Nuda v Rusku

Když po prvnim letnim dnu roku 1941 porušil sudruh Hytler spojenectvi se sudruhem Stalinem a za tři měsice stal před Moskvu, v Kujbyševě na břehu Volhy už staly fabryky evakuovane z okupovanych zapadnich uzemi. Často ještě neměly ani střechy, ale už vyrabjaly tanky, kvery a kaťuše určene pro boj proti nedavnemu socialistyckemu partnerovi.

Kdo umi rusky, tak vi. Kdo neumi, doučte se, bude se vam to hodit.

Kujbyšev se stal sidlem bolševicke vlady, nedaleko od řeky měl podzemni bunkr sudruh Stalin a byl připraveny vest odsud miliony svojich sovětskych sudruhu na smrt. Sudruh Hytler se ale přepočital, břehu Volhy sice dosahnul, ale dal už mu to nešlo. A utočici sovětska vojska ho dalši tři roky hnala zpatky až do Berlina a kdyby se ameryčti sudruzi včas nevzpamatovali, tak až do Calais. Ale to je zas jiny přiběh.

Fabryky, přesunute do Kubyševa ze zapadu se už pak ale nerozebiraly a nevezly zpatky do zapadnich oblasti SSSR. Zustaly tam a s nima aji dělnici a inženyři, keři projektovali nove zbraně a nove vymoženosti, keryma v padesatych a šedesatych rokach Sovětsky Svaz ohromoval svět, než ztratil dech a scypnul.

Pravě tady, na břehach Volhy, vyrobily mistni fabryky rakety a jejich přislušenstvi, kere pak lidstvo vyneslo do kosmu. Možna aji mama od Lajky počala maleho Lajku pravě tady v Kujbyševě. O tym ovšem hystorycke analy nic nepišu. Každopadně když stojite před obrovskym muzeem kosmonautyky, před kerym stoji raketa Sajuz na pozadi sovětskych panelaku, uvědomite si, jak je ta propaganda škodliva. Mistni člověk neměl hajzlpapir, ale zato byl prukopnikem letu do vesmiru. A to se vyplati.
A tak na tu raketu čumite, nedaleko od vas teče ta sama Volha tajak před padesati, sto aji tisici rokama a přemyšlate o tym, jak je všecko relatyvni.

Setkani s Ladislavem Větvičku si sudruh Gagaryn nemohl nechat ujit. Dostal propustku a na chvilu se vratil z oběžne drahy, kaj pry obiha nepřetržitě od roku 1961

Všecko je relatyvni. Večer sem seděl v přistavnim baru města Saratov – opět na břehu Volhy samozřejmě a sledoval sem provoz na mostě do protějšiho města s romantyckym nazvem Engels. Ano, tušite spravně, nedaleko od Engelsa leži aji město Marx. Sledoval sem ten most, třpytive světylka na druhe straně a dymajici kominy fabryk, kere do roku 1991 nikdo nesměl spatřit. Dokonce aji v relatyvně svobodnějši době gorbačovske perestrojky mohly lodě s turystama tudy propluvat enem v noci, aby snad připadni agenti imperyjalizmu nespatřili vydobytky sovětskeho režimu.

To, co vidite, neni ani polovina mosta přes Volhu

Dival sem se na ten most a bylo mi jasne, že ho musim přejit pěšky, bo co si budeme povidat, když už kajsik ste, je třeba to zažit na vlastni kožu. Jak bych se mohl vratit dodom, kdybych nepřešel z jedneho břeha Volhy na druhy?

A tak sem se rano brzy, už okolo jedenacte probudil, zbalil ruksak, na saratovskem břehu dal vodni dymku, prohlidnul zkušeně druhy břeh, vyhodnotil znaleckym okem, že to neni tak daleko, zežral nakladane baklažany s cibulu, česnekem a vyrazil na cestu.
Po patnacti minutach chuze po mostě, kdy sem nebyl ještě zdaleka ani v pulce řeky, sem začal chapat rozměry ruskeho prostoru. Okolo mě svištěly po čtyřprude dalnici auta z jedne aji z druhe strany, protivětr fučel jak cyp, na Volze se robily vlny jak na Makarske v prosincu a ja začal přemyšlat o tym, jestli sem nezrobil jakusik chybu. Ale břeh přede mnu se nezdal tak daleko, tuž sem si byl jisty, že přirodni fujavica mě nemože odradit od mojeho planu.

Po pulhodině chuze proti silnemu větru sem došel na obzor, tedy na břeh. Bohužel, to, co se z dalky jevilo jako břeh, byl enem maly pisečny ostruvek uprostřed Volhy. Stal sem na mostě nad nim, měl sem stejně daleko do Saratova jako do Engelsa, vitr fučel jak cyp a mi došlo, že po pulhodině chuze přes most furt sem deprem v polovině. Vedle mě zastavil trolejbus, otevřel dveře a řidič na mě kyvnul.

„Ne! Nikdy se nevzdam! Jsem Čech, tvrdy k sobě, brutalni k ostatnim,“ zamumlal sem, vrazil čapku vic do čela a vykročil směrem k Engelsu. Řidič pokrčil ramenama, pomyslel si asi cosik o debilovi a odjel.

Po hodině chuze sem konečně přešel řeku Volhu. Je pravda, že protivěter byl silny a ja sem nespěchal, jinak bych pitomych tři a pul kilometra zvladnul rychleji, jsem přece ze země, kera dala světu Kratochvilku a Kocembovu, no ni? Na rozdil od nich sem ale netahal za sebu pneumatyku.
Město Engels je zajimave tym, že neni ničim zajimave. Enem na mistnim zaprašenem nadraži, odkud nejezdily žadne vlaky, byla slavnostni cedula, že z tohoto mista byli vlakem odvažani zraněni hrdinove od Stalingrada do lazareta ve vnitrozemi.

Vlny na Volze. Vlevo saratovsky břeh, vpravo ostruvek, kery sem mylně považoval za druhu stranu řeky. Byl sem deprem v pulce…

Postavil sem se na trolejbusovbu zastavku a vratil se do Saratova. Asi tušite, že za volantem seděl ten samy šofer, co na mě kyval před pul hodinu na mostě. Tak fčil sem mu už musel připadat jako naprosty debil.

„Ty jsi Čech?“ zeptal se, když sem mu dal pětikačku za listek a on si zblizka prohlidnul moju čapku. Zleknul sem se, bo taku otazku už sem parkrat slyšel, ale přikyvnul sem.
„Chceš ukazat hospodu Vepřevo koleno?“

Rozzařil se mi usměv na pysku. Přikyvnul sem. Za čvrt hoďky sem už seděl v podniku, kery se opravdu jmenoval Veprevo koleno. Asi si jakysik Rus tuto česko – bavorsku specialitu oblibil, akorat pak pod vlivem jidla a piva zapomněl, jak se to přesně piše. Nevadi. Veprevo koleno je dobra přesmyčka.

Občerstvil sem se po dluhe vypravě za most a zase zpatky a vylezl ven na ulicu. Přede mnu se odehravalo stejna sceneryja jako minuly vikend. Štyrprudova silnica plna aut, po kere sem přijel od řeky zmizela. Teda silnica zustala, ale misto aut se přede mnu odehraval zase karneval. Tisice korzujicich lidi zaplnilo ulice a ty žily až do časneho rana, trochu hlučně, ale bez jakehokoliv pocitu nebezpeči.

Policajti zdalky měli ulicu pod kontrolu, ale nevšimnul sem si, že by museli jakkoliv zasahnut. Nuda je v tym dnešnim Rusku.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit podtimto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.