Jaroslav Tichý
15. 2. 2020 Outsidermedia
Mnozí z nás shlédli v posledních dnech videa z dění v Evropském parlamentu, která potvrdila to, co je pro skutečné cíle EU zcela signifikantní a co je naší veřejnosti vesměs známo. Již dávno, ač zdaleka ne všichni si to náležitě uvědomovali, ač ne všichni to chtěli slyšet či tomu uvěřit. A asi nejsem sám, kdo si přitom klade otázky obsažené v obou dílech tohoto článku…
3. Usilují naši europoslanci vůbec o to, aby zastupovali ČR v EP a hájili tam naše národní zájmy?
Budeme-li hovořit konkrétně o našich europoslancích, pak podle způsobu, jak se projevují, je lze rozdělit zhruba do 3 následujících skupin:
První skupina našich europoslanců, kteří chápou své „bruselské angažmá“ jako svoji soukromou záležitost, nadstandardní osobní hmotné zajištění a příležitost k vytvoření nových osobních kontaktů v zahraničí i doma. Hlasují obvykle ve shodě se svojí frakcí, a to často proti českým národním zájmům (viz např. jejich potlesk při uplatňování zákazu státních vlaječek ze stolů europoslanců v Bruselu, české vlaječky nevyjímaje).
Druhá skupina našich europoslanců, kteří chápou své „bruselské angažmá“ jako odrazový můstek k dalším funkcím v orgánech EU či doma (tito jsou snaživější – viz žalování na český stát a intriky proti němu a jeho legální vládě, příp. podpora návrhů na odstranění státních vlajek i z prostranství před areálem EU v Bruselu).
Pozn. red. I. D.: Mám věrohodnou zprávu, že nějací poslanci Evropského parlamentu žádali předsedu Sassoliho o odstranění státních vlajek ze sálu a z prostoru před budovou, ale nemám informaci o jejich státní příslušnosti.
Třetí skupina našich europoslanců (bohužel ta nejméně početná), která i přes uvedené překážky se snaží v rámci možností (i přes některá škobrtnutí) hájit české národní zájmy.
Jak již naznačeno, do té druhé skupiny pak patří naši europoslanci, kteří zneužívají své funkce, aby na náš stát žalovali a stěžovali si „u vrchnosti“ s cílem nedemokratickými prostředky zvrátit výsledky demokratických voleb, v nichž dostatečně neobstáli.
Udavače jsme u nás měli i za 2. světové války, nyní se k této praxi někteří lidé u nás vracejí, zřejmě v očekávání brzkého příchodu 4. říše. Je to nejen nechutné, je to trestuhodné. Takoví lidé nemohou přece nikoho zastupovat, nanejvýš zase jen udavače. A nelze přitom rozumně předpokládat, že takového člověka u nás za europoslance volili jen samí další udavači. Jejich voliči by si v tom proto měli sami zjednat pořádek a žádat o jejich odvolání z funkce europoslance a už je nikdy nevolit. Jsou to totiž jejich zástupci, což vrhá nepříznivé světlo i na ně. O tom, jak vypadáme na mezinárodní scéně, lépe pomlčet.
Dlužno rovněž říci, že celkově velmi neutěšený stav v řadách našich europoslanců je zejména vizitka nás, voličů, a to k naší vlastní škodě.
4. Jaké možnosti k výkonu své funkce v EP europoslanci (obecně) mají?
Stručně řečeno menší než poslanci v naší sněmovně, neboť nemají zákonodárnou iniciativu. Sami tedy nemohou podávat návrhy nových zákonů ani připomínky či návrhy na doplňky k projednávaným zákonům. Mohou pouze o předložených zákonech hlasovat a zákon buď schválit, nebo hlasovat proti němu. (otázku záměrného přesouvání některých otázek – např. o migraci – do okruhu záležitostí s nižším potřebným kvórem hlasů (do oblasti celní problematiky), aby tyto otázky byly vždy prohlasovány potřebným počtem europoslanců ze západních zemí, teď nechci rozebírat). Tato praxe ale dokresluje celkovou situaci v Evropském parlamentu.
Možnosti europoslanců a jejich role v Bruselu je tedy značně omezená. Jejich účast je potřebná zejména proto, aby bylo možno takto předstírat demokratický průběh procesů ve vedení a orgánech EU, ač do něj mají ve skutečnosti na hony daleko. Zcela jasně se o tom, a to zdaleka nejen ve své rozlučkové řeči, vyjádřil lídr britských probrexitových europoslanců Nigel Farage. A důkazy jsme viděli i ve zmíněných videích z Bruselu.
5. Má přítomnost našich europoslanců v EP vůbec nějaký smysl?
Ačkoliv naši europoslanci kvůli malému počtu nemohou přehlasovat europoslance ze západních zemí (byť rozložených v několika frakcích) a ačkoliv jejich možnosti činnosti jsou oproti poslancům naší sněmovny omezené, přítomnost našich europoslanců v EP svůj význam má či mít může. To ukázali na konkrétním příkladu právě britští europoslanci. Závisí to na jejich jednotném postupu a snaze hájit národní zájmy země svého původu.
Pozn. red. I. D.: Autor není obeznámen se skutečností, že britští poslanci Evropského parlamentu vůbec nebyli jednotní, naopak, polovina z nich s Brexitem ostře nesouhlasila, projevovali vztek a lítost a okázale se loučili s poslanci jiných zemí jako s blízkými příbuznými a stejně jako oni projevovali naději, že se vrátí. Ti i ti viděli ve svém postoji naplnění skutečných národních zájmů.
U většiny našich europoslanců bych si takové tvrzení nedovolil. Stačí připomenout nedávnou minulost, kdy si někteří z nich vodili do Evropského parlamentu dokonce ukrajinské fašisty, nebo poukázat na současné udavače, kteří se též rekrutují z řad českých europoslanců. Je škoda, že se tímto problémem nezabývá např. ČT, které přitom tolik leží na srdci naše případná mezinárodní blamáž a to, „co tomu řeknou lidé v (tom správném) zahraničí“.
Pozn. red. I. D.: Petr Porošenko byl při své nedávné návštěvě v Evropském parlamentu vítán při plenárním zasedání předsedou Parlamentu Sassolim, ačkoli nebyl reprezentantem Ukrajiny.
Shrnutí
Postupně jsme došli k těmto poznatkům:
– Naše vláda ani sněmovna dosud nezformulovaly české národní zájmy a zdá se, že o to ani neusilují. Za této situace nikdo ani neúkoluje naše europoslance k hájení českých národních zájmů v Evropském parlamentu resp. ve vedení EU obecně. Našimi občany zvolení europoslanci pak odjíždějí k výkonu své poslanecké funkce do EP s tím, že po nich v podstatě nikdo nebude chtít skládat účty z jejich činnosti, a navíc s různými představami o dalším osudu našeho státu a národa, přičemž některým z nich nic z toho očividně na srdci neleží.
Pozn. red. I. D.: Naopak, Úřad vlády poskytuje poslancům EP podklady, které jsou vesměs v souladu se záměrem být plně konformní s dosavadními vývojovými tendencemi Evropské unie. Poslanci určitě skládají účty svým politickým stranám, a pokud ty jsou vlastenecké (a tak tomu v případě SSD je) přísně sledují aktivity svých poslanců, ale spíše odpovídající mediální výstupy. Někteří poslanci skládají účty zájmovým skupinám zejména v ČR působícím a někdy i českým.
– Možnosti europoslanců jsou obecně omezené a rozsah jejich možností v EP nižší než v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.
– Europoslanci by sice měli zastupovat český stát a jeho národ, tento záměr je v EP ale záměrně komplikován rozdělením europoslanců nikoliv podle států (či jejich seskupení – např. V4), nýbrž podle frakcí složených z různých stran jednotlivých zemí (tj. fakticky na stranickém, nikoliv národnostním principu).
Pozn. red. I. D.: Poslanci mají názorově blíže k poslancům z jiných zemí ve své frakci, než ze stejné země v různých frakcích. Nicméně často dostávám otázky s nerealistickým předpokladem, že by se poslanci v ČR měli dohodnout na spolupráci v národním zájmu. Problém je, že si tento zájem, pokud ho vůbec zajímá, představuje každý jinak.
Za těchto okolností část našich europoslanců považuje svoji europoslaneckou činnost za nadstandardně honorované angažmá v Bruselu, a to bez jakékoliv zodpovědnosti směrem ke své vlasti (pokud zemi svého původu ještě za vlast vůbec považují a nepřevtělili se již do rolí oněch bájných Evropanů), další část našich europoslanců pak navíc za příležitost k dalšímu kariérnímu růstu ve strukturách EU či v naší domácí politice a pouze několik málo našich europoslanců se snaží o hájení nikým u nás oficiálně neformulovaných českých národních zájmů podle svých představ a svědomí, ač někdy i se zaškobrtnutím.
Rozhodovací proces v EP (a EU obecně) je krajně nedemokratický, účast europoslanců je potřebná především k tomu, aby EU působila demokratickým dojmem. Jaká je přitom skutečnost, nám názorně ukázaly poslední události s formulací a odhlasováním rezoluce k zahájení 2. sv. války s překrouceným obsahem či aféra s odstraňováním vlaječek členských států na stole příslušných europoslanců. Absolutním vrcholem byla pak reakce vedoucí zasedání EP na rozlučkovou řeč britského poslance N. Farage a jeho přerušení, Podobně nedemokratický a arogantní postup jsme též viděli při dalším jednání EP řízeném českou místopředsedkyní EP Ditou Charanzovou (za ANO).
Pozn. red. I. D.: Žádná rezoluce k zahájení druhé světové války přijata nebyla. Autor má zřejmě na mysli rezoluci “o historické paměti”, v níž kromě nesmyslné deklarace o spoluvině Sovětského svazu na rozpoutání druhé světové války byla dlouhá řada dalších mnohem důležitějších tezí, například proti novému nacismu a fašismu, totalitě, osvětimské lži, atd. Tvrzení o podílu Sovětského svazu je rozpoutání druhé světové války je pouhá deklarace, která o ničem nerozhoduje a je dlouhodobě stanoviskem pobaltských zemí a Polska. Evropská unie se zřetelně sama mění v totalitní strukturu, proto je deklarace varující před totalitou, která měla být namířena proti vlastenecké frakci, ve skutečnosti příležitostí k připomenutí totality EU. Deklarace vyprovokovala k diskuzi o Sovětském svazu, ale nikoho v jeho názoru neovlivnila.
Poslanci mají na vystoupení striktně omezený čas, obvykle jednu minutu, ten je přidělován frakcím a frakce ho pak přidělují vystupujícím. Pan Farage dostal, myslím pět minut, a po pěti minutách byl přerušen. Je to zcela v souladu s jednacím řádem, není to jako v Poslanecké sněmovně ČR, kde je čas na vystoupení neomezený, pokud si většina neschválí hlasováním zkrácení času. V zájmu objektivity je třeba konstatovat, že to, že Dita Charanzová neumožnila diskusi o vlaječkách, je zcela v pořádku, to, co není v pořádku, je její konstatování, že vlaječky narušují důstojnost jednání Evropského parlamentu.
Když k tomu přidáme i stále se rozrůstající problémy EU, recese ve více členských zemích, rostoucí rozpory mezi členskými zeměmi, úsměvnou snahu EU o provádění velmocenské politiky na mezinárodní scéně, kde se nesetkává s příliš velkým pochopením, nabírání dalších členů z důvodů geopolitických bez ohledu na jejich ekonomickou úroveň a z toho pramenící ekonomické dopady na celou EU a obyvatele jejích členských zemí, cíleně a navíc chybně prováděnou migrační politiku realizovanou s cílem islamizovat Evropu, je zřejmé, jaké lze očekávat ve finále výsledky této eurounijní činnosti.
To, nad čím by se ale občané členských zemí měli zamyslet, jsou důvody, proč ještě v takové organizaci setrvávají, zvláště pak za situace, kdy EU usiluje o islamizaci členských států EU, o likvidaci jejich národních států a o promíchání jejich národů s dovezenými migranty za účelem vytvoření nové světle hnědé rasy v souladu s projektem Coudenhove-Kalergiho.
Pozn. red. I. D.: Má smysl, aby se lidé zamysleli až se jim dostane pravdivých informací, pokud jsou pod vlivem mediální manipulace, může jejich přemýšlení vést jen k chybným rozhodnutím. Zamyšlení nestačí, pokud není reálná možnost prosadit rozhodnutí, například formou referenda. To není v ČR ani uzákoněno.
Odchod z EU není krokem do neznáma, nýbrž návratem do normálních ekonomických podmínek, které jsme u nás s určitými obměnami znali od vzniku naší 1. republiky v roce 1918 až do doby našeho vstupu do EU (2004), a v neposlední řadě i poslední šancí postavit se opět ekonomicky a zčásti i politicky na své vlastní nohy při zohlednění současných politických podmínek ve světě a současně se stát součástí zbytku původní Evropy na křesťanských základech.
Pozn. red. I. D.: Žádné národní hospodářství už neexistuje. Nikdo rozvoj nesměřuje k příznivým podmínkám všech občanů, ale k příležitostem podnikatelů, které mohou a nemusí být s obecným zájmem v souladu. Co si kdo představuje pod pojmem “křesťanské základy”, toť otázka. Společnost se posunula mimo rámec tradiční společnosti, v níž konformita s požadavky církve byla nutností pod hrozbou sankcí.
V letech 1918 až 2004 jsme byli v mezinárodních statistikách vedeni jako středně rozvinutý průmyslový stát. Pár let po vstupu do EU nás renomovaná investiční banka J. P. Morgan přeřadila mezi rozvojové země (2017). A je jen na nás, zda v této pozici za tomu odpovídajících podmínek chceme zůstat či nikoliv. Pamatujme však na to, že „záchrana tonoucího je především v rukou samotného tonoucího“.
Pozn. red. I. D.: Pokud by se “tonoucí” měl zachraňovat sám, solidarita jako základ společnosti je zbytečná. Bez solidarity budou “tonoucí” dříve nebo později všichni.
