Leo K.
2.7.2019 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Pamatujete na vystoupení Babiše, když v roce 2017 vyhrál volby? Jak děkoval všem a zvláště „Márovi?“ Jak se postavil na pódium a řekl: „Dosáhl jsem všeho, co jsem v životě chtěl a myslím si, že je načase, abych také něco vrátil…“ Nejde o doslovné znění, paměť už mám chatrnou, ale význam zůstal určitě zachován. Když se Babiš v roce 2011 rozhodl vstoupit do politiky, měly všechny politické strany smůlu, protože do politiky vstoupily s Babišem jeho miliardy.
Miliardy, za které si mohl koupit co chtěl; média, prodejné novináře, ochotné marketéry a možnost vést bezkonkurenčně nákladnou kampaň, v nejlepší tradici euroamerické „demokracie.“ To se nemělo stát.
Ve Velké Británii, ve Francii či v USA je to snad jiné? Vždyť je to typický obrázek „euroatlantické demokracie.“
Miloš Zeman, Andrej Babiš a možná i Marie Benešová skutečně ohýbají řadu psaných i nepsaných principů a prosazují své názory způsobem, který vyvolává v dosti velké části společnosti odpor. Nahlíženo z druhé strany, je jejich jednání a konání znakem skutečných osobností. Článkem hodlám prokázat, že ony občanské protesty proti Zemanovi, Babišovi a Marii Benešové i když mají svoje niveau oprávněnosti, jsou de facto sofistikovaným odvedením pozornosti od primárních škůdců demokracie. Je to contradictio in adjecto.
Kyjevský Majdan, správně Euromajdan, byla série dlouhotrvajících masových občanských protestů a občanské neposlušnosti na Ukrajině, které začaly v noci 21. listopadu 2013, den poté, co tehdejší druhá vláda premiéra Mykoly Azarova pozastavila přípravy podpisu Ukrajinsko-evropské asociační dohody. Po několika dnech neustávajících protestů se mezi demonstrující připojilo také množství studentů.
Protesty, které byly mnohdy velmi násilně potlačeny, vedly až k pádu prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 a vzniku nové vlády Arsenije Jaceňuka. Euromajdan je svým dlouhodobým a krvavým průběhem vnímán jako zatím největší masová akce na podporu přidružení evropského státu k Evropské unii. Jak to ale nakonec dopadlo, můžeme dnes, po pěti letech, docela směle hodnotit.
Vynechme podporu procesu politiky z EU a USA, vynechme vzpouru na v ruskojazyčné části Ukrajiny a vynechme odtržení Krymu. Zkusme hodnotit jenom stav státu. Oligarchizace Ukrajiny nezmizela, naopak problémy s oligarchií se zostřily, k Evropské unii se Ukrajina neposunula ani o milimetr a s východním sousedem se rozkmotřila zcela zásadně tak, že ji přetrháním přirozených ekonomických svazků běží o holou existenci. Stát ve svých základních atributech přestává fungovat, obyvatelstvo čelí propadu životní úrovně.
Myslíte, že si to přáli ti protestující na Majdanu?
Čas běží a přináší s sebou neustále nové a nové problémy. Ale jsme to my, „staříci,“ co vidíme, že jsou stále stejného charakteru i když v změněných formách. Není jim těžké porozumět, podíváme-li se alespoň kousek do historie. To také vyjadřuje známý slogan:
Kdo se nedovede z historie poučit, musí ji prožít znovu.
Moderní historie pro řadu současníků začíná v na rozhraní osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se ve světě rozpadal „socialistický,“ ve skutečnosti však státně kapitalistický blok, skrývající se za fíkovým listem rovnosti a sdíleného státního vlastnictví. U nás končil obdobím normalizace, s veřejně projevenou nespokojeností s režimem, který vystavoval na odiv humanismus a demokracii a zapojení nejširších občanských vrstev do řízení státu, ale kde ve skutečnosti existovala řada rozporů.
Ideologie nám říkala, že jsme šťastní a že s nadšením budujeme socialismus, že máme obrovské úspěchy…a nic z toho jsme necítili, žili jsme normální život a slogany a hesla jsme považovali za nepřiměřeně nadnesené.
Věděli jsme, že nám režim lže.
Říkali, že žijeme ve šťastné budoucnosti a my jsme nechápali proč nás považují za blbce, kteří nevidí za nejbližší pahorek. Prostě přeměna světa na místo, kde každý dostává tolik, kolik si zaslouží (to měl být socialismus) se nekonala, přes všechno ujišťování těch vyvolených (co pěstovali kabinetní politiku omezenou na nejužší kruhy ÚV KSČ). A protože to bylo vyhrazeno jenom těm vyvoleným, tak také padla idea demokratičnosti a osvobození člověka.
Na všechno jsme se museli ptát vyhrazené kasty oprávněných ideologů, bez jejichž souhlasu se nemohlo nic dít. A co horšího – ta kasta žádné pověření, žádný mandát lidu nepotřebovala. Pověřila se sama. Svou moc odvozovala od ideologie jíž byla sama tvůrcem. Proto se odvolávala k „socialistickému lidu;“ k jakési iracionální představě lidu, k jakémusi mýtu. Tak by se dalo pokračovat hodně dlouho, protože těch rozporů bylo mnohem víc.
Představa humanistického socialismu dostala vážnou ránu už v roce 1967 tak zvanými strahovskými událostmi. V říjnu 1967 byl chladný podzim a na kolejích se netopilo. Proto si studenti instalovali na pokojích elektrické přímotopy vyrobené z topných spirál. To ovšem nemohla vydržet elektrická instalace v kolejích a proto docházelo k výpadkům elektřiny. To se opakovalo několik dní. Jednoho dne „přeskočila mezi studenty jiskra,“ veliká skupina se shromáždila v prostoru mezi kolejemi a vyrazila se sloganem „Chceme světlo, více světla!“ směrem na Pohořelec.
Studenti směřovali do centra města směrem na Hrad, ale nakonec čelo průvodu zamířilo do Nerudovy ulice. Dole v Nerudově ulici už čekalo několik aut SNB a příslušníci z průvodu vtáhli do aut několik studentů. Větší skupina studentů stála proti autům SNB a žádala propuštění svých kolegů. Mezitím SNB povolala pohotovostní jednotku. Ta mlátila studenty „hlava nehlava“, nerozlišujíce v nastalé tmě demonstranty od studentů vracejících se ze studoven v Klementinu.
SNB tehdy porušila uznávanou akademickou svobodu – ani tehdy totiž nebylo zvykem, aby uniformovaná a pendreky opatřená bezpečnost vstupovala do kolejí, menz a škol a tentokrát vnikli i do některých kolejí, u jednoho z těchto bloků rozmlátili dveře. To proniklo do médií a zásah odsoudili akademičtí hodnostáři i veřejnost (bijí naše děti!).
Událost vlastně vedla k hnutí za demokratizaci v roce 1968, které vytvořilo definitivní tečku za metodami padesátých let. Když se tedy v osmdesátých letech demonstrovalo, tak reakce režimu už nikdy nemohla být tak násilná jako při demonstraci Plzeňáků 1. června 1953, během kterého bylo na obou stranách zraněno na 250 osob a dalších 331 osob bylo následně odsouzeno ve zmanipulovaných politických procesech.
Většina demonstrací byla sice násilně potlačena (svíčková demonstrace v Bratislavě, 20. a 21. výročí okupace Československa, série demonstrací k úmrtí Jana Palacha), ale demonstrace k 70. výročí vyhlášení samostatného Československa byla strpěna, byť s doprovodem pohotovostního pluku a vodních děl, demonstrace ke 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv na Škroupově náměstí na Žižkově byla dokonce režimem povolena a následně, 16. prosince 1988, bylo oznámeno ukončení rušení zahraničních rozhlasů. A v Teplicích, během dní 10., 11. a 14. listopadu 1989 došlo k řadě ekologických demonstrací, kde režim s demonstrujícími vyjednával.
To je v maximálně zestručněném přehledu motivace, nebo chcete-li zdroj přání, která vedla lidi v třetí třetině listopadu 1989 na náměstí a na Letnou. Základ většiny požadavků tkvěl v odporu k režimní lži a k demonstrativně projevované loajalitě, v požadavku názorové plurality a v požadavku transparentní a suverénní politiky nezávislé na blokovém uspořádání, podle vzoru já pán, ty pán.
Jak tohle minimum srovnat s následným vývojem? Podařilo se přesvědčit společnost, že jedinou alternativou je forma standardního kapitalistického státu (vzpomínáte? Třetí cesta vede do třetího světa. V.K.) a prvním z toho vyplývajícím úkolem byla privatizace sdíleného majetku.
Božské trio (Dušan Tříska, Václav Klaus a Tomáš Ježek) vymyslelo způsob jak zkorumpovat společnost. Výsledkem tohoto dramatického procesu, který převrátil všechny majetkové poměry, byl svým způsobem hluboký přerod a přeměna obecné morálky, od principu společně sdíleného hospodaření k principu individuální, kapitalistické dravosti.
Morálka a majetek – („morálka není ekonomická kategorie“ V.K.) Stále si pamatuji fialová saka, bílé ponožky, okolo šije tlustý zlatý řetěz. Ikonickým „podnikatelem“ té doby byl „šéf“ Ivan Jonák, který byl věrohodný, protože byl skutečný. Ve filmu Nahota na prodej hrál sám sebe. Neustále se svojí milenkou, ověšený zlatem a ve velkém Mercedesu. Půl roku po dokončení filmu byl odsouzený na osmnáct let za nájemnou vraždu své manželky.
Nutno uznat, že z hlediska pravice se jednalo o jedinečný tah, korunovaný naprostým úspěchem. Pravým účelem privatizace totiž nebyla ani tak samotná redistribuce majetku, jako hlavně zlomení morální páteře národa.
Proto jsem byl zaskočený, když sněmovna nedávno přijala překvapivé usnesení:
Sněmovna konstatuje, že v letech 1992–2005 došlo při privatizacích k excesům a porušení zákona a škodě na majetku občanů a zavazuje vládu, aby navrhla zákonné změny, které by umožnily dodatečně stíhat majetkové zločiny z té doby.
Privatizace byla totiž mnohokrát zpochybněna na základě zločinů, které ji provázely, ale nikdy (alespoň co pamatuji) nebyla zpochybňována na základě principů, kterými byla legitimizována a jež zároveň svým průběhem popírala. Čím? Útěkem před právníky (a právem vůbec), útěkem před morálkou a před zodpovědnosti („Prioritou je rychlost.“ V.K.)
Do většinové společnosti musí přejít diskuse o privatizaci jako spor ideologického rázu. Mělo by se znovu definovat to, čím je toto období vinno možná více než ztracenými miliardami, tedy fanatickým uctíváním a vštěpováním ideologie, která české myšlení o jakémkoli problému paralyzuje, protože „nemá alternativu.“
Tento pravicový narativ je pro své nositele neviditelný, myslí si, že jde o něco přirozeného, o přirozené uvažování o všech problémech společnosti a světa. Viz Galtova přísaha:
„Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani žádat aby on žil pro mne.“
Jaký strašlivý, hanebný a odporný posun od:
„Mohu-li svým životem prospět i jen jedinému člověku, nežiji nadarmo.“
Právě případ privatizace může ukázat vznik tohoto „přirozeného“ myšlení v české společnosti a odhalit toto myšlení jako ideologii. Prostě kapitalismus je již ze své podstaty zcela bezohledný společensko-ekonomický systém, ve kterém se ihned potom, co se dehonestují a zlikvidují ideologičtí protivníci, nebo alespoň omezí jejich vliv ve společnosti, začnou se jeho významní protagonisté požírat navzájem.
Občanské protesty, které jsou dnes údajnou společenskou odezvou, jsou ale především jen jakýmsi „fíkovým listem“ a zfanatizovanou kulisou aktivit Babišových podnikatelských konkurentů a oponentů. Začal totiž být svým vlivem pro ně již nebezpečný. A to se těm, kteří zde sami vytvořili a provozovali parazitický systém, založený na klientelismu a vykořisťování, s jedinou mainstreamovou pravdou, nelíbí.
A že dokážou shromáždit tolik lidí hrajících úlohu užitečných idiotů, není jenom spoluprací opozičních stran, ale i spoluprací všech tak zvaně „důležitých“ lidí, respektive lidí, kteří neunesli svoji služebnou roli jako jsou zpěváci, herci a jiné „celebrity.“ Obvykle a obecně známější pod názvem „kavárna.“
Nebo si opravdu myslíte, že herci ať z Letné nebo třeba z Hollywoodu jsou nadáni nějakým zvláštním politickým vědomím?
Jde o něco jiného. To panoptikum, které si „chvilkoví vyznavači demagogie“ vytvářejí na svých pódiích, hercům připomíná scénář, který jim káže strhnout posluchače. A to oni umí.
Babiš se s námi nechce sejít, říká, že problém neexistuje. Dialog utnul. Jsme stále ve střehu, je důležité převzít osobní odpovědnost za demokracii… říká Minář.
Osobní odpovědnost za demokracii, to znamená, že ti, proti kterým se protestuje, jsou největšími škůdci demokracie?
Zkoumejme, co hnalo lidi do ulic v roce 1989; co bylo cílem zárodku nového uspořádání státu:
- Odpor k režimní lži a k demonstrativně projevované loajalitě,
- požadavek názorové plurality,
- požadavek transparentní a suverénní politiky nezávislé na blokovém uspořádání,
- požadavek skutečně aktivního občanství,
- požadavek spravedlivého uspořádání společnosti.
Po 30(sic) letech můžeme konstatovat, že byl částečně splněn pouze ten první požadavek, vláda po nás skutečně nepožaduje, abychom ji oslavovali, jak to tady moudře vede. Bohužel – režim lže dál. Že lidská práva porušují pouze ti, co nejsou naši spojenci, že bojujeme za naše zájmy ve vzdálené středoasijské zemi, že stát nenese odpovědnost za existenci lidí na dně společnosti a bezdomovce, atd. Tady si neodpustím citovat 46 let stará slova velkého kritika „reálného socialismu“ Ivana Svitáka uveřejněná v roce 1973 v Listech a která vlastně ukazují, jak se blížíme v roce 2019 totalitní společnosti.
Bez ohledu na kult osobnosti a jeho výklad, strašlivá historická pravda zbývá po Stalinovi v naší přítomnosti jako poučení, že lež může být substitutem pravdy a jako vědomí, že bezbřehá možnost klamat celé vrstvy, třídy a národy je dána každému, kdo dokáže nejen lhát, ale zabránit lidem v přístupu k pravdě. Teprve totalitní společnost umožňuje, aby propaganda tvrdila systematicky nejen polopravdy a lži, ale aby navíc slovně vyznávala pravý opak toho, co ve skutečnosti dělá.
Jestliže se informace nemohou šířit volně a diktatura může zabránit pravdě terorem, pak lze zabránit vědomí a krizi. Stalin byl mistr tohoto ideologického podvodu, protože právě nejšpinavější děje kryl nejušlechtilejšími slovy: velikou myšlenku proletářského humanismu použil k vytvoření byrokratické despocie, myšlenky svobody k elitismu, socialistické demokracie k absolutní negaci lidských práv a naděje v budoucnost k mystice sebezáporu jménem zítřka.
Požadavek názorové plurality naráží na nesmyslný způsob politiky, která se neobejde bez obrazu nepřítele. Ten slouží k mobilizaci mimořádných prostředků a potlačování demokratických vymožeností.
Je to revitalizace bolševického „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“
Neexistuje-li názorová pluralita, nemůžeme využít možnost svobodné volby. Není nic, mezi čím by šlo volit. Jakou roli v tomto požadavku hrají Zeman, Babiš a Marie Benešová? Chcete stále ještě trvat na tom, že bezalternativní společnost je demokratická? Jak se k tomu staví Milion chvilek…?
Požadavek transparentní a suverénní politiky nezávislé na blokovém uspořádání je limitován naší velikostí a členstvím ve vojenském bloku NATO. Osmdesátimilionové Turecko se tím znepokojovat nemusí, desetimilionová Česká republika je v jiné pozici. Zatímco s velikostí naší populace toho mnoho udělat nemůžeme, vyzkoušet co ještě limity NATO snesou, můžeme. Americké zbraňové systémy nejsou naší prioritou.
Požadavek skutečně aktivního občanství a požadavek spravedlivého uspořádání společnosti můžeme sloučit, protože oba požadavky vycházejí ze stejného principu, který je popsán v článku 2 naší Ústavy a zní Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
To ve svém důsledku znamená, že selhává-li jakýkoliv článek státní moci, je to lid, který by měl mít možnost selhání korigovat. Jestliže je tato možnost lidu upírána, nepodporuje to ani aktivitu občanů ani to nepodporuje spravedlnost.
Z dlouhodobé politické zkušenosti je známo, že skutečnou aktivitu projevuje vždy jenom menšina oprávněných a této skutečnosti zneužívají ti, co se staví proti korigujícím mechanismům občanů tvrzením, že:
jde o snahu prosadit diktát menšin.
Přitom jim nevadí, že genderové menšiny, jejichž počet je zcela marginální mají pro tento diktát oporu v programech politických stran! Ještě je třeba poznamenat, že skutečnou aktivitou se rozumí přinášení promyšlených a prodiskutovaných nápadů, překvapivých řešení a jenom z malé části také kritiky.
Shrňme si to:
- Občan, kterému se lže, není svobodný
- Transparentní politika (opakem bylo např. uznání Kosova na výjezdním zasedání v Teplicích).
- Názorová pluralita, která jediná umožňuje svobodnou volbu.
- Suverénní politika, která před blokovým uspořádáním favorizuje zájem občanů.
- Aktivace občanské společnosti, která musí mít minimálně právo veta.
Srovnám-li tyto požadavky vygenerované z našich snů a vizí listopadu 1989 s požadavkem demise Andreje Babiše, abdikaci Miloše Zemana a odstoupení Marie Benešové cítím v tom druhém zástupný požadavek, který neřeší ani jeden ze skutečných požadavků naší společnosti, ale ať už náhodou nebo dobře vymyšleným způsobem koreluje s jinými zájmy.
Na stálou konspiraci jménem Soros před sedmi lety americký novinář Erik Best reagoval článkem „Skuteční kmotři. Pět rodin, které ovládají Česko.“ Jmenoval v něm Petra Kellnera z PPF, Marka Dospivu z Penty, Patrika Tkáče z J&T, Karla Komárka z KKCG a Zdeňka Bakalu z BXR a pokračuje sdělením, že mezi nimi stále zuří boj o teritorium, respektive o sféry vlivu, a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír. Všimněte si, že mezi těmi „co ovládají Česko,“ není Andrej Babiš, který jim svým politickým angažmá hodil do jejich pracně vybudovaného vlivu na politiku, vidle.
Opravdu vás nic nenapadá?
Společnost má podle mne jiné problémy. A nejen podle mne. Výstižně to řekl David Martínek a tím bych asi svůj článek uzavřel:
…jiné problémy. Potřebujeme je řešit. Potřebujeme vědět jak. Potřebujeme, aby stát fungoval. Potřebujeme se začít starat o potřeby a sny milionů lidí, na které polistopadové reprezentace jednoduše kašlaly. Potřebujeme fungující ekonomiku. Musíme znovu vybudovat průmyslovou základnu. Moderní fabriky, vyrábějící nové ultramoderní technologie. Potřebujeme se dostat zpátky na špičku světového vývoje průmyslové produkce, kam jsme patřili. A kam budeme patřit. Potřebujeme nastartovat kreativní třídy a pomoci jim uspět v těžké konkurenci. Zkvalitnit školy, nemocnice, dopravu. Začít dobře platit za práci. Tohle je důležité.
