Jeden den v historii. Před 25 lety byla 14. ledna podepsána dohoda o likvidaci jaderných zbraní na Ukrajině

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
16. 1. 2018  ukraina (kráceno)
14. ledna 1994 podepsali v Moskvě prezidenti Ukrajiny, Ruska a USA trilaterální prohlášení o likvidaci jaderných zbraní na Ukrajině. Podle dohody se mělo na území Ukrajiny odstranit 176 mezikontinentálních střel a 1500 jaderných hlavic. Zdálo by se, co s tím má co do činění Donbas? Když dnes ukrajinští radikálové říkají, že kdyby si Ukrajina udržela třetí jaderný arzenál ve světě, nikdo by nemohl zabránit Kyjevu udusit protifašistické povstání nejen na Donbasu, ale také na Krymu – je to naprostá pravda. S takovými věcmi se nežertuje. 


Nehledě na to, že Kyjev by sotva dokázal vytvořit plnohodnotný systém kontroly, údržby a bojového využití všech raket, které zdědil, dokonce jen samotná existence takového arzenálu by učinila Ukrajinu prakticky nezranitelnou vůči jakémukoli vnějšímu tlaku. Ale s ohledem na to, že značnou část zbraní (s výjimkou mezikontinentálních raket), které Ukrajina měla, mohla v zásadě dovést do stavu bojové pohotovosti (dnes, 23 let poté, co poslední bojová hlavice opustila “nezávislé” území, to můžeme otevřeně říci), by se nikdo nezačal dohadovat s opicí, vyzbrojenou jaderným “granátem”.

Ukrajina se zřekla jaderných zbraní výlučně proto, že její vedení přikládalo příliš velký význam diplomatickému pozlátku nazvanému “uznání nezávislosti”. Je to přesně to, co pravidelně slyšíme od patrioticky naladěných diletantů, kteří apelují: “Proč Rusko dosud nepřiznalo Donbas?”

Mohu pochopit lidi, kteří strádají tím, že útvary 1. gardové tankové armády dosud nedospěly k Dněpru, Visle, Odře, Rýnu a nakonec k Atlantiku. Přání všechno zabrat, zabít všechny nepřátele a poslat vnitřní opozici na porážení stromů, “stavby století” a odklízení sněhu na Sibiři je přirozenou reakcí malých dětí a infantilních dospělých na komplikovaný a nepochopitelný svět kolem nich. Ale čarování kolem abstraktního uznání, lidmi, kteří nerozumí jeho významu, mě překvapuje.

Jednoduchý příklad: Rusko neuznalo Abcházii a Jižní Osetii. To mu nezabránilo během týdne zahnat gruzínskou armádu, když se Saakašvili snažil obnovit kontrolu Tbilisi nad těmito územími pomocí ozbrojených sil. Rusko neuznává Podněstří, ale všichni dobře vědí, že v podobné situaci bude reakce Moskvy stejná. Rusko nikdy nepředkládalo územní nároky vůči Ukrajině a uznávalo její územní celistvost, ale neuběhl ani měsíc po převratu v Kyjevě a Krym se znovu připojil k vlasti. Na druhou stranu, Japonsko neuznává jižní Kurilský hřeben ruským, a moc mu to pomohlo? USA až do sedmdesátých let neuznávaly ČLR, protože považovaly za zákonnou moc Číny tchajwanské členy Kuomintangu. No a co?

Vraťme se ke Krymu. Málo kdo na světě uznal přechod Krymu do Ruska. Ale kromě kyjevských provokatérů nikdo nehodlá zpochybňovat právo ruské pohraniční stráže kontrolovat teritoriální vody polostrova.

V mezinárodním právu existuje pojem “moc, která reálně kontroluje území”. Bez ohledu na to, zda je tato moc někým uznaná či není nikým uznaná, ať už vznikla v důsledku převratu, oddělení nebo dobrovolného rozdělení bývalého státu (jako varianta spojení dvou či více bývalých), není důležitá skutečnost jejího mezinárodního uznání, ale fakt její schopnosti zajišťovat vojenskou a politickou kontrolu určitého území. Pokud taková schopnost je, bude se s vámi spolupracovat, obchodovat a dokonce se budou uzavírat zcela oficiální smlouvy. Pokud formálně něco vlastníte, ale nejste schopni toto vlastnictví kontrolovat, budou s vámi ostatní pouze sympatizovat, ale domlouvat se budou s těmi, kteří kontrolují toto území.

Na tom je totiž založen minský proces. Několik let se Rusko, Francie a Německo snaží Kyjevu vysvětlit, že musí mluvit a domlouvat se se skutečnou mocí na Donbasu. Pokud se domluví na zachování jednoty, nikdo tomu nebude bránit, ale pokud toho nebude s to, bude se muset domlouvat na civilizovaném rozvodu. Avšak ukrajinští politici, podobně jako před 25 lety, si postavili hlavu na otázce formálního uznání a požadují, aby jim Donbas vrátil “pod vánoční stromek” třeba Děda Mráz, nebo třeba Santa Klaus, nebo třeba Père Noël.

Ale mohli se alespoň něčemu naučit z historie s jaderným odzbrojením.

V souvislosti s Krymem a Donbasem Ukrajina ráda připomíná Budapešťské memorandum. Na ruských talk show je obvykle prezentováno jako nic neznamenající kus papíru (říkají, že memorandum, prý, není žádná smlouva a nikoho k ničemu nezavazuje). Tak tomu není. Memorandum je veřejně dané čestné slovo dodržovat určitá pravidla. V jistém smyslu je to dokonce víc než smlouva. Smlouva je zpravidla na určitou dobu. Ale dokonce i časově neomezené smlouvy mohou být vypovězeny (nebo prostě přestanou fungovat) v důsledku změny situace. Memorandum ale opravdu není závazným dokumentem, není ratifikováno, takže nemůže být vypovězeno, ale také porušit je comme il ne faut pas. Je to jako by veřejně slíbit dívce se s ní oženit, a pak se také veřejně chlubit tím, že byla oklamána.

Ale všimněte si, že, na rozdíl od Kyjeva, USA a Velká Británie, jež společně s Ruskem podepsaly Budapešťské memorandum, a také Francie a Čína, které poskytly Ukrajině podobné záruky ve zvláštních samostatných prohlášeních, nezjistily žádné porušení tohoto dokumentu. Odpověď na otázku “Proč?” je ve zmíněném trilaterálním prohlášení, jehož čtvrt století si dnes připomínáme. Řada jeho ustanovení se v nezměněné podobě stala součástí Budapešťského memoranda. To na ně se ráda odkazuje ukrajinská diplomacie, ale ve skutečnosti nejsou porušena.

… pro Ukrajinu platí přesně ty závazky, které jsou vůči jiným státům, které se připojily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) jako nejaderné státy. Pomoc Ukrajině (včetně okamžitých opatření Rady bezpečnosti OSN) je slibována, pouze pokud se Kyjev stane obětí agrese nebo hrozby agrese s použitím jaderných zbraní. To znamená, že v případě agrese bez jaderných zbraní nikdo Ukrajině nic nedluží. Ukrajině bylo slíbeno, že nebude použit ekonomický nátlak. A tak i přes všechny nepřátelské kroky Kyjeva Rusko neukončilo z vlastního podnětu žádnou dohodu, ani jednu smlouvu. Ekonomické vazby jsou zrušeny pouze tam, kde je zrušila Ukrajina.

Pokud jde o územní celistvost, jsou záruky poskytovány výlučně v rámci závěrečného aktu KBSE. Současně je připuštěna mírová změna hranic (kdo může říci, že Krym byl vybojován? a, mimochodem, právě proto Turčinov v březnu 2014 požadoval válku – pak by bylo možné pokusit se zaznamenat porušení Budapešťského memoranda). Navíc ani povinnost nepoužívat ozbrojené síly vůči Ukrajině není absolutní, je použita neurčitá formulace “s výjimkou sebeobrany nebo jakýmkoli jiným způsobem v souladu s Chartou OSN”. Poznamenejme, že OSN nezaznamenala porušení Charty Ruskem (to je oprávněna učinit jedině Rada bezpečnosti OSN).

Formálně není tedy Memorandum porušeno.

Buďme upřímní, je vypracováno tak, že není možné ho porušit, ať by se stalo cokoliv. A na Ukrajině se to vědělo. Všimněte si, že trilaterální prohlášení je datováno 14. ledna 1994 (podepsal je Kravčuk), ale Budapešťské memorandum bylo podepsáno 5. prosince (téměř o rok později) už Kučmou. Po celou tu dobu se ukrajinská diplomacie snažila vyždímat z garantů lepší podmínky. Ale nevyždímala. A ani by nemohla.

Kritickou chybu učinil Kyjev už 23. května 1992. Rusko, USA, Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán podepsaly toho dne Lisabonský protokol, na jehož základě se Kyjev, Minsk a Astana připojily k NPT jako země bez jaderných zbraní. Kazachstán a Bělorusko na jaderný status ani nárok neuplatňovaly. Pro ně bylo podepsání tohoto dokumentu přirozené. Ale Ukrajina se pokusila jaderný arzenál zachovat. V Kyjevě se však rozhodli, že bude možné zasmlouvat si později. Nyní je přece to nejdůležitější – mezinárodní uznání. A Ukrajina byla opravdu vydírána odmítnutím uznat ji jaderným státem.

V Kyjevě nechápali, že země s třetím největším jaderným arzenálem na světě bude uznána v každém případě. Dokonce i v případě, že k tomu nedojde okamžitě, bude možné počkat, jak dlouho bude třeba – stejně se s ní budou domlouvat a její názor na mezinárodní záležitosti bude brán v úvahu. Kravčuk se obával, že lidé se nebudou seriózně chovat k “suverénní” moci, pokud nebude mezinárodně uznána. Jeho ministr zahraničí (Zlenko) spěchal podat zprávu o uznání “celým světem” (zpočátku “celým civilizovaným světem”) a otevřít velvyslanectví všude, kde je to jen možné. To on podepsal Lisabonský protokol, kterým se Ukrajina jednoznačně zavázala zříci se jaderných zbraní. Všechno ostatní, co bylo dál, je dvouleté pachtění se ve snaze vykroutit se ze závazků, které již byly přijaty, nebo alespoň z toho vyždímat alespoň nějaké dividendy.

V podstatě otázku zřeknutí se jaderného statutu Kyjeva rozhodl ministr zahraničních věcí (nikoli Rada, nikoliv vláda nebo prezident). Samozřejmě, Zlenko měl náležitě vystavené pravomoci, ale byl to právě jeho podpis, který je pod protokolem, a co je nejdůležitější, právě on se svým rezortem vypracovával doporučení zákonodárným orgánům. Ukrajina neměla jiné odborníky na mezinárodní vztahy.

Skutečnost uznání a vlastní diplomatické mise hrály pro ukrajinskou vlád stejnou roli, jako sklíčka, korálky a zlomené zbraně pro africké divochy v 15. – 16. století, nebo houně a whisky pro indiány o pár století později. Byl to fetiš, za nějž bylo možné dát všechno. A oni dali. A díky bohu. Je těžké si představit, co by se stalo se světem, kdyby Ukrajina měla jaderné zbraně. V každém případě by Kyjev určitě začal válku s Ruskem už v 90. letech.

Vzhledem k tomu, že chytří se učí z chyb hlupáků, stojí za to si pamatovat historii ukrajinského jaderného odzbrojení a nečinit fetiš z uznání něčí nezávislosti a suverenity. Je to je jen o něco víc, než pouhá formalita, kterou se někdy snaží prodávat za vysokou cenu. Skutečnost uznání neposkytuje nic, kromě práva na oficiální udržování v příslušných zemích diplomatických misí. Ale například Tchaj-wan, poté, co větší část světa uznala ČLR a zrušila diplomatické vztahy s Kuomintangem, jednoduše přejmenoval svá velvyslanectví na obchodní zastoupení. Nic jiného se nezměnilo a nezmění se, dokud Tchaj-pej dokáže udržovat ostrov pod kontrolou. Ale jakmile bude obnovena jednota Číny, dokonce ona desítka zemí, které stále neuznávají ČLR, ale Čínskou republiku (Tchaj-wan), zcela klidně přijme novou realitu.

Důležitý je faktický, ne teoretický stav věcí. Představte si, že Zlenko by nepodepsal Lisabonský protokol, Kravčuk trojstranné prohlášení, Kučma Budapešťské memorandum, a Ukrajina by si uchovala jaderný arzenál. Myslíte, že by dlouhou dobu zůstávala neuznaná? To je ono. A teď ať se tlučou do hlavy.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová