Jan Schneider: Chvályhodná BIS

Jan Schneider

Jan Schneider
25. 1. 2019  ČeskáPozice
Dle BIS je ve školních osnovách cítit silný vliv Ruska a výklad dějin je poplatný sovětskému vzoru. Jan Schneider sdělení BIS odmítá a poukazuje na jednostrannost výuky moderních dějin – jenže naopak, než tvrdí ve své zprávě zpravodajci.



Mnozí dnes mluví o Bezpečnostní informační službě (BIS) a o její amatérské mentorské činnosti v oblasti vzdělávání. Odborníci ji většinou kritizují, až na ty předpojaté nebo ty, kteří si kvůli máslu na hlavě (politicky korektní výraz pro špínu v osobní historii) přímý střet s BIS nemohou dovolit. Co když je to však trošičku jinak?

BIS otevřela palčivou otázku o historii. Vzletně bychom mohli říci, že navázala na masarykovské téma stát udržujících hodnot a havlovské téma života ve lži. Otevřela toto téma tak rázně, že už o něm nelze mlčet. Otevřela ho pro zpravodajce typickým nepřímým způsobem.

BIS totiž mohla, alespoň si to myslím, chytře využít ve společnosti uměle přiživovaný až resuscitovaný protisovětský a posléze protiruský resentiment. K současné výuce dějin pejorativně přiřadila atribut „sovětská“, čímž nalákala temné síly, aby s jásotem padly do pasti. A udělala to proto, že BIS nesmí svou produkci kontaminovat ideologicky. Zpravodajci naopak zachycují a ověřují fakta a z nich vyvozují závěry – padni komu padni. Jinak by se zpronevěřili přísaze a museli by být pranýřováni coby škůdci, ideologicky penetrující zpravodajskou službu. A tak nedá mnoho práce rozklíčovat onu léčku, spočívající v oné „protisovětské“ vábničce.

Zpravodajci svou kombinaci zpopularizovali tím, že chytře vlákali do pasti i ministerstvo školství, ministrem počínaje. Ten prokázal svou ministerskou nekompetenci, byť by jako odborník mohl být dobrý – BIS totiž skutečně podle kompetenčního zákona nemá působnost v oblasti vzdělávání, ani kdyby to sama jakkoliv hybridně zdůvodňovala.

Ministr jel na BIS konzultovat na první pohled primitivně ideologické připomínky buď z totální neznalosti, nebo ze strachu, že by na něj BIS mohla něco vyštrachat. Třeba měl obavu, že BIS vadí činnost některých neziskových operací, které se souhlasem ministerstva na školách indoktrinují mládež údajnou snahou zvýšit jejich informační gramotnost, což ovšem činí jednostranně a tudíž protiprávně.

Těžko najít jiné důvody, proč tam ministr jel. Kdyby si myslel, že na těch připomínkách může být něco rozumného, nebo úplně jen pro pořádek, aby „vypořádal připomínky“, mohl na BIS poslat experty. Ti by onu léčku hned prohlédli. Zjistili by, že se například o dvacátém století rozhodně nevyučuje podle sovětských not.

Co v osnovách doopravdy chybí

Kdyby tomu tak bylo, jistě by páteř historické osnovy tvořilo vyučování o tvrdých ekonomických a zahraničněpolitických faktech, například o tom, kdo investoval do německého průmyslu tolik, že během necelých deseti let povstal z ruin poválečné krize a vyzbrojil nacistickou smrtící mašinérii. To by totiž vyvolávalo velmi zajímavé otázky.

Učilo by se třeba také o tom, kdo všechno měl s Německem mírové a další smlouvy, a to ještě daleko před smlouvou Molotov-Ribbentrop, jedinou, o níž je zřejmě povoleno učit. Učilo by se zejména o polsko-německém paktu (Piłsudski-Hitler) z roku 1934, o němž se ostýchají psát i údajně renomovaní historici. To by též vybudilo mnoho dotazů.

Učilo by se i o tom, že zrovna 15. března 1939, v den, kdy nacistické Německo napadlo zbytek Československa, prodlévala v Düsseldorfu delegace britského průmyslového svazu, která tam dojednávala uzavření smlouvy s německým velkoprůmyslem. I nad tím by mnozí užasli a ptali by se.

A učilo by se rovněž o tom, jakou úlohu měla basilejská Banka pro mezinárodní vyrovnávací platby, shodou okolností zvaná též „BIS“ (Bank for International Settlements), společné dítko osmi centrálních bank (Spojených států, Velké Británie, Francie, Belgie, Švýcarska, Německa, Itálie a Japonska), přes níž šly investorům dividendy z německého průmyslu – včetně zbrojního – v průběhu celé druhé světové války, a která se podílela na krádeži československého zlatého pokladu v březnu 1939. To už by asi zavládlo všeobecné divení a otázky by nebraly konce.

Zpravodajci a politruci

Zpravodajci se poznají od politruků a ideologů tak, že nejprve sledují stopu peněz, teprve potom další „tvrdé evidence“, které vyhodnocují i co do úplnosti, tedy všímají si i těch, které chybí. Prostým nahlédnutím do osnov by tedy ministerští experti zjistili, že ono nařčení ze sovětsky zabarvených osnov byla pěkná „fligna“, jejímž jediným korektním výsledkem je konstatování naprostého opaku. Možná to souvisí s celoevropským hnědnutím, že nacismus začíná být vyviňován a hledají se cesty, jak jeho dědictví (včetně toho největšího lupu v historii) legalizovat.

Například český ministr zahraničí Petříček ostudně přešel (poukazem na to, že to je „ukrajinská vnitřní záležitost“) ukrajinské prohlášení banderovců za hrdiny, přestože se dopustili zločinů proti lidskosti i proti Čechoslovákům. Zcela ignoroval rozhořčenou rezoluci Evropského parlamentu z 25. února 2010, odsuzující Juščenkovo prohlášení Stepana Bandery za hrdinu. Nepřidal se ani k současnému protestu izraelského velvyslance na Ukrajině, jakkoliv filosemitsky se česká vláda jinak snaží působit. Ale v nouzi poznáš přítele, to Izraelci vědí, a tady ho nenašli. O takovýchto pózujících filosemitech pak říkají, že to jsou „antisemiti, kteří mají rádi židy“.

V osnovách i různých vzdělávacích aktivitách lze čím dál více zaznamenat informace, vyznívající negativně pro Sovětský svaz, potažmo pro Rusko. V tom není chyba – ta je v tom, že to jsou informace naprosto jednostranné, zcela ignorující srovnatelné události, které se netýkají „východu“. Jako by tázání a srovnávání už zase bylo zakázanou disciplínou…

Právě na to BIS, aniž by chtěla, upozornila. Ti hloupí sedli na lep sovětské orientace školských osnov, ti chytří pochopili, o co jde (a co je z této situace nutno vyvodit). Sotva jsme se totiž zbavili ideologického vlivu na školství z jedné strany, už se – k uzoufání podobnými metodami – o něco podobného někdo snaží z druhé strany. Druhou normalizaci však nedopustíme, to si slibme!