 |
| Petr Žantovský |
Petr Žantovský
26. 1. 2019 iPrima
Zdánlivě spolu ty tři pojmy nemají mnoho společného. Obyčejně, setkají-li se na mediální půdě, stojí nesmiřitelně proti sobě a většinou se zcela vylučují. Co je etické, nemusí nutně obsahovat plnou pravdu, kde začíná propaganda, tam zpravidla končí pravda a nepříjemně často i etika (ač i propaganda má svou etiku, málokdy se jí řídí).
Žádný vítěz, samí poražení – tak končívá střet, v němž se utkává čtenářovo či divákovo právo na úplnou a pravdivou informaci s elementární profesní etikou žurnalisty. Standardním příkladem jsou citace „zdrojů, které si nepřejí být jmenovány”. Nejčastěji to má podobu nějakého hodně burcujícího článku nebo televizní reportáže, v níž se na adresu jednoho politika, zpravidla značně nelichotivě, vyjádří „zdroj, který nechce být jmenován“. Už v tom okamžiku si můžete být jisti jedním: jde o člověka zevnitř téže strany, jejíž zástupce byl v médiu pohaněn. Nejen proto, že, jak praví staré moudro pravdivější než všechny politologické spisy světa: největšího nepřítele máte mezi svými spojenci. Ale také proto, že jádro hanobícího sdělení má zpravidla aspoň zčásti pravdivé jádro, na něž lze pak navléci nekončící šňůru polopravd, nesmyslů či vyložených lží. To původní sdělení však obyčejně zná jen insider, tedy osoba z vlastního stáda. A ta opět pravděpodobně usiluje o funkční postup z ovce obyčejné v ovci velící. Užije k tomu pak všechny prostředky, které se namanou. Jejich množství je přímo úměrné počtu kostlivců ve skříni dotyčného cíle. V každém případě je tímto okamžikem džin definitivně z láhve venku.
Do dějin žurnalistiky už před deseti lety vešel příběh Marka Felta, onoho „hlubokého hrdla“ (Deep Throat), který dodával Bernsteinovi a Woodwardovi munici pro články o aféře Watergate (1972). Felt až téměř na smrtelné posteli přiznal, že jej k tomu vedla osobní zášť vůči prezidentovi Nixonovi, který jej odmítl jmenovat do čela FBI po odešlém Edgaru J.Hooverovi. Nejslavnější příběh světového žurnalismu byl postaven na údajích anonyma!
Jiný hezký příběh nám poskytla slovutná televize CNN, která musela z webu stáhnout nepravdivou informaci od anonymního zdroje. Podle této zprávy měl Kongres vyšetřovat existenci ruského investičního fondu s vazbami na lidi z Trumpova okolí. Konkrétně se mělo jednat o Anthonyho Scaramucciho, který se shodou okolností o měsíc později stal komunikačním šéfem Bílého domu. Jak se ukázalo, informace se nezakládala na pravdě, nebyla ověřená, pocházela jen z jediného zdroje. CNN se za nepravdivou zprávu omluvila, přiznala, že v tomto případě byla porušena redakční pravidla. (Tento případ kupodivu popsal i Milan Šmíd, mediální pedagog, který je jinak poměrně zuřivým obhájcem novinářského práva na užívání anonymních zdrojů.)
Nebo jiná: Před pár dny s odvoláním na anonymní zdroj list The Financial Times napsal (a náš server SeznamZprávy po něm poslušně papouškoval), že prý „Ivanka Trumpová by se mohla stát novou prezidentkou Světové banky“. Tož se nechme překvapit…
Korunu tomu všemu dal další věhlasný tlampač, deník New York Times, když na podzim zveřejnil, patrně vůbec poprvé v dějinách, anonymní komentář. Údajná, anonymem skrytá osoba z Bílého domu zde v článku I Am Part of the Resistance popisuje Oválnou pracovnu jako místo chaosu, kde sedí neschopný prezident, kterému se lidé z jeho okolí snaží mařit jeho úmysly, aby Americe a jejím demokratickým institucím napáchal co nejméně škod. New York Times se ani na vteřinu nepokusil tyto jednostranné „informace“ zkonfrontovat s názorem protilehlým. To jistě není selhání jednotlivce, ale podstata tam panujícího systému.
„Nejmenovaný zdroj“ ovšem neúřaduje jen v politickém prostředí, ale přinejmenším stejně často i v prostředí byznysovém. Tak jsme se s odvoláním na „nejmenovaný zdroj“ například nedávno dověděli, že „Čína údajně vyrobila laserovou pušku s dostřelem 800 metrů“. Nebo před pár měsíci zase, že „Apple chystá do svého iPhonu skener duhovky.“ Zdroj? Opět anonymní, jak jinak. Nebo do třetice přišla zpráva, že „Tesla by mohla postavit továrnu v Česku“. Zde je zdrojem kdosi „blízký ministerstvu průmyslu“. Je třeba dodat, že ve všech citovaných fake-news je původcem seriózní médium, třeba server VTM nebo Space Invader.
Celou věc s anonymními zdroji informací lze posuzovat různě. Publikum má svaté právo vědět, co si myslí političtí i ekonomičtí kapitáni, protože je to vede při tvorbě osobních preferencí. Je-li ovšem věta příslušného anonyma pravdivá. A to je ten problém: její věrohodnost nelze ověřit. Je-li to údaj pravdivý, napovídá o svém autorovi, že je zbabělec a nejde s kůží na trh. Není-li pravdivý, vyvolává podezření, že novinář, který je v tom případě přinejmenším spolupachatelem mystifikace, sleduje jiný cíl než po pravdě informovat. Třeba vnést neklid a podezřívavost do řad řečené strany či instituce a tím paralyzovat aktivitu napadeného subjektu výměnou za posílení subjektu jiného. A to už zase nemá nic společného s žurnalistikou, tím méně s její cechovní etikou. To už je ryzí, byť skrytá, propaganda.
Slyším teď výtky, že právo na ochranu utajeného zdroje patří k základním, nezadatelným a dlouho a pracně vybojovávaným právům novináře. Ovšem. To ale platí výlučně tehdy, kdy je identifikací ohrožena bezpečnost zdroje, především v kauzách kriminálních. Nevím o tom, že by dnes (alespoň zatím, o zítřku nikdo nic předem nemůže říci, jak moudře pravil Egypťan Sinuhet) byl někdo vysloveně kriminalizován za názor nebo poskytnutí informací. Tím méně vysoký funkcionář vlivné strany nebo manažer důležité firmy. Proto myslím, že na popsanou modelovou situaci tato výhrada nepasuje. Politik (a jak víme, politika je koncentrovaným výrazem ekonomiky, což platí, navzdory tomu, že to vyslovil Marx) má být otevřený a říkat své věty nahlas a veřejně, jinak ať mlčí. Novináři mu – tichým respektováním jeho vyžádané anonymity – de facto pomáhají, a tím se aktivně podílejí na tvorbě značně nezdravého veřejného prostoru.
Pokud ovšem – jak už bylo řečeno – ten citovaný funkcionář opravdu existuje a není jen plodem novinářovy fantasie. Pak novinář přebírá spoluodpovědnost za politické děje a přestává být novinářem. A – jen tak mimochodem – lže. Což by neměl, ani jako novinář, ani jako politik.
