Rostislav Iščenko
10. 3. 2019 zvezdaweekly
Na konci 19. století se Evropané nechali unést Východem. Dálným východem, protože Blízký východ dobře znali od dob křížových výprav. A pak najednou Evropa pro sebe objevila čínskou a japonskou civilizaci. Toto nadšení přineslo mnoho užitku pro rozvoj evropské (například ruské) sinologie a japonistiky, ale skončilo to neblaze. Už v prvních letech dvacátého století Evropané upadli do kolektivního šílenství a začali očekávat “invazi hord z Východu”, “nové velké stěhování národů” atd. V Evropě vznikaly jedna krize za druhou, duněly italsko-turecká, dvě balkánské války, už už měla vypuknout první světová válka, ale ve světáckých salonech se mluvilo a noviny psaly o “žlutém nebezpečí” a předpovídaly další zánik civilizace.
Něco podobného nyní vidíme v Rusku. Nehledě na skutečnost, že zřejmé vojenské nebezpečí se šíří z USA a části (již ne všech) jejich evropských spojenců, spíše dokonce z části evropských elit, které jsou připraveny ve svém globalistickém proamerikanismu překročit jakékoli “červené” linie, ve společnosti rádi pohovoří o “čínské hrozbě”, o slabosti Ruska na Dálném východě, o nesrovnatelnosti ekonomického a demografického potenciálu Ruska a Číny. Někteří experti dokonce sebevědomě předpovídají vítězství Pekingu jak nad USA, tak nad Ruskem a jeho následnou globální hegemonii, které nebude konce.
Pravidelně toto téma proniká i do médií, takže bude užitečné rozebrat realitu vývoje rusko-čínských vztahů podle konfrontačního scénáře.
Dnes jsou Rusko a Čína spojenci v boji proti agresivní americké politice. Jejich vzájemná závislost je velmi vysoká – poskytují si navzájem spolehlivý týl.
Ale možná v budoucnu, když USA zeslábnou, se Čína skutečně ukáže jako aktivní soupeř Ruska v boji o vliv v asijsko-tichomořském regionu?
Začneme tím, že porážka nějakého státu neznamená jeho zmizení ze světové politické mapy (jak se kdysi stalo s Asýrií). Stát zůstává, i když je velmi oslabený. Přesto při troše snahy obnovení vojensko-politického potenciálu potrvá několik let.
Exkurz do historie: Německo, Japonsko a Rusko v nejkratších termínech mařily plány zákulisí
Hitler začal otevřeně obnovovat plnohodnotnou armádu, letectvo a námořnictvo teprve v letech 1935-1936. A v roce 1938 se německé vojenské moci už bál Mussoliny, který v té době již půldruhé desetiletí zvyšoval vojenský potenciál Itálie. O další dva roky později (v roce 1940) Německo za šest týdnů rozdrtilo na bojišti francouzskou armádu, která byla v té době považována za nejlepší na světě, a zároveň za pochodu přimělo ke kapitulaci Holandsko, Belgii a shodilo do moře anglický expediční sbor, který utekl z Dunkerque a zanechal tam všechny těžké zbraně.
Reformy Meidži, které přeměnily Japonsko ze zaostalého feudálního státu, vyzbrojeného, vybaveného a vyškoleného podle norem 17. století, na buržoazní monarchii, jsou datovány léty 1868-1889, to znamená, že Japonsko zahájilo vytvoření moderní armády a námořnictva patnáct let před rusko-japonskou válkou, během níž, ne bez problémů, porazilo armádu prvotřídní vojenské mocnosti tehdejšího světa.
A nejsou to ojedinělé případy. Stejně tak Rusko, které po první světové válce a občanské válce mělo prakticky zničenou ekonomiku a armáda zaostávala z hlediska bojových schopností za ozbrojenými silami Anglie, Francie a Japonska, bylo s to již do poloviny třicátých let (za deset let) vytvořit silné moderní ozbrojené síly, opírající se na vlastní průmysl.
Rusko po “perestrojce” se také zdálo být ekonomicky a vojensky zničené prakticky navždy. Obnova armády začala v letech 2002-2003 velmi pomalým tempem, avšak v roce 2008 Rusko již za pět dnů, aniž by mělo na bojišti početní převahu, s výjimkou námořních a vzdušných sil, rozehnalo gruzínskou armádu vyzbrojenou a vycvičenou Západem a současně hodilo rukavici USA, jejichž lodě předváděly vlajku u gruzínského pobřeží. V roce 2014, po uplynutí deseti let od zahájení obnovy, ruská armáda zmařila americké plány na Krymu, přičemž operace byla provedena tak efektivně, že Pentagon a Bílý dům si uvědomily, co se stalo, když už bylo příliš pozdě na to, aby reagovaly.
Období 10-15 let lze považovat za dostatečné pro vojenskou obnovu poraženého moderního státu. S přihlédnutím k tomu, že je vedena hybridní válka, tedy bez přímých vojenských akcí, válka, při níž hlavní aktiva v podobě podniků, vědeckých center atd. nestrádají. Porážka je uznána politicky – na úkor opuštění bývalých sfér vlivu, omezení své vojensko-politické činnosti atd.
Takže dokonce i USA, poražené v boji za světovou hegemonii, zůstávají vážným faktorem ve světové politice: jejich elity budou tak či onak nakloněny k pomstě a obnovení pozice silného vojensko-politického hráče se může za příznivých podmínek uskutečnit za pár let. Proto je nepravděpodobné, že Čína se bude rozptylovat neproduktivním konfliktem s Ruskem a riskovat úder USA do týlu.
Jižní Kurily potřebuje jen Washington
Je třeba mít ještě na paměti, že Čína a Rusko mají na Dálném východě ještě jednoho tradičního společného protivníka – Japonsko. Navíc je pro Tokio snadnější nalézt styčné body s Moskvou, s níž se ve skutečnosti nemá o co dělit. S odchodem Američanů z tohoto regionu zmizí i problém jižního Kurilského hřbetu, který potřebuje jen Washington, aby udržel umělé napětí v rusko-japonských vztazích. Naopak, při nepřítomnosti USA potřebuje Japonsko dobré vztahy s Moskvou, jako záruku bezpečnosti proti možným ambicím Pekingu. Aby takové záruky získalo, bude Japonsko připraveno vzdát se nároků na ostrovy. Zároveň má i Čína zájem o zachování konstruktivních a přátelských vztahů s Ruskem, jako protiváhy vůči věčnému soupeři v podobě Japonska.
Zóna rýže
Je ale možné, že máme s Pekingem tak neslučitelné rozpory, že Čína je připravena pohrdnout všemi nebezpečími, aby realizovala své strategické cíle? Mluví se například o čínských “plánech” okupovat a anektovat buď Přímořský kraj s Poamuřím, nebo celou asijskou část Ruska (celé Zauralsko). Dokazuje se to aktivitou čínského podnikání v regionu a postupným zvyšováním počtu čínských obyvatel s trvalým bydlištěm.
Pokud se však podíváme na růst čínské ekonomické a demografické přítomnosti v jihovýchodní Asii, pochopíme, že severní směr není pro Čínu prioritou.
Navíc se tradičně čínská a japonská expanze ubírala do tzv. “zóny rýže” (Filipíny, Indonésie, jihovýchodní Asie, jih Indie, Ceylon) a v polovině století se čínské vojenské obchodní expedice dokonce dostaly do východní Afriky. A Japonci opustili Sibiř v letech 1922-1925 sami, ačkoli SSSR neměl síly, aby je vyhnal. Dokonce vytvořil nárazníkový demokratický stát v podobě Dálněvýchodní republiky. Japonci prostě potřebovali prostředky na expanzi do Číny, výpravu do “zóny rýže” sibiřské divočiny uznalo Tokio jako kontraproduktivní.
Japonsko na začátku dvacátého století mohlo klidně udržet Chabarovsk a Vladivostok, dokonce okupovat Petropavlovsk-Kamčatský, ale to by upoutalo hlavní síly japonské říše v konfrontaci s SSSR, který se snažil o pomstu, dokud celková mezinárodní situace neumožní Moskvě znovu získat vojenskou kontrolu nad těmito územími. Zároveň jsou přístavy Vladivostok a Petropavlovsk-Kamčatský a také Chabarovsk jako kontinentální základny na Amuru pro Rusko velmi důležité. Bude o ně bojovat, dokud bude naživu, to znamená boj na život a na smrt. Pro Japonsko a Čínu nemají žádný význam. Mají vlastních přístavů dost.
Číňané vůbec neusilují o osvojení Sibiře
Teoreticky je Čína schopna na Dálném východě vytvořit značnou převahu v silách a prostředcích, aby obsadila Přímořský kraj a Poamuří, ale nebude schopna zasadit Rusku konečnou vojenskou porážku. K tomu je třeba provést armádu téměř deset tisíc kilometrů podél jediné linie zásobování, napojené na transsibiřskou magistrálou (Bajkalo-Amurská vede za horským pásmem a není tak snadné se na ni dostat). Vojáci by se navíc museli pohybovat po prakticky opuštěných oblastech, což vylučuje jakoukoli oporu útoku o místní zdroje. Současně by válku bylo třeba vést s jadernou, raketovou a kosmickou mocností, schopnou zasazovat údery do celé hloubky území kteréhokoli nepřítele.
Kvůli čemu? Kvůli sibiřskému dřevu? To je jednodušší koupit, kvůli tomu země také obchodují. Kvůli ropě Ťumeni a plynu Jamalu? K nim se nedá dostat – je to velmi daleko.
Války jsou obvykle vedeny, když to, co chceme, nemůžeme získat jiným způsobem, ale Rusko klidně obchoduje s Čínou, aniž by vyhlašovalo nějaké embargo, a plánuje objemy obchodu jenom navyšovat.
Pokud se podíváme na dynamiku pohybu čínského obyvatelstva, uvidíme, že míří k oceánským přístavům jižní a východní Číny. Je to logické. Tam je soustředěna hlavní činnost podnikatelů, tam jsou pracovní místa, tam jsou vyšší příjmy. Celkově Číňané vůbec neusilují o osvojení Sibiře. Pokud by byla prázdná nebo patřila nějaké Ukrajině, možná by Peking mohl dospět k závěru, že je nutné, aby byl region pod jeho přímou kontrolou. Ale proč se střetávat s přátelskou mocností kvůli tomu, co skutečně příliš nepotřebujete, když máte kolem sebe konkurenty, kteří si chtějí vzít to, co životně nutně potřebujete.
Čínská ekonomika bez obchodu nevydrží ani rok
Čína je obchodující stát. Jeho ekonomika a sociální stabilita se zhroutí bez zahraničního obchodu. Potřebuje bezpečné obchodní cesty. Rusko ji přímo spojuje s Evropou. EU v kontextu konfrontace s USA je pro Čínu slibným náhradním trhem. Jaderné Rusko spolehlivě chrání obchodní cesty, které vedou jeho územím, stejně jako Severního mořskou cestu. Dokonce i v případě, že to vše bude prostě dáno Číně, nebude mít v příštích dvaceti letech ani dostatečné zdroje ani dostatečné technologie k tomu, aby toto všechno chránila a kontrolovala.
Kromě toho jsou nyní všechny čínské síly zaměřeny na zajištění svého dominantního postavení v jižních mořích. Přes Jihočínské moře, Arabské moře, Rudé moře a Perský záliv vedou jižní cesty čínského obchodu a přivádějí Peking na Blízký východ a do Evropy, přes Středozemní moře. Tato cesta je kontrolována ruskými základnami v Sýrii.
V Jihočínském moři a Indickém oceánu se zájmy Číny střetají s vietnamskými, indickými a indonéskými. Indie je tradičním konkurentem a soupeřem Číny, vyvíjejícím se podobně. A indická flotila je schopna přerušit čínské obchodní cesty v Indickém oceánu. Přičemž je zřejmé, že USA ochotně podpoří čínsko-indickou konfrontaci, takže Peking se musí domlouvat i s Indií. Proto je Indie členem ŠOS, ale Indie, dokonce i v rámci ŠOS, potřebuje záruky na ochranu svých zájmů, které se ne vždy shodují s čínskými. Čestným prostředníkem zde může být pouze Rusko.
Kontinentální trasy procházejí Afghánistánem, Pákistánem, Íránem a Střední Asií, jejichž bezpečnost bez Ruska také není možné zajistit.
Rusko tedy, za prvé, přímo či nepřímo kontroluje všechny námořní a kontinentální obchodní cesty, spojující Čínu s EU. Za druhé, poskytuje spolehlivý týl v konfrontaci s USA, která, i když může být ukončena, může být zase kdykoli obnovena. Za třetí, je nejlepším možným prostředníkem a garantem při budování vztahů s pro Čínu tak obtížnými partnery, jako jsou Japonsko a Indie. Současně není v Přímořském kraji a Poamuří nic takového, co by přimělo Čínu zahájit válku s mocností, která by mohla během půlhodiny zničit ne jednotlivého nepřítele, ale civilizaci (neplést s lidstvem, které může přežívat mimo civilizaci). A nakonec, společné projekty na vytvoření Velké Eurasie (jednotného hospodářského prostoru od Lisabonu do Kuala Lumpur) slibují vysoké zisky pro všechny účastníky tohoto procesu a mohou fungovat pouze tehdy, když budou obchodní cesty, které jsou pod ruskou kontrolou, otevřené.
Prakticky vše, co produkuje její průmysl, dělá Nebeská pro export, domácí trh se dosud rozvinout na požadovanou velikost nepodařilo a nikdy se nepodaří, bez ohledu na to, jak ambiciózní plány bude čínské vedení vytvářet. Obchodní mocnost je vždy závislá na vývozu hotových výrobků a na dovozu surovin. To znamená, že i když by byl plánován vojenský konflikt s Ruskem, měl by to být blitzkrieg, což je z geografických důvodů nemožné: jakákoli armáda, postupující z Dálného východu, se zastaví kvůli nedostatku zásob dřív, než dosáhne životně důležitých center Ruska, a je přece třeba vzít v úvahu i sílu odporu Ozbrojených sil Ruska, proto vnitřní destabilizace donutí Čínu k ukončení konfliktu dříve, než dosáhne klíčových cílů.
Moskva a Peking již dávno dosáhli kompromisu
Vlastně právě nemožnost způsobit si navzájem rozhodující porážku činí z Číny a Ruska přirozené spojence. V politice jsou vždy primárně brány v úvahu ne plány, které mají tendenci se změnit, ale možnosti. Takže kromě toho, že je pro Rusko a Čínu velmi výhodné spolupracovat, je pro ně také velmi nevýhodné bojovat, neboť není možné dosáhnout rozhodného vítězství žádné ze stran, zato z konfliktu vždy budou těžit třetí strany.
Ale třeba je mezi Ruskem a Čínou možná dlouhodobá politická konfrontace bez přechodu k vojenským akcím? Teoreticky je možné všechno. Ale v praxi, pokud politická pozice nemůže být podpořena reálnou silou, je jakákoli konfliktní situace řešena za jednacím stolem. Úroveň společného zájmu neumožňuje začínat si skandály kvůli hloupostem, zejména proto, že v nejcitlivější (územní) otázce Moskva a Peking již dávno dosáhly kompromisu.
Není tedy žádný důvod, aby se Rusko v příštím desetiletí obávalo Číny. Případ změny režimu – prostřednictvím státního převratu podle ukrajinského modelu, který by vedl k úplné podřízenosti politiky země zájmům USA, jsme vyloučili, protože ani Rusko ani Čína přece jen nejsou Ukrajina.
Všechno, co bylo řečeno, neznamená, že naše vztahy budou snadné a bez mráčku. Číňané nikdy nepouštějí se zřetele svůj prospěch a smlouvají směle (i včetně politiky), ale smlouvají, nebojují, a ke všemu my umíme čekat, až se smlouvající sám unaví.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
