 |
| Poslanec Jiří Kobza (SPD) |
Jiří Kobza a Tomáš Doležal
23. 12. 2019 ProtiProud
JIŘÍ KOBZA (SPD) a Tomáš Doležal sledují stále se opakující pokusy o barevné revoluce a převraty a zjišťují, že miláčci liberálů jsou zpravidla bezcharakterní individua
Začíná být čím dál jasnější, že mezinárodní konglomerát politických stran, neziskových organizací, některých médií i korporací označující sám sebe za nositele té pravé „liberální“ demokracie (ve skutečnosti jde, čistě deskriptivně a programově o reprezentanty dost nebezpečné progresivisticko-revoluční ideologie – a v poslední době i se silným zeleným nátěrem) se velmi čile a aktivně zapojuje do rozvracení politických systémů a režimů napříč Evropou a světem.
Děje se tak prostřednictvím dlouhodobé a sofistikované činnosti, která se opírá o finanční a metodickou podporu vybraných jedinců či celých skupin, mající za cíl zpochybnění výsledků voleb a ovlivňování dalšího směřování daného státu. Zejména, pokud tento stát není zrovna oddaným stoupencem zahraniční (neokonzervativní) politiky USA, neotevírá bezhlavě a dostatečně ochotně své trhy často podřadným importům ze zemí dominujících EU, anebo dovolí neposkytovat své surovinové zdroje přednostně (a nejlépe zdarma) západním nadnárodním korporacím.
Vykonavatelé a pomahači
V takovém případě jsou do této destinace vyslání příslušní aktivisté, coby věrozvěsti oné „liberální demokracie“, aby pracovali na svržení místního režimu.
Pro výběr těchto aktivistů a jejich domácích pomahačů nejsou stanovena žádná kvalifikační omezení, žádné požadavky na jejich morální či lidské kvality. Nikdo není natolik prohnilý, aby se nehodil. Ukazuje to naprosto jasně na absenci jakýchkoli etických hodnot těchto samozvaných kazatelů jediné přípustné pravdy.
Žádná hra jim není dost špinavá, žádná lež dostatečně odporná. Lidské neštěstí, které tak vehementně rozsévají po světě, je nedojímá. Vše ve jménu liberální demokracie, potažmo pravdy a lásky (a zisků spřízněných nadnárodních, především finančních a bankovních, korporací).
Podívejme se na příklady.
Takzvaná umírněná a demokratická islámská opozice proti legitimně zvolenému syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi. Tuto nesmyslnou mantru do nás naše veřejnolásková média cpala dlouhé roky naprosto bez uzardění. Tito „umírnění“ islamisté byli cvičeni, vybavováni a vyzbrojováni USA a jejich nohsledy (dlouhou dobu i ČR), aby bojovali proti syrské státní armádě. Byli to tito „umírnění“ demokraté, co vzápětí po ukončení výcviku a nafasování nejnovější americké výstroje přecházeli na stranu Islámského státu (ISIL). Byli to oni, kdo unášeli cizí humanitární pracovníky, které pak prodávali těm nejradikálnějším skupinám ISIL, které jim pak v přímém přenosu řezaly hlavy.
Myslíte si, že se někdo v českých veřejnoprávních médiích později chytil za nos a přiznal chybu? Naivní představa. Kdokoliv se hodil k boji proti syrské vládě. Nikdo není dostatečným zločincem, aby si nezasloužil nový samopal a další věci k boji proti státu, který si dovolil mít ropu a dokonce ji těžit, rafinovat a prodávat ji sám, bez pomoci a rad západních bratří.
Výlupek Corbyn
Libye, tatáž historie. Západ opět sází na islámskou opozici proti režimu, který si dovolil chtít za svoji ropu skutečné peníze a dokonce usilovat o zavedení „zlatého afrického dináru“, který by stabilizoval místní měny a převzal pozici ničím nekrytého amerického dolaru. Jenže opět šla sázka na sice poslušné místní náčelníky a zběhy, které sice usilovně podporuje EU, ale chybí jim maličkost – podpora vlastních spoluobčanů.
Z obdobného ranku je i masivní mezinárodní podpora Jeremyho Corbyna před nedávnými britskými volbami. Jde o výtečníka, který mj. získal ocenění za nejvíce antisemitistickou osobnost roku 2019. Toto „ocenění“ uděluje každoročně americké Centrum Simona Wiesenthala. I vrchní rabín Velké Británie Ephraim Mirvis varoval: „Bojím se o to, co by se v Británii stalo s Židy, kdyby se Jeremy Corbyn stal ministerským předsedou.“
Corbyn například navštívil hrob a uctil památku palestinských atentátníků z olympiády v Mnichově v roce 1972. Potom se bránil tím, že na hřbitově byl uctít památku Palestinců, kteří byli zabiti izraelskou armádou na tuniské základně v roce 1985. Dle videozáznamů a fotografií se ovšem tento prostor nachází cca 15 metrů od místa, kde britský politik pokládal věnec. Corbyn tedy v tomto případě i lhal.
Jindy zase přirovnal izraelskou blokádu Pásma Gazy k obléhání Leningradu a Stalingradu nacistickým Německem a pochválil graffiti zobrazující Židy, jak hrají Monopoly na zádech chudých. Kdyby měl toto „na kontě“ jakýkoli politik nebo jiná veřejná osoba s „nevyhovujícím“ názory, byl by už cílem veřejného lynče. Corbyn má imunitu.
Moskevská kavárna
Mezi ruskými opozičníky se největší podpoře západních liberálních demokratů těší Alexej Navalnyj.
Vůbec jim ve svatém protiputinovském nadšení nevadí skutečnost, že tento jejich „geroj“ v rozhovoru pro Echo Moskvy – ale nejen tam – uvedl, že kdyby měl příslušnou pravomoc, Krym by Ukrajině nevrátil. Dále dodal, že téma nelegální muslimské migrace považuje za mnohem důležitější než cokoli, co se děje v sousední Ukrajině. Navalnyj v rámci rozhovoru zmínil, že Krym „zůstane součástí Ruska a v dohledné době se na tom nic nezmění“. Krym podle Navalného patří „obyvatelům Krymu“, což považuje za hlavní. Čistě formálně prý také patří Rusku. „Je snad Krym nějakým chlebem se šunkou, který si můžete předávat z ruky do ruky? Nemyslím si,“ dodal ještě v rozhovoru.
Ruský soud Navalného shledal vinným z podvodu, kvůli kterému přišel ruský lesnický podnik Kirovles o miliony rublů. Byl mu vyměřen trest pětiletého nepodmíněného odnětí svobody, posléze zmírněný na trest podmíněný. Ale, jelikož nejde o Čapí hnízdo, není to u Navalného nikterak na závadu.
Navalnyj taktéž často vystupoval na ultranacionalistických shromážděních. Včetně tzv. ruského pochodu, kde účinkoval mj. i po boku Dmitrije Děmuškina, zakladatele první skupiny nacistických skinheads v Moskvě. Děmuškin např. považuje Bělorusy, Rusy a Ukrajince za jeden národ a prostřednictvím své organizace finančně pomáhá neonacistickým ruským skupinám s polovojenským bojovým výcvikem. I v případě Navalného tedy platí ono okřídlené „Co je dovoleno Bohovi…“
Docela příznačná jsou i slova, která na Navalného adresu pronesla jiná ruská protivládní aktivistka Julie Kazakovová:
„Navalnyj není Václav Havel. Naopak, je to fašista. Hitler také začínal bojem proti korupci. Nelze mu dávat moc. Je to hrozný člověk. Stačí si poslechnout jeho výroky o migrantech, jeho xenofobní texty a výkřiky, kterými se v minulosti proslavil. V Evropě by to byl jen obyčejný marginální nacionalistický politik. Právě kvůli hodně sporným výrokům se mnoho lidí z opozičního prostředí od Navalného odvrací. Dokud nekandiduje, může být výborný bojovník s korupcí, báječný otec a muž. Ale to vše jde stranou, když takový člověk usiluje o politické posty.“
Podobní idealisté ovšem hlavu ruské opozice zjevně nevybírají…
Země na ropě
Dalším do party je nominální venezuelský tzv. opoziční vůdce Juan Guaidó, který si svých pár minut slávy užíval na vlně protimadurovského puče na začátku letošního roku.
Tehdy kromě jiného velmi „vlastenecky“ požádal o podporu amerických vojenských sil ve venezuelské politické krizi krizi v dopise, který dokonce nechal zveřejnit na Twitteru. Tedy de facto nepokryté vyzval k cizí vojenské agresi vůči vlastní zemi. Opět: učinit něco podobného kdokoli z „neprozápadního“ tábora, byl by okamžitě označen za vlastizrádce z rodu legendárních „99 pragováků“, za sluhu cizích zájmů. Guaido ne, to je hrdina a demokrat.
Ale spíše jen na papíře. Juan Guaido byl totiž do té doby poměrně neznámou figurou, či dříve asistentem někdejšího (a prakticky dodnes faktického) opozičního vůdce Leopolda Lopeze, který se toho času nachází v domácím vězení za podněcování násilných protestů probíhajících před několika lety. Tento Leopoldo Lopez studoval v USA, dle některých názorů byl tamtéž získán americkou CIA ke spolupráci. Při studiích založil skupinu Primero Justicia, která se později stala venezuelskou politickou stranou, Po svém návratu do Venezuely pracoval jako analytik ve státní společnosti Petroleos de Venezuela. Během této doby ze společnosti vytuneloval statisíce dolarů do svých soukromých firem a do své politické strany. Vzorový demokrat, jak se sluší a patří.
V roce 2002 se pak López podílel na jiném pokusu o státní převrat, také podporovaný Spojenými státy, jehož cílem bylo odstranění tehdejšího demokraticky zvoleného prezidenta Huga Cháveze. López se tehdy podílel i na nezákonném zadržování ministra vnitra a spravedlnosti Rodrígueze Chacína a také na násilných útocích na kubánské velvyslanectví v Caracasu.
I přes tyto vyloženě kriminální činy Lopeze stále podporovaly USA a další západní země. A následně i jeho pobočníka Juana Guaida, který je Lópezem řízen. Podporou Guaida tedy Západ (včetně ČR) de facto podporuje Lopeze (a všechny jeho dosavadní činy) – a dobře to ví…
Jak ovšem napsala socioložka María Páez Victor: “Opravdovou opozicí ve Venezuele jsou USA, jejich spojenci a jejich agenti, kteří financují nevládní organizace a opoziční strany.” Lépe to říci nelze.
Výtečníci
Tento výčet euroamerickými liberály adorovaných výtečníků je exemplární – po světě jich běhá celá řada dalších. Jedno mají všichni společné. Je zcela lhostejné, jaká je jejich minulost (byť by byla sebeodpornější), je zcela lhostejné, jaké byly, jsou, a případně budou jejich politické názory – jak ty předstírané, tak ty skutečné. Možná lze dokonce v tomto kontextu říci, že o obojím – o jejich minulosti i názorech – platí „čím hůře, tím lépe“.
Podstatné a určující není ani to, zda „otočili“ a alespoň předstíraně konvertovali od fašismu, antisemitismu či komunismu k multikulturalismu, liberální demokracii a přísaze věrnosti „západnímu společenství“.
Při bližším ohledání je vždy klíčové to, že jsou ochotni, velmi často pouze naprosto formálně, zaštítit zahraniční subverzi vůči vlastním státům v situacích, kdy se v nich na základě většinové podpory občanů dostanou k moci představitelé, kteří se rozhodnou vykonávat politiku sledující v první řadě národní zájmy a hájící národní suverenitu.
To se pochopitelně v jistých kruzích, neodpouští…
