Milan Vidlák
5. 7. 2019
Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval Stanislava Balíka, majora v záloze a bývalého náčelníka skupiny humanitních oborů na vyškovské vojenské akademii, zakladatele masarykovsko-baťovské akademie a učitele na základní škole ve Znojmě.
Stanislav Balík se zabývá bezpečností, politikou, historií, vojenstvím a komunikačními dovednostmi… Hned v úvodu si postěžoval, že se vracíme k dobám nesvobody. „V roce 1989 jsem byl studentem Masarykovy univerzity v Brně, tehdy ještě univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Když se podívám zpátky do minulosti a porovnám si, jaké byly představy před třiceti lety, mám pocit, že se v mnoha směrech vracíme o třicet let zpátky. Když mi bylo dvacet, bojoval jsem proti tomu, aby tady totalita nebyla, ale začínám mít pocit, že totalitní prvky se nám tady stále nebo znovu objevuj. A myslím si, že na svém životním příběhu bych to mohl ilustrovat – dneska už nejsem zaměstnancem základní školy, protože jsem byl propuštěn,“ překvapil hned v úvodu čerstvou novinkou posluchače i moderátora. „Jsou dvě cesty, před kterými stojíme – buď cesta k národnímu státu jako v Maďarsku, nebo cesta majdanizace jako na Ukrajině, kde svrhli barevnou revolucí prezidenta a provedli převrat.
Měli bychom se vydat cestou středoevropskou, měli bychom se spojit,“ dodal.
Otec pana Balíka byl vojákem z povolání a syn původně kráčel v otcových stopách – po Listopadu učil jako civilní učitel sociologii na vojenské akademii, na Univerzitě obrany krátce učil politologii. Chystal se původně z armády odejít, ale v roce 1995 absolvoval studijní pobyt a kurz pro důstojníky na německé Führungsakademie, i když důstojník nebyl. „Němečtí důstojníci mě nadchli, byli velmi přátelští, komunikativní, na základě toho došlo k osudovému rozhodnutí. Profesoři a docenti na Vojenské akademii v Brně těmito novými poznatky nebyli nadšeni, připravoval jsem pedagogické a komunikační kurzy pro nejvyšší důstojníky, a ti zasloužilí soudruzi byli velmi zklamaní, že to bylo úspěšné,“ vzpomíná Stanislav Balík. „Revoluční poznatky ze Západu se nesetkaly s přílišným pochopením, ale bylo to velmi kreativní a moc mě to bavilo. Proto se to celé rozjelo.“
Postupem času, jak doba houstla, ale začal mít se svou kreativitou u armády problémy. Točil například i informační videa o různých válečných konfliktech či Islámském státu. „Dvanáctého března 1999 jsme vstoupili do NATO a za 12 dní začalo orwellovské humanitární bombardování, to byl velký otřes. Začal jsem situaci na Balkáně studovat, ale až později jsem si uvědomil některé důležité souvislosti.“
To nemohlo dobře dopadnout. A taky nedopadlo. „Začali mi do toho mluvit nekompetentní lidé a celé to pohřbívat.“ A tak v roce 2017 Stanislav Balík raději z armády definitivně odešel.
Na konci roku 2018 pak nastoupil na základní školu ve Znojmě, kde s ním zatočili ještě drsněji než v armádě. Doba je zlá, a tomu, kdo neříká, co říkat má, se dostane spravedlivého potrestání. Po nástupu do školy nejprve pan Balík zjistil, že „úroveň našeho školství je velice nízko a úroveň děsivým způsobem poklesla a ani v nejhorších snech jsem si nepředstavoval, jaká bude realita“.
To ale nebyl důvod zmíněných potížích, ten přišel až pod dvou či třech měsících, kdy se paní ředitelka a její zástupkyně domákly, že není dostatečně stranicky uvědomělý. „Občas jsem ve sborovně hovořil otevřeně a neuvědomil jsem si, že se vše donese. To jsem podcenil, ani v armádě jsem nebyl zvyklý, že si musí člověk hlídat každou větu.“
Na začátku letošního roku přišel doslova šok. „Spadly mi šupiny z očí slovy hrdiny Waltariho románu a uvědomil jsem si, že všechno je jinak. Realita se prudce změnila. Zástupkyně přišla na hospitaci a od té doby to začalo. Měli jsme sloh a téma bylo o mistru Janu Husovi. Použil jsem krátkou ukázku z kázání v Betlémské kapli, abych dětem Husa přiblížil a zpřístupnil. Děti to velmi bavilo, vše proběhlo výborně. Dostal jsem poté od paní zástupkyně za úkol napsat si zpětnou vazbu na tuto hodinu, tak jsem to udělal. V klidu jsem šel do ředitelny a přišel můj největší životní šok. Všechno bylo špatně, ukázka nevhodná, nebyla to čeština, ale dějepis, všechno jsem si zjednodušil, takové filmy se nemají dětem promítat…“¨
Pan učitel si připadal jako před kádrovací komisí v 50. letech minulého století. „Podívala se na zpětnou vazbu a začala ji přede mnou trhat jako v Pelíšcích. A řekla mi, že tam bude chodit a trhat to tak dlouho, než to udělám, jak si to ona představuje. Samozřejmě ale neřekla, jak si to představuje. Vypotácel jsem se z ředitelny a od té doby začala neuvěřitelná šikana.“
Pan Balík, který zřejmě nezvládl „politiku“ a mluvil příliš otevřeně o svých názorech a postojích. Slídění, donášení, psyhoteror na znojemské základce byly na denním pořádku. Kdo nečural s nimi, čural proti nim. „Nakonec jsem z toho úplně zkolaboval. Byl jsem vyvrhel a nikdo se se mnou nemohl ani bavit.“ Nyní byl ke konci školního roku odejit.
V další části pořadu se téma hovoru stočilo na to, co se děje v Evropě a ve světě. „Stojím na straně silných národních států. V rámci Visegrádské čtyřky bychom měli co nejúžeji spolupracovat. I ta Itálie dnes začíná být jinou zemí než dřív. Věřím, že idea svobodných států bude pokračovat. Viktor Orbán byl v roce 2015 osamocen jako Churchill v roce 1940, když říkal, že je třeba začít bránit hranici. Evropská unie nic takového nedělá, naopak, likviduje bezpečnost obyvatel Evropy. Měli bychom se přidat a nehrát takové to ,ano–ne‘, jsme s vámi a nejsme s vámi. Musíme být věrohodnými spojenci a ne se jen tvářit, že jsme s nimi.“
S tím měli Češi vždycky problém, i vzhledem ke svým historickým zkušenostem hrají často na obě strany a preferují, na rozdíl třeba od Poláků, taktiku „jednu tlapku vpřed a druhou již na ústupu“. „Co se týče kvality politiků, je to velký problém, proto potřebujeme čestné, charakterní vlastence, kteří se nenechají zkorumpovat. Pokud takové lidi mít nebudeme, tak to nikdy nevybudujeme,“ poznamenal Stanislav Balík. Jenže kde je vzít a nekrást?
„Vrcholem korupční pyramidy je Evropská unie, tam se snaží spousta politiků dostat. Dostanou zaplaceno tak, že by si jinde ani zdaleka tolik nevydělali. Je velmi lákavé kývat, kývat a kývat…“ podotkl Stanislav Novotný. „Náš život nám řídí bankovní koncerny.“
Pak si pan Balík trošku zakonspiroval: „Evropský projekt se začal rodit už po druhé světové válce a je zajímavé, kteří lidé tam byli zainteresováni od samého začátku. Zajímavá knížka je třeba Znečištěný pramen, která přibližuje, jak se kořeny Třetí říše přenesly do Čtvrté říše, no a korporace a finanční aristokracie to řídí z pozadí směrem ke světové vládě.“ Druhý Stanislav to označil nikoli za konspirační teorii, ale coby konspirační praxi.
V této souvislosti nemohl zůstat opomenut spolek Milion chvilek pro demokracii a demonstrace na Václavském náměstí a na Letné. Stanislav Balík v tom vidí jasnou linii: „Vidím v tom Majdan, snahu změnit režim, je to pokus o barevnou revoluci. Takových revolucí jsme viděli celou řadu. Na Slovensku musel odstoupit premiér Fico. Snaha likvidovat demokratické principy v naší zemi. Je tu tendence svrhnout současnou vládu a používat nedemokratické prostředky. Globalisté chtějí situaci destabilizovat, pokud jsou tady lidé, kteří podle jejich názoru nedělají přesně tu politiku, kterou by si oni představovali. Chtějí, aby existovalo více základních škol, jako je ta, ze které mě vyhodili. Mladí nemají vědomosti, jsou jim vymývány mozky už na školách.“
V závěru se Stanislav Novotný zmínil i o lince, která se stále častěji dere u různých aktivit na povrch – snaha prolomení Benešových dekretů. „Mě děsí dlouhodobost těch projektů. U mnoha věcí jsem byl, a proto jsem byl zděšen, že pan ministr Ruml kdysi udělil občanství panu Karlu Walderodemu, nacistovi, z naprosto nepochopitelných důvodů. Až teď, po těch letech, vše zúročuje soudně a dostává zpátky majetek. Zajímavé je, že jakýsi přítel Rumla a Havla, Karel Freund, tehdy přišel na cizineckou policii, i když nic neuměl a nerozuměl problematice. Ale pak se ukázalo, že tam je právě proto, aby vydával občanství, bez nichž by se nemohlo žádat o nic v restituci. A teď se vyvíjel čas, už jsme na to skoro zapomněli, mezitím se nám začalo vysvětlovat, že jsme my ti viníci za druhou světovou válku, že to nejdůležitější je odsun sudetských Němců. A najednou se objevuje na scéně prolomení Benešových dekretů, paní Merkelová říká, že k dosunu nebyl ani politický důvod…“
Stanislav Balík jej doplnil: „Geopolitické zájmy se plánují dlouhodobě. My byli na začátku 90. let bezelstní, měli jsme ideály a věřili jsme tomu, co nám bylo řečeno, že jde o svobodu a demokracii, a že se budeme učit nové demokracii od nových přátel ze Západu. A najednou se tam objevily zajímavé postavy jako Karel Schwarzenberg. Když si rozebereme Schwarzenberga a jeho působení od počátku, kdy se objevil na scéně jako poradce Havla, uvidíme, jak začal působit i z hlediska jeho rodových zájmů. Najednou se objevují restituce majetku a podobně. Tento člověk se domohl obrovských majetků. Společný jmenovatel je oslabování našeho státu a zpochybnění výsledků druhé světové války.“
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz
