžeme tam dále i najít slova o tom, že „…chaos krize navozuje ještě další otázku: kdo z něj společnost vyvede? Vyvstává potřeba někoho mocného a silného. Je očekáván neformální nebo formální vůdce, který nastolí spravedlnost a blahobyt. Takový vůdce je pak považován za ochránce, zachránce, osvoboditele nebo vykupitele. Stereotyp očekávání spasitele stojí v samém základu mesianistických představ a názorů. Stejně tak povědomí o jeho ceně. Spasitel se totiž zhusta stává i obětním beránkem – nebo naopak: z obětního beránka se vyklube spasitel… Vykoupení pak přichází za cenu toho nejcennějšího, co člověk má: života.“
Padesát let od smrti Jana Palacha je doba, kdy se výkladu historické události zmocnili historici, nebo ti, kteří se za historiky považují, také došlo od označování Palachova činu jako sebevraždy (v jednom výjimečném případě také jako vraždy) k sebeobětování. Je to pojmenování, které je dnes běžné i v historické publicistice, ale také v církevní a náboženské interpretaci, ať již katolické nebo evangelické konfese, počínaje pokusy o vytvoření dokumentů nebo dokonce hraných filmových děl. Z nich se nám zdá poslední pokus o „hraný dokument“ režiséra Sedláčka v produkci ČT nově vykládat historii příběhu, který se stal legendou. Přesto i ten zápasí s dichotomií „beránka a mesiáše“ úspěšněji, než různá kázání a moralizování, někdy dokonce vydávaná za filosofii.
Přesto je ale stále ještě velkým a nezvládnutým tématem přechod od vzpomínání k historickým faktům, k jejich vytváření a také k tázání se, co je historie. Není v tom cynismus, ale je to jen známý přechod od vzpomínky k historickému faktu, protože studovat jen historické prameny ještě nestačí a pamětníci již zapomínají. Torza vzpomínek jsou jimi často prezentována jen formou persuasivního diskursu pamětníků a svědků vzniku historického činu. Ten má, jak bývá i v jiných podobných případech běžné, přesvědčovat o jedné pravdě a zkušenosti. Té, která je dílčí, navíc ovlivňována skutečností, že jejím pramenem je lidská paměť, která má často blíž k bájnému vyprávění.
Dokazuje to i tichý spor o památník Jana Palacha, který je léta umístěn vedle hlavního vchodu do budovy Filosofické fakulty UK (na dnešním Náměstí Jana Palacha) a snaha Vysoké školy ekonomické, jejímž studentem byl Palach celé dva roky, o podobnou pietu v jejím areálu. Snad v tom není žárlivost jednoho vysokého učení proti druhému, ale je pravda, že Jan Palach byl studentem zapsaným na FFUK jen několik dnů, protože na podzim 1968 se na FFUK začínalo až 15. října a téměř okamžitě začala studentská stávka, ve které FFUK hrála jednu z důležitých rolí.
Jan Palach byl na FFUK tehdy již řádně zapsán, ale mezi studenty a akademickým personálem neznámý. Sdělení policisty sekretářce děkana Janě Burdové, že se „dnes, 16. ledna 1969, na Václavském náměstí v Praze upálil student Filosofické fakulty“, o kterém okamžitě informovala v té době zasedající vědeckou radu fakulty, vyvolalo zájem, zda Jan Palach opravdu studentem FFUK je nebo není.
Spor o příslušnost již tehdy začínal, a později pokračoval, když grafik přinesl Palachovu fotografii z indexu na VŠE. Rozhovorů s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou, předsedou vlády Oldřichem Černíkem a předsedou české vlády Stanislavem Rázlem se účastnili zástupci různých škol a institucí, z nichž mnozí se o Janu Palachovi dovídali tak trochu se zpožděním.
Kromě otřesů, které tato zpráva a všechny informace po ní následující vyvolávaly, bylo téměř vše ovlivněno nejen otázkou, kdo je Jan Palach, ale i tím, kdo je na seznamu 21 jeho přátel, pochodní, připravených Palachův čin následovat. A také otázkami, které později kladl Bohuslav Šalanda: „Kdy a proč přicházejí spasitelé? Jací musí být? A hlavně: opravdu musí být?“. Jako bezprostřední účastník dění na FFUK mohu potvrdit, že to byly ty hlavní, které si tehdy kladli studenti i jejich učitelé, politici a veřejnost, bez ohledu na jejich ideovou orientaci a politické zaujetí. Dokonce i během řady výslechů na policii, které se často týkaly smrti Jana Palacha jen okrajově, bylo možné pozorovat ohledy vyšetřovatelů a nejistotu v kladení si podobných otázek.
Víme, a obrazovými dokumenty je doloženo, jak spontánně reagovala veřejnost a jak významně k tomu přispěli jednotlivci, kteří jsou dnes zmiňováni jen okrajově. Projev rektora Univerzity Karlovy, profesora Starého, měl mimořádný ohlas, stejně jako později televizní čtený projev Václava Havla, který Palachův čin dával do širších souvislostí, tak trochu v duchu svého dopisu, který s ním spolupodepsal režisér Jan Němec necelý týden před 16. lednem 1969.
