Otázka ústavně-kompetenční

Tribun 

14.7.2019
Jak tak tahanice o rošádu Staněk-Šmarda (Hamáček chce, Zeman nechce, Babišovi je to jedno a kavárna z toho šílí, protože Babiš navrhl, ale Zeman neodvolal) kulminují, stále častěji a intenzivněji přemýšlím o tom, proč v odvolávání a jmenování ministrů prezident vůbec figuruje, pokud nemá mít žádnou autonomii a má být jen pasivním a poslušným vykonavatelem premiérových zadání? Proč si tedy ministry nejmenuje a neodvolává přímo premiér? Jak jde taková pasivní role dohromady s tím, že prezident je hlavou státu? 
Jenže na druhou stranu, jak jde prezidentova autonomie – pokud přistoupíme na to, že kombinace hlava státu + jmenuje/odvolává znamená, že podle svého vlastního uvážení – dohromady s tím, že vláda je věc premiéra, který se zodpovídá poslanecké sněmovně? A co si budeme namlouvat, neodvolat či nejmenovat je také forma zasahování.
Můžeme to „vyřešit“ buď tím, že to prohlásíme za díru v ústavě, a pokud jsme „kavárník“, můžeme přidat, že byla do ní byla zavlečena přímou volbou, což ovšem nebyla. Vztah této konstelace a přímé volby je pouze v tom, že bez přímé volby – a je otázka, zda taková nebyla intence „otců ústavy“ – se dalo očekávat, že prezident bude jen loutkou parlamentních elit, takže by k podobnému konfliktu nikdy nedošlo. A ruku na srdce, Zeman byl ovšem zvolen právě proto, aby monopol parlamentních elit narušil. Proto ho jeho voliči na Hrad vyslali (i když oni by takto možná neformulovali, ale kdybyste jim to takto řekli, určitě by souhlasili) a Zeman svými „obstrukcemi“ nedělá nic jiného, než plní svůj volební program.

Je tedy v ústavě chyba, ať již v definici kompetencí, nebo v přímé volbě prezidenta? No není. Chyba není v ústavě, ale v lidech, kteří ji vykládají k obrazu svému. Uvědomte si, že vláda žádá povinně o důvěru jen jednou a pokud by prezident poslušně a promptně odvolával a jmenoval ministry, jak si premiér zamane, tak dokud by nepodal demisi sám premiér, mohla by nám velice brzy vládnou úplně jiná vláda, než jaká získala důvěru. Zdánlivě nejasná dikce ústavy a zapojení prezidenta tak lze chápat i jako další z prvků brzd a rovnováh, které nutí premiéra, aby ministry měnil uvážlivě s ohledem na to, že o nich musí přesvědčit dalšího ústavního činitele. Samozřejmě, že podobně by mohl fungovat i předseda sněmovny, ale prezident je přeci jenom logičtější, a to tím více, že je volen přímo.

Jinými slovy, žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.

Ostatně, představte si následující situaci: prezidentem je Drahoš a premiér chce ministrem kultury jmenovat Filipa. Pořád byste chtěli, aby prezident musel konat hned a bezodkladně, nebo by jeho obstrukce v takovém případě byly povinností a důsledným dodržováním ústavy?