Lenka Procházková13. 5. 2020
(výňatek z fejetonu starého dvacet let)
„Ve světové válce 1939-45 padlo z města Bamberg 1922 věrných německých vojáků na frontách Evropy a Afriky. Při pumových náletech položilo svůj život za vlast 242 mužů, žen a dětí. Pohřešováno zůstalo 1642 bratrů a sester. Vzpomínáme na vás s neskonalou vděčností.“
Mramorová deska s tímto nápisem (v němčině ovšem) je připevněna na Dolním mostě přes řeku Regnitz, v místě, odkud je nejfotogeničtější pohled na nábřežní domy tzv. Malých Benátek v Bamberku. Poblíž desky je další, která vzpomíná na židovské oběti, tentokrát už bez čísel.
Turisté žasnou, ale neviděla jsem, že by si někdo z nich ty desky fotil. Zato si rádi a často fotí jinou desku, která je na Horním mostě v podloubí Staré radnice a připomíná, že hrabě Stauffenberg je symbolem německého odboje. Datum 20. 7. 1944 je sice nevysvětleno, ale turističtí průvodci vědí, že v tomto dni došlo k jednomu z mnoha neúspěšných atentátů na Hitlera a že štábní důstojník Claus Stauffenberg s dalšími pěti tisíci „spiklenci“ byl za svůj „nevlastenecký“ statečný úmysl po krutém mučení popraven. Ani encyklopedie se však nezmiňuje, že by popravený hrabě měl nějaký vztah k Bamberku. Jistě se tu nenarodil, protože to by Bamberští na tu desku napsali! A tak mi připadá, že připomínka jeho činu je na Horním mostě především proto, aby vyvážila ty dvě desky na Dolním mostě.
Přestože žiju v Bamberku už rok a kolem těch připomínek chodím téměř denně, zjistila jsem jen to, že oněch 242 mužů, žen a dětí zabila spojenecká puma, která při bombardování nešťastně propadla větrací šachtou do krytu pod nábřežním svahem.
Je jistě správné vzpomenout na civilní oběti v jejich městě nápisem. Otázka je, zda s neskonalou vděčností. Já bych jako vhodnější cítila snad slova hluboká lítost nebo úcta. Ale to je spíš jen stylistická nepřesnost.
Ovšem neskonalá vděčnost v souvislosti s oněmi téměř dvěma tisíci věrných německých vojáků, kteří za války padli, je už závažnější problém. Země, která prohrála útočnou válku a sečetla své padlé a ještě po letech jim vyjadřuje neskonalou vděčnost za jejich věrnost, přestože se stejnými ústy kaje za smrt nevyřčeného počtu Židů a antifašistů, se zjevně ocitá v rozporu.
Jako pamětnice událostí roku 1968 vím, že je možné vidět v cizích vojácích vyděšené lidi, kteří plní rozkaz, protože jsou pod přísahou. A jako čtenářka Remarqua (a dalších německých autorů) se dovedu vcítit do složité psychiky mladých mužů, které vlast povolala do zbraně a poslala je na frontu, aby stříleli na principy, o kterých jim ještě včera profesoři na gymnáziu tvrdili, že jsou rovnocenné hodnotě lidského života. A oni se do těch principů tedy strefovali a hodnota lidského života se jim smrskla do pohyblivých teček v protější linii. A i když je válka všechny nezabila, něco v nich umřelo. Pro vlast. A ta jim za to byla vděčná stejně neskonale jako těm, co kvůli ní padli. Jakou cenu má ale takový vděk? Vždyť přeloženo do běžného jazyka zde vlast vlastně volá: Drazí moji vojáci! Děkuji vám, že jste věrně bojovali za špatnou věc!
Kdybych žila v německém Bamberku natrvalo, ale přitom si zachovala svou českou zkušenost, navrhla bych opravit text na pamětní desce umístěné na Dolním mostě takto:
Ve světové válce 1939-45 padlo z města Bamberg 1922 vojáků wehrmachtu na frontách Evropy a Afriky. Při pumových náletech zahynulo 242 mužů, žen a dětí. Pohřešováno zůstalo 1642 bratrů a sester. Vzpomínáme a přemýšlíme. Vaše zmarněné životy nás vedou k pokoře k životu.
Doplněk z května 2020.
Z Prahy však nelze Bamberské navádět, jak by měli text na své pamětní desce upravit. Oni nám do Prahy taky neradí, co tesat do kamene jménem naší vděčné vlasti a co vymazávat z paměti.
