 |
| Radim Valenčík |
Radim Valenčík
Ministryně financi Schillerová vypustila pokusný balónek, když navrhla s odvoláním na “Zpráva o stavu důchodového systému České republiky a o jeho předpokládaném vývoji se zřetelem na demografickou situaci České republiky a na očekávaný populační a ekonomický vývoj” zpracovanou v polovině tohoto roku MPSV s odvoláním na analýzy ČSÚ otevřít otázku prodloužení odchodu do důchodu nad hranici 65 let. Vyvolala značnou nevoli nejen u veřejnosti, ale proti se postavila i ministryně práce a sociálních věcí Maláčová, v jejímž resortu byl příslušný materiál zpracován. Podívejme se na inkriminovanou část materiálu:
Osoby, které v současné době odcházejí do starobního důchodu, stráví v průměru v důchodu zhruba 21,5 roku. Průměrná doba strávená v důchodu bude mít tendenci k velmi mírnému poklesu, a to v horizontu těsně za rok 2030, kdy bude na tento indikátor působit vyšší dynamika zvyšování důchodového věku žen a dojde ke sjednocení důchodového věku u mužů a žen. Poté bude postupně narůstat v souladu s očekávaným růstem střední délky života a v horizontu projekce dosáhne necelých 25 let, tj. vzroste o zhruba 3,5 roku.
Na základě znění § 4a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, musí tato zpráva obsahovat “informaci o tom, jak by měl být důchodový věk stanoven, aby bylo dosaženo stavu, kdy by očekávaná střední délka života jednotlivých generací při jeho dosažení činila jednu čtvrtinu součtu tohoto věku a této očekávané střední délky života, a to pro všechny osoby, které dosáhly v roce předložení zprávy věku 25-54 let.” (Tato informace vychází z údajů zpracovaných Českým statistickým úřadem v jeho zprávě dle § 10b téhož zákona. Pro tuto zprávu jsou osobami ve věku 25 –54 let, osoby narozené mezi roky 1965 a 1994. Pro osoby narozené v roce 1965 je věk naplňující podmínku čtvrtiny života nižší než současný důchodový věk, což platí až po generaci narozenou v roce 1968. Následně se tento věk postupně zvyšuje a u poslední generace osob narozených v roce 1994 činí tento věk 67,2 roku, tj. o zhruba 2 roky více než je současný důchodový věk. (s. 9)
Tak si zkusme trochu započítat. Jsou to jednoduché počty:
Pokud jsou 67,2 roků ¾ průměrného života člověka, pak by lidé, kteří budou odcházet do důchodu v tomto věku někdy v polovině tohoto století (narození těsně před začátkem tohoto století), měli mít očekávanou průměrnou dobu dožití 89,6 roku (67,2 vydělíme třemi a tuto třetinu přičteme k 67,2).
Tak to tedy ne. Je to nesmysl jak z lékařského, tak i statistického hlediska. Nedivím se, že se Maláčová postavila proti.
Mimo jiné – v celém materiálu předpokládaný věk dožití v průměru 89,6 roku není uveden. Patrně z logických důvodů. Nikdo by to totiž nemohl brát vážně.
Asi se předpokládalo, že se už úspěšně podařilo odnaučit lidi počítat. Pokud vezme mnohem realističtější propočet Národní rozpočtové rady, tak při očekávané době dožití lidí, kteří budou pracovat 65 + něco navíc, dejme tomu 82-83 let (víc to průměrně nebude), a zúžení čtvrtiny na pětinu života v důchodovém věku máme rezervu paušálního prodloužení doby odchodu do důchodu 5-7 měsíců, tedy nic moc.
Tady prostě realita naráží na samotnou podstatu penzijního pojištění. Pojistnou událostí je ztráta schopnosti získat prostředky k obživě výdělečnou činností v důsledku dopadů procesu stárnutí. Tj. situace, která je svým způsobem invaliditou způsobenou procesem stárnutí. Ta má ovšem u různých lidí výrazně odlišný průběh. Proto nelze jít cestou paušálního prodlužování doby odchodu do důchodu, ale cestou solidarity mezi těmi, u nichž pojistná událost nastane, a u nichž ještě nenastala. Z podstaty věci samotné.
Paušálním prodlužováním doby odchodu do důchodu prostě cesta k řešení problémů penzijního systému nevede. A kudy vede? Cestou motivovaného prodloužení doby produktivního uplatnění na základě dobrovolné individuální volby. Například zavedením námi navrhované plně zásluhové postgraduální nadstavby současného systému průběžného penzijního pojištění. Lze uvažovat i jiné možností. Hlavní je, že systém musí být silně motivující a současně obsahovat příslušný prvek pojistné solidarity.
Mimo jiné, dle našich odhadů efekt z jednoho jedince je při vynuceném paušálním prodloužení doby produktivního uplatnění 10x nižší než při dobrovolném prodloužení doby produktivního uplatnění založeném na motivaci. Kromě toho – dobrovolné prodloužení při současném rozvolňování pracovního vypětí dává člověku oprávněný pocit potřebnosti a důstojnosti. Nejde tedy jen o to, zda člověk bude ve vyšším věku pracovat, ale jakou bude mít práci, co mu práce bude přinášet z hlediska naplnění smyslu jeho života, z hlediska reálných prožitků.
Pokud během pěti let začneme realizovat komplexní koncepci zvýšení efektivnosti těch odvětví produktivních služeb, které umožňují prodloužit dobu dobrovolného produktivního uplatnění člověka, a půjdeme cestou zvýšení motivací k prodloužení doby produktivního uplatnění zabudovaných do penzijního systému, krásně všechno stihneme do poloviny 30. let tohoto století, kdy bude nutné udržitelnost penzijního systému řešit.
Jediné, co tomu může bránit, je fenomén “averze k reformám” (těm reformám, o které jde, protože orientují na podstatnou společenskou změnu). Ale tu lze překonat, pokud si uvědomíme její původ, resp. kdo a co vyvoláváním této averze sleduje, viz:
