Vladimír Pavlenko
24. 6. 2019 regnum
Výsledky státní návštěvy prezidenta Si Ťin-pchinga v KLDR jsou v první řadě zajímavé nejen samy o sobě, ale tím kontextem událostí, do nichž jsou ponořeny. Veřejnost proto byla o průběhu jednání informována málo, což je vysvětleno složitostí rozložení regionálních sil a “velké hry” kolem něj. Přičemž se v této “hře” očekávají doslova v těchto dnech důležité průběžné výsledky – summit G20 v japonské Osace, kde se ve všech “azimutech” očekávají křižující se dvoustranná setkání věhlasného globálního trojúhelníku.
Byly oznámeny rozhovory Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem. No a ruský a čínský vůdce již tento měsíc absolvovali čtyři setkání – v Moskvě, Petrohradu, Biškeku a Dušanbe; setkání v Osace bude páté. Tato bezprecedentní intenzita výměn na nejvyšší úrovni spolu s podrobnými detaily moskevského společného prohlášení Ruska a ČLR (z 5. června), stejně jako v mnohém senzační prohlášení čínského lídra na summitu CICA (Konference o opatřeních v oblasti interakce a budování důvěry v Asii, pozn. překl.), včetně zmínky o vojenské složce “východní” integrace, říká mnohé.
Stejně jako její spojení s integrací euroasijskou, v níž se podle úniků ze zdrojů blízkých rusko-běloruským jednáním očekává také výrazné zrychlení.
První věc, která je zřejmá již dnes, je skutečnost, že Velká Eurasie se rozpohybovala, což dokazují následující faktory:
· posílení EAEU a zejména sblížení mezi Ruskem a Běloruskem;
· formování rusko-čínské unie, která dokonce i na pozadí bezprecedentního růstu bilaterálního obchodu získává i jasné rysy minimálně také politické aliance;
· rozšíření možností a posílení postavení ČLR v regionu jižní Asie, podél trasy Pásu a cesty;
· upevňující se vztahy Číny s Evropskou unií a jejími lídry – Německem, Francií, Itálií, jako konečnými body této tranzitní trasy;
· a vyplývající z těchto faktorů globální geopolitické přeformátování.
· Prvky takového přeformátování, které jednoznačně ukazují obecné dominantní trendy, jsou nepochybně za prvé, prohlubující se plány spojení Pásu a cesty s EAEU ve formátu “velkého euroasijského partnerství”. Za druhé, nedávné sblížení mezi Dillí a Pekingem, které se nastínilo v posledních týdnech, zejména po dokončení dlouhých voleb v Indii. Jde již o to, že v určitém okamžiku se Narendra Modi připojí k setkání Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga v Osace a že tento formát nebude protokolární, ale věcný. Za třetí, pokračující posilování třístranného svazku Moskvy s Ankarou a Teheránem, který má důležitý stabilizační vliv na region Blízkého východu a který omezuje jeho nahromaděný potenciál destabilizace. A za čtvrté, zvláště znatelná na pozadí všech těchto trendů a neustále vzestupná nervozita Washingtonu, jehož pozice slábnou v každé z těchto tendencí zvlášť a také synergickým efektem jejich interakce celkově.
· Barometrem této nervozity je silné zmítání se D. Trumpa, které nelze vysvětlit pouze předvolební situací na začátku nové prezidentské kampaně v USA. Je to hlubší a souvisí to se strachem pána Bílého domu, který se bojí být právě tím prezidentem, jenž začne skutečně vážnou erozi celé architektury amerického vlivu v Eurasii. Dramatická eskalace napětí kolem Íránu, v níž se D. Trump opravdu zmítá, když tu posílá, tu odvolává (v podstatě) výhružná prohlášení, ale nedosahuje svého hlavního cíle – rozehrát “reformátorskou” kartu Hasana Rouhaniho implementováním rozkolu mezi ním a nejvyšším vůdcem Ájatolláhem Alí Chameneím, je jen nejjasnějším projevem těch slepých uliček, do nichž se dostala euroasijská politika Washingtonu. Hlavní ze všech slepých uliček je obchodní válka s Čínou, v níž americký vůdce počítal s blitzkriegem, ale získal vyhlídky na dlouhou konfrontaci se ztrátou vlastní iniciativy a závislostí na možných krocích Pekingu během pro sebe v nejnevhodnější době voleb. Dividendy z obchodní války jsou zatím nulové, ale problémů Spojeným státům značně přibylo. A další slepou uličkou je další obchodní válka, která začala, tentokrát s Indií. Američané vyvinuly velké úsilí, aby otočili Dillí proti Pekingu a Moskvě, ale výsledek nebyl a není. Spíše naopak. Zkrátka a dobře, ať se vrtneš kamkoliv, všude je klín. A to navzdory skutečnosti, že vliv USA v Eurasii je již spíše povrchní, omezený na pobřežní limitrofní zóny a hranice, kde se Washingtonu daří udržovat nestabilitu provokováním rozporů. Musíme však pochopit, že s oteplováním vztahů mezi Čínou a Indií intenzita indicko-pákistánského konfliktu prudce klesá, a od toho se táhne nitka do Afghánistánu, kde se opoziční vůči režimu Kábulu Tálibán (organizace zakázaná v Ruské federaci) již zavázal, že nebute vytvářet problémy Moskvě a Pekingu.
To je důvod, proč je třeba předpokládat, že Washington se pustil do mačkání “tlačítka” poslední naděje, teoreticky schopné umožnit D. Trumpovi vstoupit do předvolební kampaně s alespoň mírně vztyčenou hlavou. Jedná se o urovnání na Korejském poloostrově, kde americká diplomacie po únorovém fiasku v Hanoji, odkud D. Trump a Kim Čong-un odjeli bez výsledku, začíná vyvíjet bezprecedentní úsilí v naději na průlom. Právě v tomto kontextu je třeba vidět jak hysterická prohlášení Bílého o tom, že “pokud Si Ťin-pching do Osaky nepřijede, budou uložena cla na čínské zboží ve výši dalších 300 miliard, což je v podstatě veškerý čínský dovoz”. Vzhledem k tomu, že samotný čínský vůdce, za prvé, že by “nejel” do Osaky se ani jednou nezmínil, a za druhé, vzhledem k postavení, které Čína zaujímá ve světové ekonomice, by bez její přítomnosti ztratil svůj význam samotný summit G20. Proto tady D. Trump tedy nepokrytě blafuje, když předstírá, že zve Si Ťin-pchinga, ale ve skutečnosti jej tak extravagantním způsobem prosí o schůzku.
Cesta čínského lídra do Pchjongjangu právě nyní je nepřímou odpovědí Pekingu Washingtonu: setkání Si Ťin-pchinga s D. Trumpem proběhne, ale pokud americký vůdce očekává, že z ní získá jednostranné politické a jiné dividendy, pak se velmi mýlí. Rozhovor bude o podstatě. Chápajíc, že žádné jiné šance na úspěch v zahraniční politice, s výjimkou průlomu v korejském směru, pán Bílého domu nemá, a průlom nyní závisí na dobré vůli nejen Pchjongjangu, ale také Pekingu a Moskvy, D. Trump, pokud chce něčeho dosáhnout, bude muset něco obětovat. Ale něco většího než populistické nadšení ohledně “krásného, velmi srdečného a pěkného” dopisu od Kim Čong-una, o němž se, mimochodem, v Soulu dozvěděli skoro dříve než ve Washingtonu. Co konkrétně se bude muset obědovat? Za prvé, samozřejmě, přejít od slov k činům v procesu vyjednávání s KLDR, opustit naděje na jednostranné jaderné odzbrojení Pchjongjangu. Zpočátku bezpečnostní záruky, a to nejen Kim Čong-unovi, ale také Si Ťin-pchingovi, který si úspěšně vyzkoušel “plášť” prostředníka mezi Severní Koreou a USA během své návštěvy KLDR. A teprve pak odvetné kroky k denuklearizaci, která je nepochybně potřebnější nikoli z vojenského, ale z politického hlediska, a nikoli USA jako mocnosti, ale D. Trumpovi jako uchazeči o druhé prezidentské období. Samozřejmě, všechno to, co bude na Capitolu, v Pentagonu, Langley a dalších podobných místech vnímáno jako ústupky, bude hrát ve volbách proti D. Trumpovi. Ale na druhou stranu, kdo ho do této pasti vlákal? Ne jako politik, protože jako úspěšný podnikatel musel chápat, že “sýr zadarmo je pouze v pasti na myši”. Takže jak se z toho bude vymotávat, je jeho vlastní problém.
Za druhé, D. Trump k tomu, aby přidal “konstruktivnosti” na jednání s Kim Čong-unem (a již bylo oznámeno, že se toto setkání bude konat), bude muset učinit kompromis nebo alespoň zahájit proces čestného, “bez legrace”, hledání takové kompromisu s ČLR v obchodních a hospodářských otázkách. Je nepravděpodobné, že by tomu přispěly hrozby “podrobení” Číny dalším 300 miliardám, a D. Trump chtě nechtě bude muset buď “jednat v rámci možností USA” nebo “vyvíjet tlak na soucit“: prohraju volby, pak uvidíte! Je pravda, že nikoho tím nevyděsí, jen zkomplikuje svou vnitřní volební situaci.
Za třetí, zprostředkování Si Ťin-pchinga navazuje na dohody s Vladimírem Putinem, a Sergej Lavrov již řekl jihokorejské ministryni zahraničí Kang Kjong-wha o rozšíření společné moskevsko-pekingské “cestovní mapy” korejského urovnání, a ta poté přímo z Moskvy telefonovala Mike Pompeovi. Můžeme tedy předpokládat, že přání Rusů, která bude muset Washington vzít v úvahu, jsou mu již známa. Není pochyb o tom, že sled setkání s D. Trumpem v Osace, stejně jako jejich vlastní rozhovor, který upřesní pozice za pochodu, ruský a čínský lídři rozehrají jako podle not.
Za čtvrté, a to je možná to nejpodstatnější, co kalí náladu nejen americkému prezidentovi, ale i celému americkému establishmentu, stále hlubší zapojení do dialogu mezi USA a Severní Koreou jihokorejské strany, která jasně ukazuje svůj vlastní zájem o této otázce. Přinejmenším ne zcela shodný, a v maximální podobě podstatně odlišný od amerického. Některé z kroků, které již Pchjongjang a Soul podnikly s podporou Moskvy a Pekingu, například spojení automobilové a železniční sítě Korejského poloostrova s vyhlídkami na výstup jižní dopravy do Velké Eurasie, nám umožňují předvídat “na konci tohoto tunelu” světlo možné širší integrace obou stran 38. rovnoběžky. Včetně politických. A nic nebije po zájmech USA a také jeho japonského “Sancho Panzy” na Dálném východě víc, než zmizení potřeby amerického vojenského kontingentu v Jižní Koreji. A tato otázka vyvstane dříve či později, a sice podle toho, jak bude integrace pokračovat. Přestože formálně hraje za “tým” D. Trumpa, jihokorejský vůdce Mun Če-in, který si uvědomuje, že s takovými grandiózními změnami, kterými prochází svět, není nic nemožné, zejména v perspektivě, stále otevřeněji pokukuje směrem k Moskvě a Pekingu.
Pojďme si to shrnout. Rozhovory v Pchjongjangu ve formátu Si Ťin-pching – Kim Čong-un, připravené na setkání Vladimíra Putina s Kimem ve Vladivostoku, jsou krokem k vytvoření nové geopolitické architektury na Dálném východě. Čína, Rusko, které začíná a podle řady příznaků je připravena podporovat jejich týl Indie, je posilující aktivum severokorejského lídra v jeho “přetahování lana” s D. Trumpem. Na “železobetonové” straně amerického prezidenta je pouze Šinzó Abe; to mu zjevně nestačí, a to i za předpokladu, že japonský vůdce je hostitelem summitu G20. Pokud jde o Soul, jeho postavení v tomto rozložení by se dalo charakterizovat jako “zainteresovaná neutralita”. Takže, když parafrázujeme slavný aforismus Mao Ce-tunga o “větru z Východu, který zdolává vítr ze Západu”, lze s určitou jistotou říci, že dnes v oblasti Dálného východu vítr z Tichého oceánu začíná překonávat kontinentální vítr z Velké souše. Čínsko-severokorejský dialog v Pchjongjangu, který je dalším velkým krokem v tomto směru, a směřující ke svému završení celý červen 2019 může vstoupit do historie jako “měsíc velkého asijsko-pacifického zlomu”.
Je jen třeba trochu počkat. “Velké je vidět na dálku”.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
