Tereza Spencerová
Spojené státy v týdnu „anulovaly“ víza pro gambijskou právničku, ale především hlavní prokurátorku Mezinárodního trestního soudu (ICC) Fatou Bensoudovou. Stalo se tak necelý měsíc poté, co americké ministerstvo zahraničí oficiálně oznámilo, že nehodlá dopustit, aby se američtí občané, konkrétně vojáci a žoldáci, stali oběťmi „nespravedlivé perzekuce“ jen proto že byli vysláni k „obraně“ své vlasti do dalekého Afghánistánu, kde během osmnáct let trvající okupace případně mohli spáchat válečné zločiny.
Fatou Bensoudová se americkými válečnými zločiny v Afghánistánu zabývá poslední dva roky, žádné oficiální vyšetřování ale dosud nezahájila. Tvrdí sice, že existuje „opodstatněný předpoklad, na jehož základě lze věřit, že v souvislosti s ozbrojeným konfliktem v Afghánistánu byly spáchány válečné zločiny a zločiny proti lidskosti“, ale dál ve svých prohlášeních nikdy nezašla. Přesto ministr zahraničí USA, jako správná potrefená husa, pohrozil, že pokud ICC nezmění kurs, podnikne proti němu Washington „dodatečné kroky, včetně ekonomických sankcí“…
ICC sídlí v nizozemském Haagu a funguje od 1. července 2002, kdy vstoupil v platnost tzv. Římský statut. Má pravomoc vyšetřovat a trestat genocidu, zločiny proti lidskosti nebo porušování ženevských konvencí uplatnitelných ve válečných konfliktech, ale například na zločin agrese je ICC krátký. I tak jej do letošního března podepsalo 124 zemí světa, mezi nimi celá Latinská Amerika, většina Evropy, asi polovina Afriky a také Oceánie včetně Austrálie a Nového Zélandu.
Možná důležitější je ale skutečnost, že se k dohodě o ICC nepřipojily „těžké váhy“ jako USA, Rusko, Čína nebo Izrael. ICC přitom čelí i dalším omezením, kupříkladu skutečnosti, že může trestat pouze občany zemí, které je samy nemohou nebo nechtějí trestat. Na druhou stranu platí, že i když stát není členem Římského statutu, neznamená to, že nemusí s ICC vůbec spolupracovat. Taková situace totiž může nastat například v hypotetickém případě, že se na předání kauzy do jurisdikce ICC shodnou všechny státy Rady bezpečnosti OSN… V praxi si ale ICC v uplynulých letech vysloužil nálepku „soudu bílého muže“, protože se v rámci geopolitických mantinelů mohl zabývat vlastně jen zločinci z chudých, převážně afrických zemí, zatímco bohaté západní státy uměly vyšetřování a trestu v pohodě uniknout.
Ačkoli některé výše zmíněné a důležité státy Římský statut neakceptovaly, většina z nich se tím nijak neohání a ve svých domácích legislativách má paragrafy umožňující trestat pachatele za narušení mezinárodních norem. Spojené státy jsou v tomto směru velkou výjimkou. Už v roce 2002 Kongres přijal zákon ASPA, který zaručil prezidentovi USA pravomoc použít „všech nezbytných prostředků“ – tedy i vojenské síly — k tomu, aby zajistil propuštění „jakéhokoli amerického nebo spojeneckého vojáka zatčeného nebo uvězněného na žádost ICC nebo ve jménu ICC“. Ne nadarmo se tomuto zákonu začalo ironicky říkat „zákon o invazi do Haagu“.
Odhodlání USA bránit své vojáky před obviněním z válečných zločinů pak loni v září zopakoval John Bolton ve svém prvním, „programovém“ projevu ve funkci Trumpova poradce pro otázky národní bezpečnosti. Rovnou tehdy ICC označil za „nadbytečnou“ instituci, která se přežila. ICC přitom začala americké válečné zločiny (spolu se zločiny spojeneckými, vládními i talibanskými) prošetřovat v roce 2017, poté, co obdržela údajně přes milion podání a výpovědí afghánských občanů. A na Boltona letos v březnu svými pohrůžkami a rušením víz pro představitele ICC navázal ministr zahraničí USA Mike Pompeo…
Amnesty International a další organizace americký postoj okamžitě odmítly jako „nepokrytou snahu vyhnout se mezinárodní odpovědnosti za dobře zdokumentované válečné zločiny“. Asi opravdu nelze příliš pochybovat o tom, že během osmnáctileté okupace a bojů americké jednotky spáchaly válečné zločiny, přičemž toto konstatování platí i pro americké spojence, oddíly Talibanu a v neposlední řadě i pro jednotky kábulské vlády. Zprávy o válečných zločinech z Afghánistánu, a nejen odtud, totiž přicházejí s železnou pravidelností. ICC sám o sobě už loni na Boltona reagoval konstatováním, že „bude dál pokračovat v nezávislé činnosti, v souladu se svým mandátem a převládajícím principem vlády zákona“, a na tomto postoji asi netřeba nic měnit.
Potíž je samozřejmě v tom, že USA znovu dávají okatě najevo, že se jim mezinárodní právo hodí, jen když v daném případě odpovídá americkým národním zájmům. Další úhel, z něhož lze nahlížet na nedávné rozpačité oslavy 70. výročí NATO.
Tereza Spencerová
