 |
|
(autor koláže Milan Pavyza)
|
Lenka Procházková
27. 5. 2020
První vyprávění o atentátu na Heydricha jsem v dětství slýchávala od babičky. Dnes se tomu říká orální historie předávaná pamětníkem, ale moje převzaté vzpomínky jsou spíše vizuální. Dominuje v nich vybledlá fotografie mladého dědečka rozjasněná v levém růžku trikolórou. Pravý růžek byl překryt černou stužkou.
Obličej na snímku mi připadal krásný jako tvář filmového protagonisty. Úloha, kterou dědeček sehrál v moravském odboji, by však v závěrečných titulcích eposu byla zahrnuta do hromadného označení: – a další…
I jejich hroby byly hromadné.
A zatím masový vrah pokládající se za nadčlověka si za své činy proti lidem i Bohu vysloužil tryznu za zvuků salv a svitu pochodní a poddajní vyšponovaní na špičkách vzdávali nesené rakvi čest.
Čin směřovaný do budoucnosti
Nadhled je schopnost vnímat obraz, vytvořený z drobné mozaiky, jako celek. Chceme-li prozkoumat detaily a pochopit jejich propojení, přistoupíme blíž.
Obraz Protektorátu Čechy a Morava se při pohledu z Berlína jevil jako država využívaná k pilné práci pro Říši a připravovaná k budoucí očistě pro novu setbu. Plány na konečné řešení byly pečlivě rozfázované. Zkoumavý zrak R.H. při bližším pohledu na svěřený terén rychle objevil ony překážející kamínky vyčnívající v mozaice. Když je dal podle seznamu odstranit, zbyly po nich na obraze jen nepatrné dírky. Vnitřní krvácení celku nezkoumal, neboť pracovní tempo v protektorátu nebylo ozvukem střelby narušeno. A tak se místodržící mohl věnovat další probírce materiálu, z něhož byl obraz po staletí vytvářen. Po dnech vyplněných prací na úkolu k němu pak přicházely konejšivé sny, v nichž se kamarádi ve zbrani už po vítězném tažení utrmáceně vraceli, aby se usadili v krajině, kterou pro ně vyčistil od cizopasníků. Ve snových představách viděl, jak loubí stromů v opuštěných zahradách poskytne veteránům chladivý stín, až v parném létě pozvednou své holby k nebi, pod kterým se nenarodili a které znali jen z přeletů.
27. května 1942 krátce po půl jedenácté dostalo snění nadčlověka trhlinu. Úlomky polstrování vozu po explozi hozeného granátu mu roztrhly záda a poranily bránici i slezinu. Nečistoty, které operující lékaři nedokázali zcela odstranit, následně vyvolaly sepsi. Nevěřil, že na tak nedůstojné poranění, navíc způsobené méněcennými tvory, zemře, a tak svou pomstu nestihl rozplánovat. Udělali to za něj jiní nadlidé.
Co cítili Češi žijící v protektorátu při zprávě o atentátu? Prvotní úlevu a hrdost vystřídal mrazivý strach, když pochopili, jak plošná bude německá odveta. Lidé z domácího odboje, především demobilizovaní vojáci a zpravodajci, kteří předem vytušili, který typ akce exilová vláda zvažuje, s předstihem odhadovali důsledky, ale jejich varovné hlasy byly v Londýně oslyšeny. Rozhodnutí o provedení atentátu bylo učiněno 3. října 1941. Mělo se jednat o čin, který by světu demonstroval, že obyvatelé protektorátu nejsou na kolenou, když dokážou vytvořit zázemí a zajistit součinnost s vykonavateli rozkazu.
Poprava předního nacisty provedená ve vzdálené zemi, o které ještě v září 1938 nevěděl lord Chamberlain nic, měla být této zemi a jejím lidem příslibem budoucí svobodné existence. Slib, že předválečné hranice Československa budou znovu uznány, byl učiněn v době, kdy bitva o Moskvu ještě neskončila, do konference v Teheránu zbývaly dva roky a Druhá fronta měla být otevřena až za třicet měsíců. Premiér Churchill však už tehdy Beneše slavnostně ujistil, že „mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Zločinem mínil Mnichov, kde se rozhodlo o nás bez nás. „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolila hanbu a bude mít válku“. V této válce „směly“ pomáhat odčinit zradu i její oběti.
Jsou pojmy odvaha, statečnost a heroismus synonyma?
Význam atentátu, v němž byla zakalkulována i očekávaná německá odplata (která svým rozsahem však očekávání předčila), vnímal i prezident Beneš jako účinnou léčbu mnichovského syndromu. Na základě trpkých zkušeností už sice věděl, že velké země vnímají svět jako hřiště, ale současně pochopil, že chce-li malý národ přežít a udržet se ve hře, musí se naučit odpouštět i veliké křivdy.
Přijetí plánu na odpravení Heydricha vyžadovalo od Edvarda Beneše a dalších zasvěcených exilových politiků schopnost rozpoznat, zda politický účinek akce vyváží v budoucnu lidské ztráty, které přinese okamžitě. Bestiální krutost nadčlověka Heydricha jej ale za terč předurčila, takže rozhodnutí o atentátu nakonec bylo z české strany spojením racionality s moralitou.
Odvaha vybraných vojáků přijmout osudový úkol, při jehož provedení téměř neměli šanci přežít, byla jen předzvěstí jejich pozdější statečnosti, se kterou po nočním seskoku do okupovaného terénu riskantně a mnohdy nuceni improvizovat pokračovali den za dnem až k vyplnění rozkazu. Poslední dny, které pak prožívali v kryptě chrámu a zvenčí k nim doléhaly ozvuky německého běsnění, musely být pro sedm statečných peklem. Zprávy o zabíjení vyštěkávané z tlampačů jak dávky z kulometu, vyvolávaly v mysli parašutistů tiché otázky dotírající po vypálení Lidic už nepřetržitě: Stálo to za to? Mělo to smysl?
Odpověď nalezli v heroickém boji proti stonásobné přesile nacistů, kdy po šest dlouhých hodin už nebránili sami sebe, ale smlouvu o budoucnosti národa. Poslední kulkou ji zpečetili.
Odveta za smrt nadčlověka se smrtí parašutistů nevysílila, měla munice dost a nešetřila ani děti. Roztrhala podzemní síť odboje, rozdupala vysílačky, ale na zachycení vnitřního hlasu lidí země neměli nadlidé vyladěné senzory. Pro vlastence v Čechách, na Slovensku a v zahraničních jednotkách byl sedmadvacátý květen roku 1942 stvrzením principu, že o hranice se nediskutuje, ale střílí. A kulkami rozryté zdi v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje se staly čestným náhrobním kamenem i pro všechny ty další padlé v boji, jejichž jména a datum zabití znají už jenom potomci a badatelé.
Pohled na druhou světovou válku je časem rozostřován. I život lidí v někdejším protektorátu je zpětně revidován a uhlazován, jako by drsnost pravdy šla zažehlit. Ozvěna odpovědi parašutistů zařvaná z krypty zaplavované vodou s námi však zůstává. Je to vzkaz i do budoucna.
P.S.
V textu jsem úmyslně vynechala zmínku o zrádci Č. Nechtěla jsem vzpomínání znesvětit. Kolaborantů s cizí mocí máme i v současnosti dost. Říkám jim duševní bezdomovci. Ale těch, pro které je vlast součástí jejich identity, je mnohem víc. A další k tomu vychováme. To je náš prvořadý úkol v tomto zkracujícím se čase, kdy do obrazu, vytvářeného z drobných kamínků po celá staletí, se znovu cizí formy tlačí, aby jej přeoraly pro setbu dračí.
