 |
| Jaroslav Bašta |
Jaroslav Bašta a -rp-
10. 3. 2019 PrvníZprávy
Přiznám se, že jako historika mě vždy fascinovalo, jak se v dobách dějinných zlomů vracejí zdánlivě dávno zapomenuté ideologie a vzorce chování. Dokonce i takové, o nichž si všichni mysleli, že už neexistují, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Dlouhodobě sleduji dění na Ukrajině kvůli válečnému konfliktu na Donbasu, který představuje v tomto ohledu nejviditelnější příklad návratu zdánlivě dávno zapomenutých hrůz.
Na válku na východní Ukrajině se většinou nahlíží jako na zástupnou válku mezi Západem (především Spojenými státy) a Ruskou federací. Z globálního pohledu je to správný postřeh. Pokud se však podívám na tento konflikt z hlediska motivace jeho iniciátorů, připadá mi, že jde o souboj dvou vypjatých nacionalismů, ukrajinského a ruského. Ruská publicistika poměrně přesně zmapovala historii ukrajinských nacionalistických hnutí, nenarazil jsem však na podobnou studii o nacionalistech ruských. S jedinou výjimkou – tou jsou jejich vlastní vzpomínky a vyprávění.
Nejdůležitější politickou organizací ukrajinských nacionalistů, která navázala na meziválečnou a válečnou tradici bylo Ukrajinské národní shromáždění (UNA). Vznikla již na jaře roku 1991 (ještě před rozpadem Sovětského svazu) a již v té době začala budovat své ozbrojené oddíly – Ukrajinskou národní sebeobranu (UNSO). Jejich organizátoři se nevydali cestou jiných politických stran a hnutí, které v létě pořádaly branné kurzy pro své členy, ale zatoužili po reálných bojových zkušenostech. Příležitostí k tomu na teritoriu rozpadajícího se Svazu bylo opravdu dost.
Prvními instruktory vznikajících úderných oddílů se stali veteráni z Afganistánu. Bojovým křestem si prvních 1500 ukrajinských dobrovolníků prošlo v Podněstří na straně neuznané povstalecké republiky. Paradoxně tehdy jejich spojenci byli ruští nacionalisté a monarchisté. Pak bojovali v řadách gruzínské armády v Abcházii, také proti Čečencům Šamila Basajeva. Ovšem v roce 1995 se několik stovek ukrajinských dobrovolníků vydalo do Čečny a válčili proti ruské armádě až do doby, kdy se čečenské oddíly stáhly do hor a vedly partyzánskou válku. Po návratu domů UNA – UNSO přes často používané bojové heslo o vlcích a psech ztratila politický vliv. Tehdy (v roce 2008) se všichni smáli prohlášení lídra kyjevské organizace této strany Mazura, že budou bojovat proti Rusům tak dlouho, dokud se Rusko nerozpadne.
Agent FBI: Azovský prapor cvičil a organizoval americké extremisty
Dnes tato slova do omrzení opakují nejvyšší představitelé Ukrajiny. Bojovníci UNA – UNSO se zúčastnili v řadách Pravého sektoru Euromajdanu v Kyjevě a dnes tvoří páteř a důstojnický sbor ukrajinských dobrovolnických praporů válčících na Donbasu. Tam proti nim v počátcích před pěti lety bojovali dobrovolníci z Ruska, kteří soudě dle životopisů Alexandra Borodaje a Igora Strelkova (Girkina) prošli velmi podobnou cestou, ale z opačné strany. Zakladatelé obou povstaleckých „lidových“ republik v roce 1992 jako studenti archivnictví na Moskevské univerzitě, ruští nacionalisté a monarchisté, odešli do Podněstří podpořit povstalce. Pak bojovali dvakrát v Čečně (1995, 1999), v Dagestánu, ale také v Bosně (Strelkov), účastnili se událostí na Krymu a své zkušenosti uplatnili při organizování povstání na východě Ukrajiny.
Pro mne z této historie vyplývá několik poučení. Za prvé nacionalismus, pocity ponížení a touha potrestat staré křivdy je v každé společnosti trvale přítomen. Za druhé z prohlášení a činů, kterým se všichni nejprve upřímně smějí, se může stát budoucí tragédie (viz výroky A. Hitlera v roce 1923 a 1933). A konečně za třetí – každý, kdo používá v otázkách lidských práv a svobody slova dvojí metr, se dříve či později stane sám obětí těch negativních sil, které toleruje.
Zvláště u nás v Evropě bychom si to měli dobře pamatovat.
