Ni zisk ni slávu

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec

12. 12. 2019
V sobotu 9. 11. 2019 dostalo několik osobností cenu Unie českých spisovatelů.
Pod videem [1] z předávání cen je v diskuzi tato reakce: Opavská Kavárna: Chudáci spisovatelé, kdyby věděli, kdo jim ty cen vydává.
Není to pravda. Ti “chudáci” věděli od koho cenu přijímají a přijali ji, i když jim na náprsenku nepřistala medaile nebo zástupná stužka a bankovní účet se zmenšil o dopravné na akci.
Přijali ji jako ocenění vlastní práce. Věděli, že jim zastánci té jediné správné pravdy připlácnou nálepku, označující je za nepřátele. 
Král ve Werichově pohádce Princezna Koloběžka usoudil, že by se s inteligencí obyvatelstva mělo něco udělat. Tento deficit v naší společnosti trvá.  Jeden z oceněných, František Ringo Čech, ve svém poděkování poznamenal:
“Měl jsem velkou retrospektivní výstavu. Galerista mi volá: Ringo, teď tady byl návštěvník a říká  jak můžete vystavovat takovýho šmejda, takovýho zmetka hnusnýho. Vám se ty obrázky nelíběj, ptá se galerista?  No líběj se mi, ale ten Zeman…”
Ringova zkušenost je zároveň vysvětlením, proč se alespoň někteří lidé a instituce nesmiřují s ohlupováním společnosti jednoduchými hesly.
Opavská Kavárna neví nebo nechce vědět, že ocenění vlastně přišla od disidentské organizace, sdružující ty, kteří měli být po roce 1989 vyobcováni z české kultury.
Byly doby, kdy se spisovatel psaním uživil. Byly doby, kdy pokladna Československého svazu spisovatelů přetékala penězi, náklady knih byly desetitisícové a na zámku na Doříši se vesele psalo i hodovalo.
Když v roce 1967 uspořádal Svaz československých spisovatelů svůj IV. sjezd, došlo k určitému nedorozumnění. Skupina komunistů (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Milan Kundera, Pavel Kohout, Eduard GoldstückerJan Procházka) si troufla mluvit hlasitěji než snesl sluch skupiny partajních delegátů, kteří na protest odešli ze sálu.
Následujícího roku se vášně napřely jiným směrem, po Pražském jaru přišel Srpen 68 a z kraje sedmdesátých let se situace spisovatelů postupně znormalizovala. Něco se zametlo pod koberec, někteří komunisté se stali bývalými, vyvržení publikovali pod pseudonymy nebo jménem svých kamarádů. A jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.
Poklid maličko narušila Charta 77, ale tu podepsala zanedbatelná skupina lidí.
Záhy po sametu se začalo gruntovat. Již v druhé polovině prosince 1989 ovládla skupina těch nejnověji progresivních  pokladnu i majetek Svazu českých spisovatelů a založila Obec spisovatelů České republiky.
Heslo “Nejsme jako oni” bylo dotaženo k dříve neznámé dokonalosti. Třídní nepřítel byl odhalen a odstaven od koryta důsledněji než kterýkoli nepřítel moci před tím. Kdepak krytí pseudonymy a kamarády.
Vyobcovaní se vzpamatovávali přes 10 let, ale nakonec v roce 2001 založili vlastní organizaci, Unii českých spisovatelů.
Po celou dobu pracovala proti oběma stranám neviditelná ruka trhu. lidí. Vypukla svoboda. Každý si může napsat knihu, když to umí. Může si ji nechat vytisknout, když na to má. Padne-li knihkupcův zrak na nálepku, může se probudit jeho svědomí a autora odmítne prodávat. Takže se dílo nemusí dostat k občanům.
Když peníze i s majetkem zmizely, bylo vedení Obce spisovatelů České republikynařknuto z manažérské neschopnosti. Revolta vedla v roce 2014 ke vzniku Asociace spisovatelů.
Souběžně s těmito třemi oganizacemi funguje Český PEN klub.
V roce 2017, tedy padesát let po slavném IV. Sjezdu československých spisovatelů, uspořádala Asociace spisovatelů vlastní sjezd. Jeho smyslem nebyl pokus o sjednocení roztříštěných sil, ale demonstrace, že pouze a jen Asociace je hrdou dědičkou revolučních tradic.
Lydie Romanská, místopředsedkyně Obce českých spisovatelů program sjezdu okomentovala takto [2]:
“[…] zjistila jsem, že v něm zatím není jediné místo, ani hodina pro kohokoli zvenčí, pro jakoukoli svobodnou výměnu názorů, pro příspěvky, které by mimo fan klub Asociace reagovaly na výzvu k účasti, na výzvu k polemice či alespoň vlastnímu názoru. Taková výzva totiž neexistuje.”
Moc občas z rozmaru hodí na podlahu pár zlaťáků. Umělci se o ně perou, aniž by si uvědomili, že jako prosebníci ztrácejí vlastní svobodu.
Unie českých spisovatelů letos ocenila dvě skupiny a šest jednotlivců. Myslíte, že v sále byly kamery ČT, Barrandova, Seznamu, DVTV a jak se vůbec všechna ta media jmenují? Ani nápad
Možná je nezajímá Česká nadace 2000: Za podporu kvalitní literární tvorby.
Cenu ale dostal i Kolektiv jazykovědců: Za vydání Velkého učebního Česko-vietnamského slovníku. Oslavovalo se dokončení mnohaletého projektu, tedy vydání posledního šestého dílu.
Jednotlivci dostali na památku personalizovaný hrnek. Je pravděpodobné, že někteří z těch, jimž se dostanou oceněná díla do ruky, použijí parafrázi odvozenou od Švejkovy historky:
“U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ,To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.'”
Ohlupený občan si může říct:  Byl odměněn s Čechem, to bude asi také pěknej šmejd a hnusný zmetek. Dá se na to koukat, dá se to číst, ale ten Zeman a k tomu Sýs. Mohou to říct o komkoli z oceněných jednotlivců.
Vlastislav Hnízdo: Za vědecko-pedagogickou literaturu
Oldřich Janota: Za vydávání publikací o české architektuře
Jiří Jírovec: Za knihu Sladký život
Jindřich Štreit: Za jedinečné zachycení světa
František Ringo Čech: Za odvážný provokativní humor
Michal Macháček: Za objektivní zhodnocení osobnosti Gustáva Husáka
Posledně jmenovaný svým dílem hrubě porušil pravidlo Jiřího Suchého: “Je nebezpečné domnívat se cokoli.”
Michal Macháček si troufl napsat knihu o Gustávu Husákovi. Věnoval mu 600 stránek prošpikovaných odkazy na historické dokumenty a rozhovory. To by ještě nebylo nejhorší. Při práci v archivech ale  ztratil kontakt s vnějším světem a zapomněl, že žije v gubernii, kde se historik nesmí mýlit. Husáka měl správně vidět jako komunisticko-normalizační svini, chtivé moci a slávy.
Podle tohoto zdroje  [3] se kariéra úspěšného mladého odborníka na totalitní éru zadrhla. Akademie věd mu opakovaně odmítla žádosti o zařazení do špičkového vědeckého programu. Macháček byl nucen opustit akademické prostředí a nyní píše dějiny pražské zoo.