 |
| Profesor RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. působí jako vysokoškolský pedagog (Trikolóra) |
rozhovor s prof. Ivo Budilem
1. 6. 2020 ParlamentníListy
Po roce 1989 jsme nezaujali pozici v jádru světového ekonomického systému, ale jsme jeho využívanou periferii, říká ParlamentnímListům.cz konzervativní filozof, profesor Ivo Budil. ,, Výsledkem je přetrvávající odstup za nejbohatšími zeměmi světa, který by byl v případě normálního ekonomického vývoje již překonán, jak ukazují příklady Finska, Irska nebo států jihovýchodní Asie,” soudí. Vidí však, že ty kruhy, které u nás tento vývoj drží, ochabují. ,,Zahraniční patroni už nejsou tak silní jako dříve, nebo jsou zaměstnáni na jiných frontách. Mediální a politická rétorika ztrácí sebejistotu a přechází do hysterie svědčící o předtuše konce. Koronavirová epidemie zabránila v pokračování pouličního politického nátlaku,” uvádí profesor Budil.
Často se nyní hovoří o „předkoronavirové“ a „pokoronavirové“ době. Má to opodstatnění? Bude tato pomyslná hranice podle vašeho názoru dělit svět i globální trh?
Historické mezníky mají různý smysl. Některé jsou voleny, protože jsou spojovány s konkrétní významnou událostí, například vypuknutím Francouzské revoluce nebo první světové války. Jiné proto, že došlo k určitému historickému prozření. Lidé si náhle uvědomili důsledky historického procesu, které nebyly dlouho většině z nich zřejmými. Koronavirus spadá do druhé kategorie. Průběh epidemie a přijatá restriktivní opatření zviditelnila globální trendy probíhající přinejmenším od skončení studené války a spočívající v novém přerozdělení světové politické a ekonomické moci. V údobí 1750 až 1830, které historik John Darwin nazval eurasijskou revolucí, se Západ v důsledku průmyslové revoluce a vojenské nadřazenosti stal světovým hegemonem na úkor Číny, Indie, Persie a Osmanské říše. Nyní se těžiště globální moci vrací opět do východní a jižní Asie. Všechny dílčí politické, kulturní a sociální události, často velmi dramatické, vyplývají z tohoto širšího historického rámce.
Existuje rčení „lépe už bylo“. Obávám se, že je však pesimistické a frustrující již z podstaty. Když si ale vezmeme, jaké výzvy jsou před námi, nemoci, studená válka, sucho, máme se bát nebo alespoň obávat, či být „jen ostražití“?
Podle anglického historika Arnolda Toynbeeho představují právě výzvy zdroj síly civilizací. Úspěšná civilizace disponuje tvořivou a energickou menšinou, která je schopna pružně reagovat a adaptovat se na různé náročné historické výzvy. Jestliže civilizace není schopna takovou menšinu vychovat, začne stagnovat a upadat. Historické výzvy tak pravidelně prověřují vitalitu různých civilizací a umožňují vzestup silných společností a marginalizují či odstraňují slabé. Arnold Toynbee v tomto smyslu poznamenal, že civilizace nejsou zavražděny, ale páchají sebevraždu, když rezignují na překonávání historických zkoušek.
Německý historik Oswald Spengler tvrdil, že každá civilizace má podobně jako organismus vyměřený životní cyklus, z něhož se nelze vymanit, přičemž právě prožíváme podzim Západu. Arnold Toynbee s ním nesouhlasil. Vždy podle něj existuje možnost překonat úpadek a zabránit zániku. Je třeba zbavit se ideologických směrů a životních způsobů, které ochromují západní myšlení a racionální a pragmatické jednání, a oddat se, řečeno s Fridrichem Nietzschem, „radosti z osudu“ tak, jak to dokázali naši předkové, když ve zdánlivě bezvýchodných situacích vzdorovali arabské, mongolské nebo osmanské invazi nebo smrtícím epidemiím a hladomorům a vybudovali civilizaci, která přinesla člověku největší míru svobody, důstojnosti a materiálního blahobytu v dějinách. Pak může být Západ zachráněn.
Po sametové revoluci naše společnost do značné míry obdivovala Václava Havla. To se vytrácí. Pravda a láska se jeví jako otřepané klišé, na které málokdo slyší. Je porevoluční nadšení a entuziasmus ztracen, nebo je pouze zakryt mediálními štvanicemi a pesimistickými zprávami?
Jsem přesvědčen, že obyvatelstvo českých zemí stále disponuje potenciálem potřebným k tomu, aby uskutečnilo zásadní hospodářskou a morální proměnu České republiky, a že historická chvíle je k tomu příhodná. Česká republika by se měla zařadit v dohledné době do stejné kategorie zemí, jako jsou Dánsko, Finsko, Rakousko nebo Nizozemí. Jakýkoliv jiný výsledek lze pokládat za historické selhání a plýtvání našimi silami, nadáním a prací.
Výsledkem je přetrvávající odstup za nejbohatšími zeměmi světa, který by byl v případě normálního ekonomického vývoje již překonán, jak ukazují příklady Finska, Irska nebo států jihovýchodní Asie. Tento stav je bohužel podporován výraznou částí současného politického, mediálního a akademického establishmentu, který je nastaven tak, aby nás udržel v periferní pozici a v zárodku zabránil formování nové národní elity. Zdá se nicméně, že zmíněná mocenská struktura začíná ochabovat. Její zahraniční patroni už nejsou tak silní jako dříve nebo jsou zaměstnáni na jiných frontách. Mediální a politická rétorika ztrácí sebejistotu a přechází do hysterie svědčící o předtuše konce. Koronavirová epidemie zabránila v pokračování pouličního politického nátlaku.
Další vývoj může připomínat dekolonizaci, kdy mocenský zvrat vyústí do dlouhodobé stagnace či do studené až horké občanské války, nebo naopak do nalezení národního konsenzu a následovného všestranného vzestupu. Precedenty z minulosti, z roku 1938, 1968 nebo 1989, kdy byli občané dnešní České republiky schopni v pozitivním smyslu alespoň na několik dní sdílet vysoce emotivní pocit kolektivní sounáležitosti, nám dodávají naději a optimismus.
Pravda a láska jsou krásná slova, ale bohužel takzvané pravdoláskařství se stalo pejorativním označením pro ideologii či soubor postojů a chování, který je symbolem tragického rozdělení obyvatel České republiky na dva zcela hodnotově se rozcházející tábory. Takzvané pravdoláskařství postupně splynulo s aktivistickými progresivistickými směry přicházejícími ze zahraničí, což má devastující účinky na zdravý rozum, svobodu slova, toleranci a pragmatismus v českém veřejném prostoru.
Jak často v našich hovorech varujete, jihovýchodní Asie, „asijští tygři“, udělují západní civilizaci políček za políčkem, a to nejen v oblasti ekonomiky. Jako kdyby se západní Evropa a EU zakonzervovaly…
Dynamicky se rozvíjející státy jihovýchodní Asie pouze využívají svého potenciálu tak, jak to v uplynulých staletích činily evropské země. Pokud jde o Západ, výše zmínění historikové Arnold Toynbee nebo Oswald Spengler se ve svých historických analýzách shodli, že civilizace se ve stavu stagnace může nacházet celá staletí, nebo dokonce tisíciletí. Gabriel García Márquez sugestivně nastínil obraz takové komunity zakleté v bezčasí v románu Sto roků samoty. Západní společnost může upadnout na dlouhou dobu do obdobné strnulosti a konzervativnosti, která byla dříve spojována s Orientem. Nebezpečí spočívá v tom, že paralyzované společnosti neschopné vzepětí a účinné obrany se zpravidla stávají obětí svých asertivních sousedů. V případě Evropy dobře víme, kdo by nás v takovém případě …..
