NOVIČOK – vyšla nová kniha Ing. Ladislava Středy. Je dostupná na internetu. Ukázka:

Ladislav Středa
10. 3. 2019  StřípkyZe Světa 

PŘEDMLUVA 


„Lež oběhne půl světa, dřív než má pravda příležitost si natáhnout kalhoty.“
Winston Churchill 

 Doyen amerického tisku a bývalý vedoucí redakce New York Times John Swinton pronesl v roce 1880 před noblesním newyorským tiskovým klubem následující komentář: 

„Cosi takového jako nezávislý tisk do dneška v dějinách světa neexistuje. Víte to vy a vím to i já. Není mezi vámi jediný, kdo by se odvážil poctivě napsat svůj názor, a pokud to udělá, ví dopředu, že se to nedostane do tisku. Jsem placen každý týden za to, že se můj počestný názor nedostane do novin, u nichž jsem zaměstnán. Další z vás jsou podobně placeni za podobné věci, a kdo z vás by byl tak hloupý a své počestné názory napsal, ocitl by se na dlažbě a musel by se poohlédnout po novém zaměstnání. Kdybych byl býval svůj počestný názor zveřejnil v některém vydání svých novin, během čtyřiadvaceti hodin bych byl bez místa. Ničit pravdu, lhát bez obalu, pervertovat, zapírat, líbat nohy mamonu a prodávat zemi za každodenní chleba, takové je zaměstnání novináře. Víte to vy a já vím, jaké je to šílenství narazit na nějaký nezávislý tisk. Jsme nástroji a vazaly bohatých mužů za scénou. My jsme panďuláci, oni tahají za provázky a my tancujeme. Náš talent, naše schopnosti a celý náš život je majetkem jiných lidí. Jsme intelektuálními prostitutkami.“ 
Jak aktuální je tento komentář i v současnosti. Americký autor, novinář, mediální odborník a profesor vědecké komunikace Robert W. McChesney na začátku 21. století prohlásil, že smrt žurnalismu se odehrála v uplynulých deseti letech. Privatizace médií vede prý v poslední době dokonce k tomu, že výběr zpráv je podřízen obsahu reklamy – vždyť přece ta je pro sdělovací prostředek hlavním zdrojem příjmů. Většina novinářů se už na počátku své kariéry bezděčně začíná podřizovat vnitřním tlakům média, pro které pracují. Například k téměř profesní etice už patří odkopávat zločiny Západu do autu a ve zpravodajství se věnovat dalším zemím pouze s aspektem jejich užitku pro západní svět.
Seymour M. Hersh je označován za legendu investigativní žurnalistiky. V roce 1969 odhalil americký masakr civilistů ve vietnamské vesnici My Lai. V roce 2004 zveřejnil informace o americkém mučení zajatců v irácké věznici Abú Ghrajb. Psal i o prezidentovi J. F. Kennedym, izraelském jaderném arzenálu a sovětském sestřelení jihokorejského letadla KAL 007. Odmítl oficiální verzi toho, jak Američané v květnu 2011 zabili v Pákistánu Usámu bin Ládina. Ve své poslední knize, Reportér, uvádí: 
„Jsem jeden z posledních, kdo zažil zlatý věk žurnalismu, kdy reportéři denního tisku nemuseli soutěžit se čtyřiadvacetihodinovým zpravodajským cyklem kabelových televizí, kdy noviny měly dostatek hotovosti z propagace a inzerce a kdy jsem mohl cestovat kamkoliv a kdykoliv. Jsme otupělí falešnými zprávami, vzrušenými a nekompletními informacemi a nepravdivými tvrzeními, které nonstop přináší náš denní tisk, naše televize, naše online zpravodajské agentury, naše sociální média a náš prezident. V dohledu není žádný spasitel seriózních médií. Mainstreamové noviny, časopisy a televizní stanice dál budou propouštět reportéry, zmenšovat redakce a škrtit fondy použitelné na dobrá zpravodajství, obzvláště investigativní žurnalistiku“. 
Viktor Farkas, novinář, autor literatury faktu, a odborník na komunikaci, ve své knize „Lži za války a v míru. Tajná moc tvůrců veřejného mínění“ (1) předkládá pohled do zákulisí tvorby veřejného mínění a především do zákulisí mediální a politické manipulace. Na desítkách konkrétních příkladů nechává nahlédnout do karet nejrůznějších manipulátorů Strana 5 a dezinformátorů, jejichž jediným cílem je, abychom si mysleli přesně to, co si přejí jejich klienti z řad politiků a byznysmenů. 
Jedním z nejaktuálnějších příkladů byly války proti Iráku v letech 1991 a 2003. V roce 1990 byl úkol PR agentury zformovat pro válku proti Iráku veřejné mínění v USA. PR team nejdříve zorganizoval na mnoha univerzitách informační dny o Kuvajtu a v kostelech „National Day of Prayer for a free Kuwait“. Paralelně k tomu guvernéři ve třinácti amerických státech vyhlásili vzpomínkový den pro Kuvajt. Byly vytištěny tisíce nálepek, potištěny tisíce triček, tisícům novinářů byla rozdána složka s informačními materiály vyzvedající údajné přednosti kuvajtské společnosti, ačkoli ta je ve skutečnosti hluboce nedemokratická. Organizovalo se setkání s novinovými a rozhlasovými organizacemi, konaly se tiskové konference, na nichž směli bojovníci kuvajtské rezistence hovořit o svých hrdinských činech. Bývalý zpravodajský producent CBS/NBC vyrobil na objednávku PR profesionálů 24 zpravodajských videopořadů. PR týmu se konečně, během rozhodujícího jednání Rady bezpečnosti OSN podařilo v budově OSN prosadit informační stánek s videonahrávkami a s velkými formáty fotografií kuvajtských obětí irácké invaze. 
Vrcholem PR kampaně bylo společně s Bílým domem koordinované slyšení před Kongresem USA, který byl vůči válce kritický. Kuvajt si najal americkou PR firmu Hill&Knowlton v jejímž čele stál přítel tehdejšího prezidenta USA George H.W. Bushe a šéf jeho kanceláře. Na tomto slyšení informovala patnáctiletá kuvajtská zdravotní sestra jménem Nayirah se slzami v očích o tom, jak irácká armáda rvala v kuvajtských nemocnicích miminka z inkubátorů a házela je na podlahu, aby tato lékařská zařízení mohla odtransportovat do Iráku. Nayirahiny otřesné výpovědi odvysílalo 700 televizních stanic a sledovaly je desítky miliónů diváků. Její vystoupení, několikrát citované také v projevech prezidenta Bushe st. vytvořilo podstatný faktor veřejného souhlasu s osvobozeneckou válkou. V osvobozeném Kuvajtu byl potlačen výsledek vyšetřování, které prokázalo, že v tamějších nemocnicích žádné inkubátory nechybí. Zjevně tu lhali i kuvajtští lékaři. Amnesty International, která se důvěřivě zmiňovala o 312 zabitých miminkách z inkubátorů, odvolala své počty jako nezdůvodněné. Dokonce americký vrchní velitel Norman Schwarzkopf po válce přiznal, že záměrně média mylně informoval. V lednu 1992 konečně praskla také identita Nayirah – byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA. Tzv. „lež z inkubátoru“, která ani nebyla natočena někde v Perském zálivu, nýbrž v Londýně, je od té doby pokládána za parádní příklad moderní válečné propagandy.
 Podobný vývoj měla příprava druhé války v Zálivu, okupace Iráku v roce 2003. Již ve 14 hodin 40 minut, několik hodin po leteckých útocích v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001, svolal tehdejší ministr obrany Spojených států Donald Rumsfeld své nejbližší spolupracovníky a zadal úkoly: „Chci ty nejlepší informace, ale rychle. Zvažte, jestli to stačí také k napadení SH (Saddáma Husajna). Nejenom UBL (Usámy bin Ládina). Go massive. Přineste všechno – ať to sedí nebo ne“. Prezident George W. Bush ml. již 17. září 2001 před Národní bezpečnostní radou prohlašuje: „Věřím, že Irák byl zapleten do útoků, ale ještě ho nenapadnu. Teď ještě pro to nemám důkazy“. V srpnu 2002 prohlásil viceprezident Spojených států Dick Cheney v Nashville před nadšenými válečnými veterány: „Prostě řečeno – není pochyb o tom, že Husajn má teď zbraně hromadného ničení. Není pochyb o tom, že je hromadí, aby je použil proti našim přátelům, spojencům a proti nám“. 
Při společné tiskové konferenci prezidenta Spojených států Gerge W. Bushe a ministerského předsedy Velké Británie Tonyho Blaira 1. září 2002 řekl Bush reportérům: „Rád bych vám připomenul, že když inspektoři odcházeli do Iráku a bylo jim bráněno do země vstoupit, vydala Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) zprávu o tom, že Iráčanům chybí k ukončení vývoje jaderných zbraní šest měsíců. Nevím, jaké další důkazy ještě potřebujete“. Citovaná zpráva MAAE neexistuje. 
Strana 6 Prezident Bush 12. září 2002 nazývá Husajna před Spojenými národy tíživým a vzrůstajícím nebezpečím, poukazuje na chemické a biologické zbraně a připravuje světové společenství, ještě velmi opatrně, na válku. Rumsfeld prohlásil 13. září 2002: „Ve světě se nedebatuje o tom, zda ty zbraně mají. To přece víme všichni. Ví to každá cvičená opice“. A 7. října 2002, 3 dny před hlasováním v Kongresu, které mělo dát prezidentovi pro válku volnou ruku, pronáší Bush určitě nejdramatičtější projev předválečného období. Nazývá Irák největším nebezpečím na světě, poprvé hovoří o kontaktech na vysoké úrovni mezi Al Kajdou a Saddámem, o arzenálu biologických a chemických zbraní, které by mohly pozabíjet milióny lidí, a uzavírá: „Nemůžeme čekat na poslední důkaz – The Smoking Gun – který by mohl mít podobu atomového hřibu“. 
V projevu State of the Union 28. ledna 2003 varoval prezident Bush před nebezpečím iráckých zbraní hromadného ničení. „Britská tajná služba zjistila, že Saddám Husajn před nedávnem hledal signifikantní množství uranu v Africe.“ Všichni ale už vědí, že zprávy jsou zfalšovány. Německá kancléřka Angela Merkelová 8. února 2003 sekunduje prohlášením: „Ohrožení ze strany Saddáma Husajna a jeho zbraní hromadného ničení je reálné“. A válka konečně mohla 20. března 2003 vypuknout. 
Neméně významná je i úloha přeběhlíků. Například šéf exilového iráckého Iraqui National Congres (INC) desítky let bojoval za odstranění Saddáma Husajna. V Jordánsku byl odsouzen v nepřítomnosti k 22 letům vězení za podvod, zpronevěru a manipulaci s měnou. Kontinuálně zásoboval tajné služby falešnými informacemi ze své bývalé vlasti a přivezl do Spojených států tři údajné přeběhlíky. První inženýr prohlásil, že ví o biologických zbraních v Iráku. Druhý, že má speciální vědomosti o pojízdných biologických laboratořích. Třetí, že má k dispozici informace o iráckém atomovém programu přímo od zdroje. 
Nejpozději v prosinci 2002 britská tajná služba už dobře věděla, že důvěrný zdroj z Iráku dodávající informace o zbraních hromadného ničení Saddámova režimu si vše bohapustě vymýšlí. I na to upozorňuje zpráva vyšetřovací komise Johna Chilcota, která nebývale kriticky zhodnotila přístup Británie k irácké válce v roce 2003. Podle Chilcota MI6 už čtyři měsíce před invazí měla jasno o tom, že zdroj je patologický lhář, který si od začátku vše vymýšlel. Britští agenti na svůj zdroj pochybných zpráv narazili v září 2002, když se snažili stůj co stůj objevit Saddámovy arzenály. Když jim však tvrdil, že nervový plyn je skladován ve skleněných koulích, zapochybovali – něco takového bylo možné pouze ve zmíněném hollywoodském béčkovém trháku Skála. MI6 přesto nenechala výmysly posoudit nezávislými zbraňovými experty. V únoru 2003 měla prakticky jasno, že zdroj lže dlouhodobě a systematicky, ale zprávu o tom sepsala až dva týdny po zahájení invaze. Oficiálně byl zdroj vyškrtnut ze seznamu spolupracovníků až v červenci 2003. 
Bývalý ministr zahraničí Spojených států Colin Powell vyzval americké výzvědné služby, aby objasnily, proč neupozornily na to, že zdroj informací o iráckých zbraních hromadného ničení byl nespolehlivý. „Bylo léta známo, že zdroj nazývaný Curveball byl zcela nespolehlivý. Je na Ústřední zpravodajské službě (CIA) a Obranné zpravodajské agentuře (DIA), aby odpověděly, proč to nebylo známo, než byla zpráva NIE (o iráckém programu) předložena Kongresu, vložena do prezidentova projevu o stavu Unie a mé prezentace v OSN.“ Exministr vystoupil v OSN měsíc a půl před americkou invazí do Iráku, která vedla k Husajnovu svržení. Powell argumentoval, že je třeba vojensky zasáhnout, protože Irák disponuje mobilními biologickými zbraněmi. „Zdrojem je očitý svědek, který vykonával dohled nad jedním z těchto zařízení,“ tvrdil tehdy Powell. Oním svědkem byl Iráčan Rafíd Džanábí. Američané v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nenašli a Powell už dříve vyjádřil lítost nad tím, že v OSN prezentoval nepravdivé informace. Džanábí v rozhovoru pro Guardian prohlásil, že údaje o zbraních hromadného ničení Západu podsunul, protože chtěl Irák zbavit Husajna. Svého činu nelituje, ačkoliv ho mrzí válečné oběti. „BND (německá zpravodajská Strana 7 služba) věděla už v roce 2000, že jsem lhal. Osmnáct měsíců mě pak nechali být, protože věděli, že lžu, i když jsem to nikdy nepřiznal. Věřte mi, že jsem si tehdy myslel, že tím pro mě věc skončila. Ale potom se na mě najednou znovu obrátili a chtěli víc podrobností. Nevím, proč BND potom informace, které skončily v Powellově prezentaci, předala CIA. Chci, aby se to vyšetřilo a lidé se dozvěděli pravdu.“ 
Ale můžeme zmínit i naši zkušenost. Dne 25. února 1968 uprchl na Západ generál Československé lidové armády Jan Šejna. Získal politický azyl v USA a vytěžovala ho CIA. Podle jeho výpovědi přednesené dne 17. září 1996 před výborem pro příslušníky ozbrojených sil Výboru pro národní bezpečnost Sněmovny reprezentantů Kongresu USA se v československé nemocnici v Severní Koreji prováděly pokusy na amerických vojácích, které měly údajně pokračovat i ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Skutečností je, že v Koreji v době od dubna 1952 do září 1953 působila československá tzv. Polní pohyblivá chirurgická nemocnice. Personál této nemocnice představoval kolem 30 osob (lékaři, sestry, technický personál) z Československa a kolem 100 příslušníků korejské armády.
 Vyšetřování údajných pokusů v této nemocnici na amerických válečných zajatcích českými orgány a Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) nenalezlo žádný důkaz, který by Šejnovo vyjádření potvrzoval. Podle ÚDV neexistuje další svědectví v archivních materiálech ani nejsou žádné další důkazy účasti československých občanů na pokusech a přesunech zajatců během Korejské války. Kvůli vysokému počtu korejských zaměstnanců, častému střídání lékařů a špatnému vybavení označuje ÚDV toto nemocniční zařízení za neschopné umožňovat jakoukoli utajenou činnost. 
Po návratu amerických válečných zajatců v dubnu 1953 uvádí tajná zpráva pro ministra obrany USA, že komunisté v Koreji nepoužívali žádné tajuplné metody jako drogy a jiné chemické látky, jejich způsob vymývání mozků je založen pouze na tvrdé propagandistické indoktrinaci. A rovněž je nutné připomenout, že útěk generála Šejny z Československa nebyl motivován politickými důvody. Byl v té době již stíhán za kriminální činnost spojenou s rozkrádáním. Jeho pozdější spolupráci s CIA lze chápat pouze jako snahu o zavděčení se svým chlebodárcům, i za cenu předávání naprosto nepravdivých informací. (2) 
A s velice zajímavou předpovědí, tak aktuální pro současnost, přišel autor knihy „Smrt ve věži“ Petr Hájek (3). „Na pořadu dne na evropském kontinentě je tedy něco opravdu velkolepého, co umožní šok z brexitu přebít. Můžeme jen spekulovat, zda to bude něco typu otrávené vody ve velké metropoli (spíše však v několika současně) s tisíci či desetitisíci mrtvých, nebo jestli scénáristé přikročí k ještě radikálnějším představením – typově třeba až k radiačnímu zamoření většího území po útoku na jadernou elektrárnu (elektrárny), respektive vymyslí ještě něco obludnějšího se statisíci, možná až miliony obětí. Fantazii pro zvrhlosti se v tomto případě meze nekladou.“ 
Proč vlastně tak dlouhá a možná, že i trochu nesouvislá předmluva? Právě proto, že se při hodnocení jakýchkoli světových událostí musí veřejnost vždy spoléhat na to, co k tomu sdělí média, politici a v řadě případů přeběhlíci. Právě ti poslední předávají smyšlenky politikům v hostitelských zemích, kteří následně přijímají rozhodnutí na základě těchto smyšlených informací. A to se týká i případu otravy Sergeje a Julije Skripalových, který je předmětem této publikace.
– – –
O autorovi:
Ing. Ladislav Středa, CSc. (nar. 1950) Po absolvování Vojenské akademie v Brně v roce 1973 vykonával řadu technických funkcí v chemickém vojsku ČSLA v oblasti výzkumu a vývoje prostředků ochrany proti zbraním hromadného ničení. V letech 1973-1977 pracoval ve Výzkumném a zkušebním středisku 070 v Brně, 1977-1982 Ministerstvu obrany, Správě technického rozvoje a v letech 1983-1994 na terénním pracovišti Vojenského technického ústavu ochrany Brno ve Vyškově. Vojenskou kariéru zakončil v Úřadu pro kontrolu odzbrojení Armády České republiky v roce 1995. Po odchodu z Armády ČR pracoval od roku 1996 do roku 2012 v oblasti kontroly zákazu chemických zbraní v národních orgánech pro implementaci Úmluvy o zákazu chemických zbraní v České republice – do roku 2000 v Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky a do roku 2012 ve Státním úřadu pro jadernou bezpečnost. Jeho poslední pracovní pozice ve Státním úřadu pro jadernou bezpečnost byla vedoucí oddělení pro kontrolu zákazu chemických zbraní. Aktivně se účastnil procesu vypracování národní legislativy a novelizace norem týkajících se kontroly zákazu chemických zbraní v České republice, na přípravě vládní Dohody mezi ČR a OPCW o poskytnutí pomoci a prezidentské Dohody mezi Českou republikou a OPCW o objektu pro ochranné účely. Koordinoval veškeré další aktivity a povinností, které pro Českou republiku vyplynuly po přijetí Úmluvy, především zpracování deklarací pro Technický sekretariát OPCW, přijetí mezinárodních inspekcí a vlastní kontrolní činnost oddělení podle zákona č. 19/1997 Sb. Je autorem nebo spoluautorem více než 100 publikací v domácích a zahraničních odborných časopisech a přednáškách na konferencích, 21 výzkumných zpráv, 12 učebních a výcvikových pomůcek a 7 knih.