Výroba dějin nezatížených minulostí: Když sílí riziko, běží o všechno. Pojďme běžet o závod!

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
25. 1. 2019
Vývoj směrem k bezpečným pojistkám: Každému rozhodnutí by mělo předcházet rozhodování. Rozhodování je mlýnice, kde často těžkým přemýšlením drtíme své motivy, zvažujeme jejich správnost a rizika. Rizika může navodit jednak to, pro co se rozhodneme, ale i to, jaké protivenství se proti nám zvedne. Osobně věřím, že jsme velice blízko prahu života a smrti své české totožnosti s její zažitou soudržností i názorovou pestrostí. Pojďme se rozhodnout, jakými činy ochránit domov, který nám na tento světský život svěřil Bůh. Jako dítě, chlapec a jinoch jsem si musel všimnout, že mě obklopuje a nějak utváří reálný socialismus. Jako dospělý muž nemohu přehlédnout, že mě obklopuje a snaží se mě utvářet cizota. Obklopování často vede k utváření. V reakci na to hájíme svá společenská východiska. Jsou dvojího druhu, přirozená a historická.


Přirozeně nechceme zemřít násilnou smrtí. Tedy alespoň ne na svém území. Přirozeně se chceme seznámit a bezpečně se zamilovat do jiného člověka. Nemůžeme milování prožívat jako nebezpečí, které se kdykoli zvrtne v žalobu za jakési harašení. Nemůžeme v klidu zakládat rodiny s vědomím, že rozvrat manželství je běžná, až očekávaná záležitost. Samotný rozvrat manželství a rozvod je dostatečně traumatizující zážitek a rozhodně není čestné kalkulovat s tím, že jeden dospělý bude do konce produktivního věku vynuceným sponzorem druhého dospělého, který měl šikovnějšího právníka. Skutečné potřeby nás mají vést k zodpovědnému jednání a k vytváření pojistek. Náš vývoj má být vývojem směrem k bezpečnosti. Čím všestranněji a déle se budeme seznamovat s budoucími životními druhy, tím méně bude možná i těch rozvodových situací. Pokud je lidský život sveden jinými lidmi na cestu nebezpečí a násobícího se ohrožení, získávají prostor skuteční hrdinové, kteří nasadí za návrat k bezpečí třeba i veškerý osobní prospěch a život. Další potřebou, co vede k bezpečnému rozvoji, je touha sdílet se v činnostech. Je to potřeba seberealizace. Vyplývá ze skutečnosti, že člověk je tvor společenský. Každý na něco přišel, něco si myslí a touží se o své postřehy s někým podělit. Tady pokládám přímo za vadné, aby byl člověku ve veřejném životě odejmut hlas jenom proto, že nevyslovuje názory hlavního proudu. A znovu ta pojistka: Čím více máme možností pokojně se projevit a spoluúčinkovat, tím méně bude i těch nepokojů a bouří.

Jak se rodí lid stát

 Další přirozenou skutečností všech lidí je skutečnost, že přicházejí na svět k lidem, vždycky jen k nějakým lidem. Pokud je to, jak má být, rodíme se do rodin k jednomu společnému stolu a ke společné řeči (teď nemyslím to, jestli má rodina jeden nebo dva jednací jazyky, ale to, že se lidé v rodině na něčem společně domluví). Rozrodem rodin a rodů se naplňuje národ. Národ není holý součet rodů. Národ má své vlastní sebevědomí. A jistě je to jednotka vzájemně spřízněných lidí, jak biologicky, tak i dlouhodobým společným pobytem na jistém místě. Tady se přirozená východiska potkávají s historickými. V našem případě: být Čechy a mít svou českou zemi je jednak historické právo, a pak je to náš přirozený způsob pobytu. Naprostá většina evropských národů má svůj vlastní stát. Když ho navštívíte, zjistíte, že příroda je někde podobná, jinde odlišná. Nicméně zjistíte i to, že Maďarsko vypadá maďarsky, Chorvatsko chorvatsky a tak dále. Evropské národy jsou na svých místech přes tisíc roků. Za tu dobu si svá území přetvořily podle svých povah. Vznikla totožnost národa a jeho vlasti, kde národ bydlí a žije tak, jak je mu to vlastní. Pokud není vlast někým jiným zabraná, platí v ní zákony, které si ve většině případů sepsal domácí lid. A to je další totožnost: mít svůj vlastní právní stát. Přirozené a historické právo se spojilo v jeden jediný prožitek domova s mnoha podrobnostmi. Tak jsme zvyklí žít, i to je naše světské zakotvení.

Změny, které mohou rušit a v horším případě ničit naši právní a zemskou totožnost, přicházejí v Evropě tradičně buď s válkou, s neklidem národnostních menšin, nebo v důsledku ustanovení velkých svazů (unií). Paměť a sebevědomí národa má snahu opakovaně takové unie opouštět a vracet se k životu ve vlastní zemi vlastním způsobem.

Ale, proč vlastně? Protože stavba Babilonské věže je nesmyslný projekt. Tradiční unie vznikaly v Evropě buď jako unie personální, se společnou hlavou státu (Polsko-litevská unie), nebo jako svazy založené na dlouhodobém přání spojit to, co si je podobné (Jugoslávie a Československo po první světové válce), a také jako svazy uhnětené revolucí (Svaz sovětských socialistických republik).

Hrabě kreslí Panevropu

Evropská unie je něco docela jiného. U jejího vzniku stály dva až tři záměry, ale ten třetí byl víceméně zlikvidován. Richard Mikuláš hrabě Coudenhove Kalergi viděl na evropském světadílu příležitost pro vznik soustátí vedeného směsicí autoritářství, aristokratismu a demokratismu. Jistou inspirací mu byla Mussoliniho Itálie: „Fašistická ústava v sobě nese potenciál přesáhnout svým významem italské rozměry a stát se obecně evropskou v tom smyslu, že vyjadřuje moudrou kombinaci autoritářských aristokratických principů s tím zdravým z těch demokratických. Přiznává roli spravedlnosti a osvícenému vedení vynikajících osobností a současně pevně zakotvuje zásady identity svobodné příslušnosti a spolupráce ukázněním každé moci ve jménu vyšší ideje národa. Evropská duše, tak jak si ji představuji, se skládá ze tří hlavních prvků: hrdinství, charakteru a společenského života. A protože fašistické řešení přináší rozumné vyvážení všech tří, ukazuje se být nejvhodnějším modelem univerzální Evropy.“ Hrabě ale na Panevropu spěchal. Doporučoval sjednotit se dřív, než se rozhodne, zda zvítězí fašismus nebo demokratismus: „Nemůžeme čekat na uskutečnění Panevropy, až se celá Evropa jednohlasně obrátí k fašismu nebo demokracii: znamenalo by totiž odklad jejího sjednocení o celá desetiletí… V tomto ohledu tak Panevropské hnutí není fašistické ani antifašistické, demokratické ani nedemokratické.“ Velmi osudová je dnes snaha důsledně naplnit následující Kalergiho vizi: „Ve vzdálenější budoucnosti se z člověka stane míšenec. Dnešní rasy a kasty stále intenzivněji podléhají procesu překonávání času, prostoru i předsudků. V eurasijsko-negroidní rase budoucnosti, vzhledem podobné starověkým Egypťanům, bude rozmanitost národnostní nahrazena rozmanitostí osobnostní.“ Kalergiho současník Adolf Hitler takovou Panevropou (podle očekávání) opovrhoval, ale krom toho namítl jednu poměrně závažnou věc: „Panevropské hnutí od prvopočátku vychází ze zásadního omylu, že kvalitu obyvatelstva lze vyvážit jeho množstvím.“

Coudenhove Kalergi (Pozn.red.I.D. viz http://www.novarepublika.cz/2016/01/probiha-planovana-likvidace-evropskych.html) si samozřejmě byl vědom toho, že jednolitý Evropan neexistuje. Věděl, že praktickou Panevropu musí stavět z evropských národů, ale nemusí na jejím národnostním složení do budoucna trvat. Plánovitá a davová migrace z jiných světadílů by mohla vést ke zrodu mongrela bez předchozí totožnosti a s nulovou historickou pamětí. To je báječná surovina pro ideové hnětení! „Člověk budoucnosti bude míšenec (mongrel). Dnešní rasy a třídy zmizí v důsledku zániku prostoru, času a předsudků. Eurasijsko-negroidní rasa budoucnosti, podobná svým vnějším vzhledem starověkým Egypťanům nahradí rozmanitosti národů a jedinců.” I to jsou slova jednoho z duchovních otců Evropské unie. Dobrá, hrabě Kalergi míšenec byl a chvěl se vlastními vizemi. Měl sen a jeho účelu podřizoval prostředky. Spousta lidí měla budovatelské sny. Myslím, že člověk naplněný soucitem (ten patří k lásce, nemýlím-li se) váží každé slovo na miskách dobra a zla, jestliže cítí potřebu projektovat něco pro společnost. Nehovoří opatrně proto, aby ho nezavřeli za politiku, ale proto, aby něčím nepřirozeným veřejnosti neublížil.

Plánovitá výměna obyvatelstva

 Známý vtip říká: Nelíbí se politikům jejich národ? Tak ať národ vymění! Obávám se, že projektanti Evropské unie nepochopili, že jde o vtip… 15. prosince 2018 předseda vlády Andrej Babiš do tisku pověděl, že žádal ministra zahraničí, aby pakt o uzákonění migrace k nám nepodepisoval. Ještě o dva dny později vyslovil předseda vlády názor: „abychom se ani k tomuto paktu nezavazovali“. Nu, a pak náš zástupce při OSN pakt o migraci podepsal… Věrolomnost vládnoucích směrem k ovládaným tvoří v dějinách jistý refrén.

Je namístě rozkrýt obsah listiny, kterou za nás podepsali ti, které jsme ani nedelegovali, ani nemáme možnost jejich politické kroky kontrolovat. Marakéšský akční plán zajistí zvýhodnění migrace. Usnadní pravidelnou plánovitou migraci do Evropské unie. Do promigrační politiky se zapojí všechny úřady až do posledního starosty. Zapojí se všechna občanská sdružení, spolky a také soukromí podnikatelé. Ti všichni budou muset migrantům pomoci. Všechny úřady budou migraci do EU schvalovat. Kdo ne, bude obviněn z xenofobie a nějak ztratí hlas… Boj proti rasismu, znevýhodnění migrantů a xenofobii bude zesilovat. Připomeňme, že jistí mohamedánští migranti rozpoutali v Evropské unii vražedný teror. Upozorňovat na něj a snažit se mu účinně bránit, to považuji za xenorealismus. Pojmy rasista a xenofob budou rovněž plnit úlohu nálepek a umožní šikanu a kriminalizaci kritiků migrace.

Migranti budou moci pružně posílat peníze do zemí svého původu. Jimi vydělané prostředky tak nebudou kolovat v ekonomice hostitelské země, která jim výdělek umožnila. Hrozí, že v Africe bude migrace kvetoucí živnost, která může utlumit snahu samostatně doma hospodařit.

Úmluva hovoří o evropských státech jako o oblastech. Ty budou muset plnit normativní rámce, což znamená, že dostanou přidělené kvóty na počty migrantů. Migranti k nám budou prakticky plynout neustále, z normativních rámců nevybředneme. Evropská unie bude na severní, západní a střední Africe požadovat mladé lidi a ženy. U žen si nejsem jistý, proč. Na základě úsudku, že by měly být mírumilovné? Z důvodu snazšího křížení plemen? Pro navýšení emancipace afrických žen? Z důvodu snížení porodnosti v Africe? Nevím…

Vlády v Evropské unii budou ve finanční politice přednostně pomáhat podnikům, které zaměstnají migranty. Z toho plyne i hrozba diskriminace skutečných Evropanů, kteří doma požádají o zaměstnání. Nebudou zkrátka tolik výhodní. Víza africkým migrantům budou evropské země vydávat co nejsnazším způsobem. Rýsuje se možnost víz po internetu! Azylové domy budou valem přibývat. Počítá se s tím, že afričtí rodiče vyšlou na cesty děti bez doprovodu. Bude třeba je chránit. Počítá se s masivním přesídlováním lidí. Zvládat to budou akční plány. Dost komunistická terminologie, viďte. Začlenění migrantů a uprchlíků mezi nás budou mít na starost osvětáři. Migrantům budou sdělovat, co se u nás může a co ne, nás budou přesvědčovat, že imigrace je dobro. Bude se zkoumat, jak nejlépe migranty začlenit do pracovního procesu. K migraci tedy nebudou vybíráni jen dovední pracanti, ale davy jakýchkoli kvalit.

Úmluva vyhlašuje potírání pašování lidí. Úmluva si klade za cíl zabránit nekontrolované migraci. Přitom pašovaní lidé nebudou vracení zpět, ale budeme je v Evropě chránit. Úmluva slibuje, že pašované migranty nebudeme do země původu vracet, když budou chtít zůstat v Evropě. Bude snaha migranty nějak rozeznávat – identifikovat. Budeme provozovat družbu s africkými městy a vzájemně se učit, jak migraci řídit.

Z celého marakéšského podniku vyplývají dvě podstatná rizika. Obě se týkají lidského života a zdraví. Úmluva výslovně neuvádí jediný hygienický bod. Africké země bývají promořené tropickými chorobami, na které není naše lékařství všestranně vybavené. AIDS a Ebola patří v Africe mezi tradiční postrach. Komunisté, kteří pořádali pracovní migrace ještě před globalisty, uměli zajistit migrantům karanténu s lékařským dohledem a konkrétní pracoviště. Obávám se, že migrace v režii globalistů bude daleko víc nadivoko.

Zelená migrantům a celkový spěch na migraci způsobí ve velmi krátké době život natěsno mezi jinými kulturami a tou naší, mezi jinými civilizacemi (a třeba ještě ne civilizacemi) a tou naší. V případě sporů, řetězících se a násobících se sporů původních obyvatel s migranty budou i naše úřady pokaždé stát na straně migrace. To bude jejich nová povinnost. Pokračování migrace už žádný nenásilný prostředek odporu nezastaví. Za tohoto stavu věcí se rýsují i dva hrozné scénáře: Může nastat konec české národnosti a konec jiných národností, které jsou v Evropské unii doma. Nastat může i nutnost vést v rámci pudu sebezáchovy ozbrojený občanský boj s kolaborujícími úřady a se samotnými migranty. Odsun migrantů se pravděpodobně provede proti jejich vůli, a proto hrozí, že bude velmi násilný s mrtvými na všech stranách. Marakéšská úmluva žádné riziko nevyhodnocuje. Může se seriózní projekt obejít bez vyhodnocení rizika? Co myslíte?.

Výroba dějin nezatížených minulostí

Možná je to jen shoda okolností, ale krátce před přijetím Marakéšské úmluvy se stalo, že si ředitel Bezpečnostní informační služby pozval ministra školství, aby mu navrhl nové směrnice pro výuku dějepisu na školách. Co se řediteli BIS na výuce dějepisu nelíbí, výstižně vyjádřila Stanislava Kučerová na stránkách Nové republiky. Cituji: „A nelíbí se mu hned kapitoly o našich počátcích v nové době, o národním obrození, o panslavismu, o básníku Čelakovském. A my v těch nových směrnicích poznáváme onu starou protektorátní ideologii, která zbavovala náš národ identity a práva na samostatnost a svébytnost kulturní i politickou. Takže kam se podle BIS máme vracet? Před národní probuzení a obrození? Tedy k Bílé Hoře? Neměli jsme se podle ducha nových směrnic pobělohorskému „temnu“ vzpírat? Měli jsme se bez námitek odnárodnit a asimilovat s cizím jazykem a s cizí kulturou? Neměli jsme prožívat žádné probuzení a obrození?“ Má vlast zažila v krátkém časovém úseku necelých sta let tři v podstatě za sebu jdoucí režimy: nacismus, reálný socialismus a globalismus. Nemohu hodnotit, který z nich byl horší a který lepší. Ve všech režimech si nějací lidé našli výhody, jiní zdroj útrap, a mnohé stihla tragédie. Proč pokládám globalismus za režim, jsem v Nové republice popsal ve stati Režim není žádná výhra. Režim se dobře diagnostikuje snahou mít v rukou veřejné mínění, tedy snahou provozovat hlavní názorový proud. V okamžiku, kdy si chce přivlastnit dějiny, je jasné, že režim s totalitními sklony sílí. Připomeňme si, že proti ofízlování dějin protestoval už Karel Havlíček Borovský krátce po porážce radikálního demokratismu v roce 1849. Režim nechce připustit, aby se dějiny děly. On je hned sebejistý, může-li dějiny zestátnit nebo je lidem nezpřístupnit.

Ne egyptizace, ale babylonizace

 Nepřehlédnutelný otec Panevropy hrabě Kalergi byl zapálený panevropan, ale zřejmě ne demokrat. Hájil evropské sjednocení, ne demokracii. V demokratizaci viděl jednu z přísad do panevropského koktejlu čistě proto, že se tato přísada v Evropě vyskytuje. Pozoruji, že stavitelé Evropské unie v tomto postoji jeho hraběcí milost kopírují. Nebývají kdovíjakými zastánci všelidového hlasování. Marakéšskou úmluvu sepsali vybraní politici bez vyjádřené vůle svých národů, a sepsali to v budově ve tvaru pyramidy. Národům Evropy to naporoučeli z pozice pyramidálně důležitých. Dobře pomáhat nuzným je záslužné. Pokud chce Evropská unie Africe opravdu pomáhat, nemusí kvůli tomu tonout v migračních vlnách. Stačí, když nebude vysávat africké lidské zdroje; nebude zadržovat africké devizové rezervy; s africkými zeměmi bude obchodovat férovým způsobem; a nebude kolébku lidstva obtěžovat svými vojensko-politickými zájmy.

Vraťme se ještě k míře demokracie. Referendum o členství naší země v EU v roce 2004 proběhlo až po rozsáhlé propagaci veškerých výhod členství. O další centralizaci se neřeklo nic, o plánovité migraci do unie rovněž nic. Smyslem referenda bylo, aby se mohlo říct: „Sami jste to chtěli.“ Jistě, mnozí lidé u nás chtěli Evropskou unii z roku 2004, ne z roku 2019. Uspořádat referendum o vystoupení z unie je neskonale těžší. Padesátý článek Lisabonské smlouvy to sice umožňuje, ale prakticky vzato se to podařilo jen v jedné svazové zemi. A samotné vystupování té země se táhne tuze dlouho, a snad i s cílem, aby se na to druhé referendum o členství zapomnělo. To všechno o demokracii (lidovládě) rozhodně nesvědčí.

Domnívám se, že nejzdatnějším obchodníkům se zbožím, s penězi a s politikou nejde o ideologické křížení černých, hnědých a bílých lidí s cílem stvořit Staroegypťana budoucnosti. Jim jde o celosvětovou výrobní linku, o celosvětový supermarket a o celosvětovou administrativu. Oni vědí, že světoobčanská Evropa zeslabí evropské hodnoty. Vědí, že lidé bez vyšších principů jsou těmi nejpružnějšími zaměstnanci a zákazníky. Oni se rozhodli investovat do další babylónské věže, do další nadvlády a do další otročiny. Různé ideologie sice dovedně využívají k bourání hodnot, k dezorientování společnosti, než bude orientována jiným směrem, ale sami v zajetí ideologie nejsou. Jsou utilitárně pragmatičtí a to je vše.

Co teď máme dělat?

Latiníci znají klasickou pobídku: „Činy, ne slova.“ Zatím si ve vší slušnosti smíme do některých internetových médií napsat, co nosíme v hlavě. Když mi tatínek před třiceti lety vysvětloval volnost projevu, říkal, že v Německu mohu na letišti prohlásit, že ten a ten státník je vůl, a všem to bude jedno. Ty časy jsou už pryč, u nás, a tím spíš v Německu. Na druhou stranu nechceme přece dělat voloviny… Nám jde o jakost národního života a o národní život sám. Evropská Evropa a českost Českých zemí, to spolu souvisí tak bytostně, jako lžička kávy s hotovou kávou v šálku. Jedno bez druhého není možné.

Co teď máme dělat? Stanovme si cíle a program k jejich dosažení. Uvedu pár postřehů a nápadů: V jazykové oblasti trvejme na tom, aby v České republice byl úřední řečí český jazyk. Aby hospoda nebyla pub. Aby název prodejny All Electronics vystřídaly zažité Elektrospotřebiče nebo Elektro. Aby se z center stala střediska, z Jansky Logistics Autodoprava Jánský. Rozumíme si? Čeština u nás patří na místa vyhrazená veřejnosti nezastupitelně. Čeština ve své bohatosti tím pádem patří do rozhlasu a do televize. Do úřadoven a do škol, což dnes není zcela samozřejmé.

Co se týká hospodářské zodpovědnosti, musí stát získat mnohá stěžejní výrobní odvětví, kde bude poctivě dbát na kvalitu výroby. Obrat a zisk už nebudou zvyšovat kurvítka (omlouvám se, jde o terminus technikus), ale dobrá pověst výrobků. Ani zlato, ani lithium, ani jiné suroviny u nás nesmí vytěžit a vyvézt zahraniční společnost. Vyvážet výrobky, ne suroviny, to je program cenného hospodářského růstu. Obchodovat je třeba všestranně. Netlumit obchody a výrobu sankcemi, které se vyhlásily v zahraničí, nebo kvótami na množství výroby, které se přijaly v zahraničí. Tady už začíná program politické svrchovanosti sebevědomé mírumilovné vlasti Čechů, Moravanů a českých Slezanů.

Jste ze zahraničí a chcete být občany České republiky? Musíme vědět, že jste bezúhonní. Že vaše víra nehlásá násilí. Naučte se česky, naše úřady vás přezkouší. A buďte pro nás pracovně zajímaví. Žadatelé o dávkové občanství neuspějí. Nejdřív dostanete podmíněné občanství na pět let. Nesmíte mít v té lhůtě potíže se zákonem.

To, co jsem nastínil, ještě není žádný program. Jsou to postřehy. Doplňme k nim dalších sto, přičtěme ještě padesát a cizelujme to, spolupracujme na státotvorbě. Bohužel není času nazbyt. Ale nutný je i kvas, veliké hnutí. Až bude program obnovy přijatelný, povstaňme ze židlí, zabydleme náměstí v důstojném počtu desítek tisíc, a ukažme, že žije vlna, která za programem obnovy české státnosti stojí. Lidé se snadno naučí protestovat proti hladu v břiše. Je ale ještě jiný hlad. Naučme se demonstrovat vůli přihlásit se k politickým právům a k politické zodpovědnosti. Neříkejme, proti komu jsme se sešli. Povězme, proč jsme se sešli. Žijme česky a budeme žít evropsky.