Padesát let s pochodněmi…. DOPLNĚNO! A ještě jednou NAPROSTO NEČEKANĚ A ZÁSADNĚ DOPLNĚNO!

Avatar
Původní autoři
Pravděpodobná Palachova inspirace:
Budhistický mnich Thích Quảng Đức se 11.6.1963 upálil na ulici Saigonu,
protestoval proti pronásledování budhistů a proti válce ve Vietnamu.
Následovalo ho několik dalších mnichů.

-vlkp-
18. 1. 2019  KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Je hrozně těžké napsat článek k dnešnímu půlstoletému výročí a  nebýt šablonivitý až stádní. Povinně dojatý a sentimentálně světodějný, atd. atd. Toho nepochybně bude plný český mediální mikrokosmos. Takže co s tím?

Nezbývá, než to zkusit jinak. Tak jak naznačuje titulek. Podívat se na minulých 50 let… Od okamžiku kdy Jan Palech před muzeem škrtl sirkou….

Ti z  vás, kteří nyní minimálně polootráveně konstatují, vlk zase dává historickou lekci, nemají pravdu. Ani tohle dneska nebude. Nebo jen velmi okrajově.

Fakta o Janu Palachovi jsou notoricky známá. I  když nově se před pár dny objevila například informace, že si opatřil zbraň a v  Srpnu 68 uvažoval o tom, že ji použije proti okupantům. Naštěstí mu to buď někdo rozmluvil nebo včas přišel na to, že individuální vraždění nic neřeší. Možná v  tomto okamžiku dospěl k nápadu, že chce-li něco v zemi změnit, nevede cesta k té velké změně přes obětování cizího nýbrž vlastního života… Možná. Nikdo neví.

V každém případě o půl roku později udělal to, co měl za správné a žádoucí. Pamatuji to velmi dobře. Ten otřes. Doma, ve škole, mezi lidmi. Upálení se… Děs, hrůza a  přirozeně apel…

Pamatuji v  detailu i smuteční tryznu za Jana Palacha u nás v Plzni v kostele Na Nebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici. Nikoli u sv. Bartoloměje na náměstí, tedy hlavní plzeňské katedrále, ale v  bývalém františkánském svatostánku, sloužícím celá staletí dříve mnichům tohoto řádu z připojeného kláštera. Bylo nabito jako hádám nikdy potom. Kdykoli jsem potom měl co do činění s Jiráskovým Temnem /stačilo ten pojem jenom zaslechnout…/ okamžitá asociace byla tato tryzna za Palacha. Zvláštní věc – Pochodeň č.1 vzplála proto, aby blížící se normalizační temno zahnala. Vyburcováním obyvatelstva a probuzením tehdy už kapitulujících politiků.

Vyburcování obyvatelstva…. Inu pamatuji i tohle – pohřeb a  cestu průvodu Prahou. sice nikoli jako přímý účastník, ale televizní přenos nebyl krácený, ani nijak normalizačně ohýbaný… A politici? I ti, co je lid vzýval už byli součástí Temna. V době, kdy Palachova svíčka života ještě skomírala v nemocnici, oni už připravovali pendrekový zákon! Například.

Kromě zarezonování o obyčejných lidí, které skončilo více méně spolupobytím v pohřebním průvodu nebo na místní smuteční tryzně, s  vrcholem účasti na spontánní protiokupantské manifestaci k prvnímu výročí, kterou tehdy mimořádně brutálně, včetně střelby ostrými do lidí (kam se hrabe za tímhle Srpnem 69 Národní 89!) rozehnali nikoli Rusáci, ale tehdy už zmobilizovaní jejich čeští slovenští pohůnci z Lidových milicí…

Následovalo dvacet let, kdy jsme si sice připomínali Jana Palache, ale pěkně potichoučku, v soukromí, aby nikdo nevěděl. Parafrázováno s nadporučíkem Lukášem . „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. … Vlastně – jsme proti Rusákům, ale nemusí to nikdo vědět… Takže celých 20 let nikdo nevěděl. Až do Listopadu. To už jsme se zase k češství a Palachovi a jeho oběti – přihlásili. Asi bude správnější, když to opravím z toho plurálu na to už jsem byl zase Čech a k Palachovi a jeho oběti jsem se přihlásil…. Vás, ani vás nebo vás se moje předchozí replika netýká.

Ten nadpis článku není zvolen náhodně – ano padesát let s pochodněmi. Nic na tom osobním dvacetiletém ponoření se do bahna normalizace, čemuž přesně chtěl Palach sebeobětováním zabránit, nezměnily ani dvě rychle následující další pochodně. Už 20. ledna vzplál u nás v Plzni dělník Josef Hlavatý a  na výročí Vítězného Úmora 69 v Praze na Václaváku student Jan Zajíc… Tyhle dvě pochodně vzplály a zase zhasly. V podstatě bez jakékoli odezvy….

Byl to tenkrát ještě děs z  hrůzy té první pochodně v nás všech? Nebo už byli komouši tenkrát propagandisticky nachystaní? Nejspíš od obojího trochu. Mediální pokrytí už bylo silně regulované a  informace podávány tak, aby v podstatě nevzbudily emoce. K  národu promluvil tehdejší prezident Svoboda a  člověk vlk tak nějak podvědomě cítil, že do ničeho stejně nepůjde….

Navíc Hlavatý byl problematický pro tehdy ještě neorganizovaný disent. Měl co do činění s alkoholem. A  jeho obraz se prostě k tomu Palachovu nehodil. Ačkoli byla zaznamenána jeho ústní výpověď, že škrtnul na protest proti okupaci a že inspiroval právě Palachem. Pro tehdy ještě neexistující disent byl obrazoborcem a zátěží, Palachovým znesvěcením – nebyl on náhodou taky alkáč nebo tak něco? Čehož přirozeně defamačně využil jakž takž se vzpamatovávající režim

Za pochodeň č. 2 byl „uznán“ až Jan Zajíc. Ten už opět pasoval do obrazu ušlechtilého bojovníka proti režimu. Kterým také byl. Jenže národ už byl minimálně částečně pod normalizačními sedativy. Ačkoli jeho dopis na rozloučenou

Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.

je jedna z  nejsilnejších a nejlidštějších věcí, které jsem kdy osobně četl…

Jenže Zajíc už nikoho nezajímal. Byl až druhý! Kdo si dnes pamatuje Buzze Aldrina? Nikdo z něj neudělal černobílý vzor. Ačkoli jít na smrt jako další, při možnosti se jí vyhnout, navíc umírat nesmírně trýznivě… Kdo by měl odvahu? Respektive – tohle chce násobnou dávku té odvahy, co měl „průkopník“.

O Janu Zajícovi nikdo nebude točit filmy, psát knížky. O Josefu Hlavatém nehovoříc. Proč? Jejich smrt byla snad méně drastická a  méně protestní? Prostě z nějakého důvodu méněcennější než Palachova? Za mne nikoli! A  konstatuji to s plnou vážností!

Nejde mi o to zeslabovat onu zář kolem Jana Palacha! Ani trochu. Nastavil nám zrcadlo. Chtěl abychom jím prošli za ním do Země divů jako Carollova Alenka. Zůstali jsme v  hrůze před ním a radši se ani do něj 20 let nepodívali a  dělali, že neexistuje .. eh, opravuji, zůstal jsem 20 let před ním, ani do něj nemrknul a  dělal, že ani neexistuje! Stejně jako všichni současní hrdinní komunistobijci, ať už jsou třeba různými poslanci, ministry, premiéry, či prezidenty nebo kýmkoli jiným. A  už se těším, jak tihle půjdou pokládat kytice a věnce k Palachovi. V Hlavatému nepřijde nikdo z nich a myslím, že ani k Zajícovi…. Proč. To nebyly naše/vaše/ moje pochodně. A jejich nikdy.

Pokud si nyní myslíte, že jsem právě s  tímhle textem hotov, hluboce mýlíte!

Zjevně jste zapomněli, že jsme pořád v roce 1969. Při tom v  titulku stojí Padesát let s pochodněmi!

Pak pochodně skončily. Bylo to bahnité temno, kam jsme my všichni, pardon – kam vlk zalezl. Až přišel Listopad. Bez potřeby pochodní. Zaplať osude, zaplať!!

Zpívalo se, že moc se k tobě lide navrátila. A Jan Palach v tom byl namočen. Přes tzv. Palachův týden. Ten vlastně zahájil přelomový rok devětaosmdesátý. Takže nakonec Palach přeci jen dokázal to, co si předsevzal. A  s ním i ti dva další, jakkoli nebyli nikdy ani připomenuti, natož jmenováni. Zkrátka ten režim, který zadusil plamen jejich pochodní, už mlel z posledního a temno ustupovalo až ustoupilo docela.

Dveře se nám otevřely dokořán. Vypadalo to, že každému a  nejspíš také opravdu asi všem. Minimálně na chvíli. Ovšem ani zdaleka ne všichni jimi uměli projít, odvážili se projít, dokázali projít, či vůbec poznali, že nějaké dveře odněkud někam jsou a že na nich není zámek. Někteří byli k nějakému vykročení někam příliš líní, jiní příliš bázliví, příliš pomalí. Protože dokořán otevřená křídla nezůstala otevřena navždycky a  pro všechny. Začala se poznenáhlu a nepozorovaně uzavírat. A nejen to, najednou se ukázalo, že ta báječná zem hojnosti a neomezených možností za těmi dveřmi je z principu jakási nakloněná rovinou. Což znamená, že řada z těch, co se přes otevřené dveře dostali, se neudrželi a těmi otevřenými dveřmi propadli zpět. Mezi ty, co se nedostali ani do těch vrat. Ty dveře nejsou totiž obyčejné, nebo normální. Dnes jsou zavřené a  lze je otevřít velmi a velmi nesnadno. Ne že by to nešlo vůbec. Kdo má dostatek vytrvalosti , pracovitosti a štěstí, stále prochází. Nebo když se dobře narodí. Ale pro většinu jsou jednosměrné – fungují jen z  té zářivé strany, od nakloněné roviny – ven! Vykutálíš se, ani nevíš jak. Mezi ty, co zůstali před nimi.

Těžko si na to zvykat. Zejména těm, co pamatují tu komunistickou šedivou, neatraktivní zemi za komoušů. S jejími křovinami, skálami, balvany a  trním v cestě a  teplým bahníčkem. Tam se snažili rozsvítit Palach, Hlavatý a  Zajíc. Tak, až sami shořeli. Nicméně ta smutná zem nebyla ani nakloněná a  nevypočitatelná.

Dnes jsme v roce 2019, třicet let od rozkopnutí těch speciálních dveří. Už víme kdo jimi prošel na trvalo i kdo před nimi navždy zůstal. Netušíme kolik lidí propadne v  čase ještě zpět a kolika nejlepším nebo nejšťastnějším se podaří prorazit zdánlivě uzavřeným průchodem .

Dá se to říci i jinak. Za komoušů bylo dělení snadné – oni a my, podle přesně definovaných a nepřehlédnutelných znaků. Dneska to ani zdaleka nefunguje. Ohledně znaků nastalo jejich totální zmatení. Jsou sice stejné, stejně je vidíme, ale změnily nejspíš význam nebo jsme si ho změnili my. Nikoli objektivně, jen každý má nějakou svou podivnou čítanku. Co je pro jednoho kaktus, je pro druhého ježek, a pro třetího jehelníček a  pro čtvrtého dětská hračka. A  každý vnucuje své vidění těm zbylým třem. A to i tehdy, je li když někdo disponuje třeba úředním potvrzením, že jde o ježka. Za bolševika by se nám tohle nestalo.

Co by tomu a si řekl Jan Palach? Tomu zmatení vjemů, symbolů a pojmů. Když ve světle jeho znovu rozžaté pochodně, respektive její laudácio iluminace by se nikdo neměl mýlit?

Nevím a  hrozně moc by mne to zajímalo. Stejně jako to, co by té naší nové době, bez komoušů, bez okupantů a bez Rusáků řekli Josef Hlavatý a  Jan Zajíc. Jak by se s ní vyrovnali oni….Ale to už se nikdy nedozvíme. Pochodně přeci neumí mluvit. Umí jen osvětlovat a plát.

Jenže se událo i cosi, co mne přimělo k napsání dnešního sloupku tak, jak právě čtete. Matně jsem měl v hlavě, že k nějakému upálení došlo někdy po roce 2000 a blikalo mi jméno student Zdeněk Adamec….

Ale jen blikalo, nic víc. Původním můj autorský záměr se ubíral směrem k tomu zkusit komparaci těhle dvou jmen a  zkusit posoudit, proč jeden a proč druhý. Když přece ve svobodné společnosti, se značnou mírou materiálního blahobytu, možností cestovat a studovat, atd. atd…… Jaké mohly být okolnosti, které 19-ti letého kluka v roce 2003 přiměly znovu škrtnout sirkou a  stát se další pochodní??? Čtvrtou….

Chyba lávky! Jakmile jsem do tohohle tématu píchnul, následovalo zjištění, že takhle snadné to nebude! A komparace se konat nebude. Pokud nad textem nechci strávit nejméně týden a nemá li mít nejméně 5 pokračování!

Proč? To byl život toho Adamce tak barvitý a  plný zvratů, že to vydá na ságu?

Nic takového! Asi bych to zmákl rychle. Oficiální vysvětlení bylo, že byl nejvíc ze všeho tak trochu blázen. Že sice zanechal politické prohlášení, že mu vadí současné poměry, zejména konzumní způsob života a nehodlá je snášet, ale kdo by věřil takový motiv nějakému klukovi, jehož koníčkem je z recese odpojovat elektrický proud tu veřejnému osvětlení, tu sousedům, tu.. A  psát o tom na svém specializovaném darkerském serveru jak je to cool… ČEZ dal podnět policii, aby ho začala šetřit, policie vyhověla. Někteří tvrdí, že si ho měla podat tak, že Adamec vzal benzín a sirky… Jiní úplně něco jiného. A  další opět mají diametrálně odlišnou verzi. Prostě Kaktus, ježek, jehelníček, dětská hračka.

Ale i tak bych to byl rozvinul podle zamýšleného záměru celkem rychle a  komfortně. To umím. Jenže…

Jenže já s hrůzou zjistil, že Adamec zdaleka nebyl jediný, kdo po převratu škrtnul sám sebe!

Jestliže za prvních dvacet let mezi Janem Palachem a  Listopadem 89 byly tři pochodně (nevylučuji, že jich mohlo být i více a  že se to povedlo bolševikovi ututlat, ale oficiálně jsou známé každopádně „jen“ tři), pak za 30 let od převratu je jich nejméně ŠESTNACT!!!! Ano, nejméně 16 vážení….

Respektive a přesněji – těch 16 pochodní je vztaženo na prvních 14 popřevratových let. Na období mezi léty 1989- 2003!!!

Dále než do roku 2003 jsem nehledal. Nevidím důvod. Takhle hrůza, která se na mne vyvalila v podstatě hned na začátku gůglení, bohatě stačí, abych skončil s  hledáním!

Děsivý přehled:

prosinec 1990 – 36letý muž se na náměstí v Nové Pace polil benzínem a zapálil; utrpěl těžké popáleniny na 30 procentech těla, přežil

květen 1992 – vojín základní služby se polil benzínem a zapálil na Masarykově náměstí ve Vyškově; o tři dny později zemřel; příčinou byla údajná šikana

únor 1996 – 52letý bývalý železničář se upálil v parku na Husově náměstí v Táboře; zemřel na místě

květen 1997 – 40letý Slovák se kvůli osobním problémům pokusil upálit v Brně; přežil

březen 1998 – 26letý řidič prostějovské záchranky se před prostějovskou radnicí polil benzínem a zapálil; vážným popáleninám o dva dny později podlehl

červenec 1999 – 41letý muž se upálil před budovou Komerční banky v Uherském Hradišti; zřejmě kvůli osobním problémům; na místě zemřel

srpen 1999 – 23letý muž se v centru Mariánských Lázní polil ředidlem a zapálil se; o den později zemřel

březen 2003 – 19letý mladík se polil benzínem a zapálil na Václavském náměstí v Praze; zemřel po 40 minutách

březen 2003 – duševně nemocný 21letý muž se pokusil v Poličce na Svitavsku o sebeupálení; lékaři ho zachránili

březen 2003 – na brněnském Ústředním hřbitově nalezli uhořelou 50letou ženu; polila se benzínem, sedla si na lavičku a zapálila se; byla pacientkou psychiatrické léčebny

duben 2003 – jednadvacetiletý vysokoškolák se upálil na parkovišti na Karlovarské třídě v Plzni; zemřel na místě; důvod sebevraždy popsal v dopise na rozloučenou, má jím být nespokojenost se současným stavem společnosti

duben 2003 – 42letý muž se upálil ve Velké Chyšce na Pelhřimovsku; bál se nastoupit do vězení

duben 2003 – pacient Psychiatrické léčebny v Jihlavě se pokusil upálit; způsobil si popáleniny na 30 procentech těla

červen 2003 – stejně si na život sáhl 45letý muž v jednom českobudějovickém zahradnictví; lékaři jej zachránili

červen 2003 – 52letý muž se zapálil v Jankovicích na Kroměřížsku; svým zraněním podlehl

červenec 2003 – 21letý narkoman se upálil ve sklepě ve Frýdku-Místku, kde žil

Zdroj: ČTK

Jsem tzv. Homo polituicus. Snažím se sledovat co nejdůkladněji dění u nás i ve světě, nějak si ho pro sebe utřidit, zařadit a  dobrat se vždycky nějakého závěru, co možná nejuchopitelnějšího.

Ale zjištění, že po změně režimu zde vzplálo NEJMÉNĚ dalších 16 pochodní? To mne úplně ohromilo. Vlastně ochromilo.

Jak je možné, že mezi rokem 1990 a  2003 to byla víc než jedna pochodeň v  roce? Jak si mám vysvětlit to, že mi to nějak muselo uniknout, že jsem si tenhle děs běs nepamatoval?

Tohle a především tohle je leitmotivem toho článku a  otázky. Které to generuje. Váží se k té, co už byla položena – co by Palach/Hlavatý/Zajíc asi tak řekli dnešní realitě? Jak by na ni reagovali? Netvrdím, že je děsná a hrozná. Ale zjevně asi nebude ta nejlepší v historii a  už vůbec ne celá zlatá, když z ní rezultuje tolik sebeupálení, jak jsme přesvědčováni! Prostě nemůže být! Když registrujeme počty sebeupálení jako v době vrcholícího inkvizičního honu na čarodějnice.

Ptám se sám sebe – ty současné tryzny za Jana Palacha, nepatří takhle náhodou i všem jeho následovníkům??? Všem! Bez rozdílu. Nejen těm předlistopadovým, ale i těm nejméně 16- ti po něm? Za mne osobně ano!

A zeptám se dál – není takhle, nikoli náhodou, něco dnes hrozně a hrozně špatně, když víme, že v  nových poměrech došlo k 16-ti sebeupálením? Nejméně 16-ti…

A jestliže je, zkusil s  tím někdo něco udělat?

Jak se s tím vyrovnají ti oficiózní kladeči věnců a  sebedojímající řečníci, včetně těch úplně nejvyšších? Na než více než kdy jindy bude platit Krylovo:

….Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet, je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet. Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou, ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou….

Odpovím si sám – NIJAK. Ani ti oficiozní, ani ti co si Palacha přisvojí, respektive dávno přisvojili.

Pro ty první je to pod jejich rozlišovací schopnost, ti druzí to udělají stejně jako v případě Josefa Hlavatého – nezapadá do námi žádaného rámce bojovníka za svobodu, do pouťově černobílých kolorů, kam jsme si ho zasadili, takže neexistuje! A nebo když ano, pak musí jít o pomateného magora, psychicky nerušeného, který neunesl tu úžasnou lehkost bytí nové svobody! Kolaterální daň za její získání by to mohli nazvat.

Nemohu dnes držet pietu ani s jedněmi. Doufám, že pokud ti první opět položí dokonce estébácké květiny a  budou držet tu pózou mistrnou a zkoušet dojmout, nikoli zabrečet zabrečet, to neumí, skončí jejich věnce a květiny opět v popelnici. U těch druhých mi vadí jejich rozlišování mezi pochodněmi. Podle nich plá a  pálí jen některá! Ty, které nevrhají světlo jimi požadovaným směrem, ty neberou na vědomí nebo prostě dehonestují jako blázny.

Na tohle se dá odpovědět jen jedním způsobem – jak to, že za bolševika to blázni nedělali??? A  to mám ohledně komoušů a jejich systému naprosto a nezvratně jasno!

Asi je něco vážně hodně v nepořádku. Netvrdím, že je Temno. Ale nejspíš nějaké Polojasno, řečeno s  bývalým studentským vůdcem Bartuškou, takto dlouhodobě pověřencem vlády pro energetiku. Polojasno. S mimořádně temnými kouty. Do kterých si nejspíš těch nejméně 16 polistopadových nešťastníků, potřebovalo pořádně posvítit a nic jiného, než pochodeň nebylo k dispozici. Jenže jakmile pochodeň zhasla, kout se znovu stal temným. Zajímat se o něj může jen blázen.

Jan Palach před 50- ti roky udělal neuvěřitelný a  gigantický čin. Podobně jako jistý Nazaretský se obětoval za nás za všechny. Podobně jako on měl učedníky a následníky. My jsme z  řady z nich okamžitě udělali nehodné Jidáše, kteří místo 30 stříbrňáků dostali svoje osobní pohnutí v makovici. A  sdělované evangelium těch zbylých jsme se ani nepokoušeli přečíst. Natož mu porozumět. Nehodí se!

Prosím, věnujte těm , o nichž dneska Kosa je, úplně všem, malou tichou vzpomínku!!!! Nejen Janu Palachovi. Ale nic nebrání tomu, aby speciálně pro něj nebyla její největší část!

Díky.

P.S.

Umíte si představit, co by následovalo dnes, kdyby někdo další škrtl zase sirkou? Jak dlouho bychom čekali na nějakého bystromozka, že za tím je Putin a jeho armáda trollů a čeští šiřitelé fake news? V roce 2003, kdy přišla celá serie těhle děsivých sebevražd, naštěstí nic podobného nešlo do světa troubit. Ale třeba to nyní Jakub Janda, spolu se Smatanou a Lubošem Rosím pro jistotu přezkoumají. Když ano, lze očekávat jejich velký objev!

DODATEK z rána:

V článku výše už při rekapitulaci prvních tří pochodní jsem připustil, že nemusím vědět o všech pochodních, které bezprostředně po Palachovi v tehdejším Československu vzplály. Už proto, že naprostá většina obyvatelstva měla povědomí jen o Palachovi a ještě tak Zajícovi. O Hlavatém už věděl málokdo. Dokonce ani v  Plzni to nebylo běžné. Takže klidně mohla existovat jiná samoupálení jinde…. Dokonce mi to při psaní tohoto materiálu přišlo víc než pravděpodobné. Naprosto oprávněná opatrnost. Jedna z prvních reakcí, na dnešní článek totiž zní:

Václav Houfek Na doplnění pochodeň č.4 z roku 1969 E.Plocek z Jihlavy:https://cs.wikipedia.org/wiki/Ev%C5%BEen_Plocek

Děkuji panu Houfkovi za informaci, jež mi je 50 let neznáma. Takže ne tři nýbrž 4 pochodně….

Pan Placek si rozhodně zmínku a  vzpomínku zaslouží. Tohle byla jiná kategorie než studenti Palach či Zajíc. A  úplně odlišná od Josefa Hlavatého. Ten odkaz ve WIKi říká, že šlo o  zralého muže, otce rodiny, který se vypracoval, tak říkajíc od píky. A  stal se nejdříve odborářským, následně stranickým funkcionářem, velmi se angažoval jako progresivista v Pražském jaru, byl delegátem Vysočanského sjezdu a zřejmě chtěl bytostně pohnout stalinsko brežněvovským komunismem. Když zjistil, že to nepůjde, vzplál.
Jenže před tím než to udělal, dal si zřejmě pár skleniček na kuráž. Což zjevně stačilo k tomu, aby zkrátka na věky nemohl být hoden Palachovy památky! Stejně jako Hlavatý…. Opět – ne dost dobrý mrtvý.. Nerozumím tomu. Osobně se nedivím nikomu, že do sebe těch pár panáků napral. Zpochybnil snad někdy někdo smrt vojáků za války kvůli tomu, že jim před útokem na zákopy nepřítele rozdali alkohol a nešetřili? Proč u těch, co se obětovali a  šturmovali vlastně sami nezdolatelnou pevnost nepřítele nás všech to neplatí? Proč se o nich nemluví jedním dechem s Janem Palachem? Proč byli a jsou zapomenutí? Nerozumím, nerozumím, nerozumím!
Děkuji pane Václava Houfku, že jste dal Kose možnost upozornit na pana Plocka z Jihlavy!

DODATEK z odpoledne:
Po panu Houfkovi se mi ozval další ze čtenářů Kosy. Pan AP. A poslal mi rovnou tři odkazy. Jeden zajímavější a důležitější než druhý, k pochopení doby. Tehdejší i současné. Ve všech třech jsou informace, o které jsem dosud nezavadil a  myslím, že ani vy. V  každém případě se o nich nedozvíte z velkých sdělovadel. Ani tehdy, kdy valí masu informací , dojmů a  zamyšlení k  50-tému výročí té obrovské oběti Jana Palacha.

Tím prvním odkazem je tři roky starý článek od Jana Koloce, který žil ve Všetatech a byl Palachovým vrstevníkem

Jan Palach a Všetaty

Jde o velmi zajímavé detaily z Palachva života, rodiny, okolí podává obraz, co ho formovalo, než dospěl jeho život na konečnou s datem 16. 1.1969 . Už jenom soubor těhle vzpomínek, naprosto jedinečného charakteru, stojí za pečlivé přečtení. Nicméně z mého pohledu naprosto neočekávaný úder neznámých (pro mne v každém případě!!!) přišel v  závěru toho textu. Stojí tam totiž tohle:


….. Obrovský světový vliv československé samizdatové a exilové kultury v 70. a 80. letech, který vyvrcholil v roce 1977 masovým šířením Charty a v roce 1984 udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, byl z nezanedbatelné části dílem Jana Palacha. (A ovšem symbolicky i Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého, Miroslava Malinky, Jana Bereše, Michala Lefčíka a dalších 22 Čechů a Slováků, stejně jako Poláka Ryszarda Siwiece, Maďara Sándora Bauera, Ukrajince Vasyla Makucha a Lotyše Iļji Ripsse, kteří se do dubna 1969 pokusili zabít ze stejného důvodu a stejným způsobem jako Jan Palach. Lotyš Ripss z nich byl jediný, kterého se podařilo zachránit…)….

Formulace není zdaleka precizní. Chtěl bych daleko pečlivější. Aby nebylo pochyb o jejím smyslu a měla jednoznačný výklad. Já tomu odstavci rozumím tak, že mezi 16.1.1989 a  dnem udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seiferetovi, tedy do 10.12.1984 se mělo v Československu upálit celkem 28 dalších lidí!!!!!!!! 
Neuvěřitelné, nepochopitelné, naprosto neznámé!! Je li to pravda, pak nechápu, že to nebylo dávno obecně publikováno a  že informace o tom, je na malém internetovém serveru, jehož návštěvnost je tak mizivá, že nejsem schopen ji ani na hrubo změřit…. Sedí li ten údaj, pa zacházíme se svou vlastní historií jako s odpadem. Stačí nám Palach, protože toho jsme si svým způsobem zbožštěli, ostatní pochodně se mohou ít bodnout! Proč????

Podobně je to s  druhým zdrojem, který mi byl doručen. Je z  Britských listů a stojí v něm:

Na něj, Slováka jménem Jozef Aszmongyi, se „zapomnělo“ ihned — a vlastně dokonale. Tak schválně: kdo si jeho čin vybaví? Kdo o něm tehdy, v rámci klausovsko-mečiarovského budování svobodných a demokratických poměrů, slyšel někde jinde než v tiskovém orgánu komunistické strany, v Haló novinách?
Co dodat. Snad jen, že za tehdejší hrátky s ohněm platí naše společnost podnes…

A třetí odkaz se týká onoho Zdeňka Adamce, pochodně z roku 2003. Toho, který mne od Jana Palacha dovedl k těm ostatním jménům! Psal jsem, že prostě byl v podstatné části deklasován za blázna. Protože jiná klasifikace se přece nehodila tehdy a pořád nehodí ani dnes! Jde o  dopis na rozloučenou, který činí jeho oběť varujícím protestem proti systémovému ničení planety pokryteckou liberální demokracií a proti útoku na Irák.

– – –