Patrick Ungermann
13. 7. 2020
Zločinec a také černoch George Floyd podlehl policejnímu zatýkání. 25. května kolem osmé večer zaplatil cigarety bankovkou, prý padělanou. Přivolaná policejní hlídka měla co dělat, aby muže dostala z jeho vozu. Vsadit ho do policejního vozu se mužům zákona nepodařilo. Na záběrech ze zadržení podezřelého mi neušlo, že policisté působili oproti zatýkanému jako střízlíci. Kdyby Floyd s policisty do vozu usednout chtěl, případ by se určitě vyvíjel jinak. Policista v každém případě Floyda zaklekl za krkem, zatímco druhý muž zákona se pokoušel znehybnět ho zezadu.
Zadržený se záznamy v trestním rejstříku prosil, aby jej policista za krkem uvolnil. Nestalo se a zatčený po necelých devíti minutách podlehl dílem koronaviru, dílem přítomnosti drogy v těle a dílem policejnímu zásahu. Tak příčinu smrti G. Floyda rozebíraly podrobnější zprávy. Floyd byl do té doby několikrát soudně trestaný a ve vězení seděl i za ozbrojenou loupež. To navodilo důvodné podezření, že zločinec má v držení střelnou zbraň.
Podezření, že někdo má v držení střelnou zbraň, lze vztáhnout snad na každého občana Spojených států amerických. Spousta Američanů si občanského práva vlastnit střelnou zbraň stále cení. Cena, kterou lidé platí, je tvrdost policejních zákroků. Každý policista může být teoreticky zastřelen už při silniční kontrole. Jestli ve Spojených státech muži a ženy zákona častěji prověřují bezúhonnost u černochů než u jinak zbarvených lidí, a proč, to neumím posoudit. Mnoho zemí má kromě svého vlastního lidu, případně kromě lidu většinového, který se chová navyklým způsobem, i různé menšiny. Národnostní, náboženské, světonázorové… Většinová společnost si, čistě na základě soužití, o svých menšinách všude po čase udělá nějaký obrázek. Ať už je kladný nebo ne; ať už o něm máme, nebo nemáme zakázané vypovídat.
Dlouhodobější vládní politika Spojených států amerických hradí revolty, revoluce nebo války různě po světě. Nyní zažívají USA větší nepokoje včetně černošského hněvu a rabování u sebe doma. Tím, co provádíme, si každý rýsujeme vlastní budoucnost. Je to dočasný zákon zrcadla. Vyplázneme na někoho jazyk a vidíme někoho, jak na nás vyplazuje jazyk. Nemáme vcelku důvod, ani oprávnění postávat před zrcadlem Spojených států amerických. To není naše zrcadlo.
Skupiny mladých, a snad i levicově uvažujících lidí v západoevropských zemích se v návaznosti na nepokoje v USA snaží účtovat s kolonialistickou minulostí svých vlastí. Věřím, že horkých hlav ve smyslu radikálního účtování s minulostí není mnoho, a možná i proto si potřebují získat vykřičníky jinak než hojnou sešlostí. Třeba neslýchanými a nevídanými činy. A tak se radikálové vydali cestami obrazoboreckého i sochobijeckého hnutí. Obrazoborectví pokládám za neřest se starověkou tradicí. Přetesávání obelisků a kartuší faraonů je obecně známé. Svého času alexandrijští křesťané (islám na světě ještě nebyl) zakazovali římským spoluobčanům starověreckého vyznání hledět na sochy svých bohů. Následovalo obrazoborecké dění, v jehož víru byla vypleněna bohatá alexandrijská knihovna a smrt krátce nato nalezla i filosofka Hypatie, prý objevitelka našeho elipsovitého obíhání kolem Slunce.
Kdo chce účtovat s minulostí ve shodě s pravdou – ve shodě s vesmírnými zákony, může udělat tuto rozumnou věc: Poučit se a poučení si vzít k srdci. Nejhorší, čím může jakékoli účtování projít, je černobílé vidění, které vlastně nemá šanci vyhnout se některé z odnoží fanatismu. Zkusili jste si nějaký obrázek vytisknout černobíle? Já nemyslím ve stupnici šedi, ale skutečně kontrastně černobíle. Na to se nedá dívat, poněvadž je to ošklivé. V konkrétním sporu BLACK AND WHITE bychom při uplatnění hrubého dělítka mohli přehlédnout osobnosti, které (rovněž na jihu) s otrokářstvím ve Spojených státech nesouhlasily už před občanskou válkou. A co lidé, kteří s vlastněným otrokem jednali jako se spoluobčanem? Co kůlny pro federální dělníky, kde mohla být životní úroveň i nižší než v chýších pro konfederátní otroky. Snadno bychom přehlédli i černošské kmeny, co bělošským kupcům černošské otroky dodávaly. Prostě oč víc křiku, o to méně smyslu pro nuance. Poznal jsem, že jedno z těžišť ryzí lidskosti leží v poznatku, že jakkoli svízelný je osud člověka, pokaždé běží o bohatě členitý příběh.
Pozornost je dobré věnovat i tomu, co se za vlajkou rebelie rádo schová. Sami jsme to zažili v osmdesátém devátém roce. Nebyla vzácnost, že v prvních řadách revoluce šli tajní policisté bývalého režimu, následovali je ti s holýma rukama, a třetí řadu měli pojištěnou mozky od nás i z ciziny, které dumaly, co z nové situace vytěžit. Za revoltu se v hrubém terénu záhy skryje zločinnost. Andrea Hýblová, katolická stážistka v USA, napsala do křesťanských Perspektiv: „Stalo se však, že se mírová demonstrace z 30. května během noci proměnila v násilí. Okolo půl jedenácté nás přátelé varovali, že se protesty mění v nepokoje s rabováním. Za půl hodiny se ozvalo poplašné zařízení z knihkupectví a my bydlíme v patře nad ním. Nevěděly jsme, co se přesně stalo. Celý zbytek noci jsme probděly a sledovaly, co se děje na hlavní třídě. Až ráno jsme zjistily, že rozbili výlohy a vzali peníze z kasy. Pokud si vzali i naše knihy, doufáme, že si je přečtou. Tato událost byla zlá, ale stále je pro mě černý muž bratrem v Kristu.“
Obrazoborecké a sochobijecké dění může být stejně dobře příznakem šílenství skupin postižených přepjatostí, jako pravdivou zprávou o konci a výměně lidu. Přitom je pravděpodobnější, že ničením památek se oslabuje sama nalomená civilizace, než že to dělá napůl skrytý nepřítel. Každá přepjatost se dříve či později zbaví laskavých průpovídek a začne se chovat silově. A v okamžiku, kdy se zahrotí do slepého bodce, už i nevybíravě. Nepředvídatelně pohltí své vlastní oddané děti. Ve Spojených státech amerických se původní poklid protirasistického hnutí každým dnem mění ve vandalství a v rabující chuligánství se zřetelným protibělošským ostnem. Lidé, včetně skupin tamních bělochů, začínají hlásat, že vážná hudba je moc bělošská a tak trochu asijská. Že je v ní a v řadách jejích posluchačů málo černochů. Pokud jedno plemeno není spokojeno s prací druhé rasy – a to nazývám věci velmi zjednodušeně – bylo by normální, aby toto nenadšené plemeno vlastní nosnou prací spravovalo vlastní kulturní body a vrcholy ke svému obohacení i k obohacení sousedů. Jestli vyjdou kvóty pro navýšení černošských interpretů Mozarta, nepřestane být Mozart Rakušanem. Pakliže budou nějaká nařízení potlačovat díla bělošských skladatelů, vznikne v USA lusknutím prstu protibělošská totalita, třeba i za účasti a podílu několika vypočítavých bělochů. Pokud by někdo nakázal bělochům černošský ornát a soulový zpěv, znovu vznikne něco pitvorného a nakonec by sami černoši mohli namítat, že soulový zpěv zbytečně „zbělal“. Vycházím ze zvláštní zkušenosti jednoho německého výrobce automobilů: Reklamní řidič budí dojem škrobeného náměstka výroby. Usedne za volant vozu a zvuk motoru navodí uvolněnou atmosféru. Řidič přejde z obchodně právní angličtiny do bezprostředního černošského slangu. Záměr reklamy byl přesvědčit zákazníky, že vůz může být stoprocentně americký, přijatelný pro 100% Američanů. S nepochopením se reklama setkala právě u černošských aktivistů. Co má co jejich slangem hovořit reklamní běloch? Přirozené je, když každý dělá, co umí, rozvíjí a může rozvíjet tu míru nadání, kterou má darem. Z podobného těsta jako obavy, že vážná hudba je příliš bělošská, pochází demonstrativní nápad, aby Američané prokázali hospodářskou soběstačnost tím, že celý jeden den nic nenakoupí, a když, tak jedině v černošských obchodech. Úsměvný rasismus s jednodenní soběstačností samozřejmě vyjadřuje ochotu některých lidí něco s něčím udělat. Na druhou stranu podtrhuje skutečné hospodářské hrdinství těch zemí a národů, jimž USA vyhlásily hospodářské sankce na mnoho měsíců i let. Dokud povedou „očistu“ přepjatci, nikdy nedosáhneme míru a bude otázkou času a příležitosti, kdy na pogrom naváže jiný pogrom, ať už na sochách nebo na lidech. Když bude mít skutečné kormidlo v rukou politický aktivismus s úzkým profilem, řítí to zemi do převratů a do každodenních bojů. Do nových frustrací a do nových bojů. Koleso příčin a následků bude mlít se zrychlením do sebezničení.
I já tuším, že k výměně lidu v severní Americe dojde. Myslím, že do konce století. Nevidím v tom pro sebe ani prospěch, ani nevýhodu. Spojené státy jedou samospádem po kolejích mnoha říší, včetně těch bájných. Jsem názoru, že bod obratu nastává v místě, kde velmoc spíš už jen brzdí a ohrožuje svět. Svého času se Izraelci ve strachu před Babylónem ústy svého krále rozhodli uzurpátorovi věnovat území, kde si babylónští postaví vojenskou základnu. Připomeňme si současný zápas o místa pro základny… Babylónským přestala základna velmi brzy stačit a vypálili celý Jeruzalém. Žádná diplomacie tady nepomohla. A za čas hořel dříve vznešený Babylón. Lidstvo je příliš boží, aby mu stačil úděl světského globalismu. Takový projekt nemůže získat skutečnou podporu. Rád bych v tom smyslu upozornil Čínu, její tygří děti, aby nenavazovaly na snahy země, jejíž lid má být vyměněn.
V okamžiku, kdy jsem přijal spoluúčast na světovém dění a narodil se, bylo mi dáno jedno konkrétní tělo, jehož pleťová barva je, jaká je. Dostal jsem do uzlíčku prostor domova a rovněž kulturní prostor, připravený prací mnoha lidí a mnoha pokolení. Dary můžeme pobrat, nebo nepobrat, ovšem nemůžeme je popřít. Jsou totiž očividné. Výraz běloch je sice zajímavý, ale konkrétní plemeno nevystihuje. Protentokrát jsem získal dary árijského, slovanského a českého lidu; tradici rodu, rodiny a tradici sebe sama. Žádným z darů se necítím být vržen do kolektivní pasti. Všechny je prožívám velmi osobně tak, jako svůj úkol, který se snažím poznávat už 47 let. Mé plemeno má mnoho větví. Stav jeho západní odnože napovídá, že je to moudré. A některé naše větve už v časoprostoru dočista zanikly.
Nevěřím, že by se v západní Evropě v těchto dnech mělo schylovat k výměně lidu a k výměně hodnot. Žádnou takovou předtuchu necítím. Když jsme po zhroucení satelitní sovětské soustavy mohli jít i vlastní československou (českou a slovenskou) cestou, varoval jsem slovy i písemně před vstupem do Evropské unie. Stále cítím a sdílím přesvědčení, že takový vstup je v rozporu s významem našich dějin a české otázky jako otázky světové. Varoval jsem, že svědomí a sebevědomí mnoha západoevropských zemí zatížila koloniální minulost, která je dožene, a že je nepřípustné, aby kusy toho břemene kladly zmíněné země v rámci unie na náš hřbet. Nevěřím, že je správné přejít koloniální panství nebo vyhubení původního lidu obou Amerik mlčením. V každém případě nám taková zátěž nepatří. Máme vlastní zrcadlo dějin a nikam je nevyvážíme.
Pojem zánik západu je v novodobých dějinách známý přes sto let. Věta do památníku, podezíraná z prázdnoty: „Vždycky něco končí a něco začíná.“ není zas takové klišé. Pokaždé, když někteří vystoupí proti své širší totožnosti, je na místě slovo krize. Zprávu o krizi nelze odbýt tím, že čin je dílem několika odrodilců. Jakmile začnou další a další lidé útočit na paměť národa a země (a sochy, jako zhmotnělé dějiny do paměti národa a země patří), máme možnost rozhodnout se, že za A jde o přepjatce, nebo za B jde o revoluci a výměnu hodnot. Pokud se rozhodneme, že nastalo za B a my s výměnou hodnot a snad i lidu nesouhlasíme, stanou se z nás buď kontrarevolucionáři v nebezpečí života, nebo ztratíme sami sebe a dožijeme jako živí-mrtví. Jestli usoudíme, že krize má příznak bodu za A, musíme sáhnout po účinné sebezáchraně: nenechat se vypískat, neskončit ve služebném postavení. I to je údržba a sebeúdržba kulturního prostoru. Vždyť na svět pokaždé přicházíme jako určitá, nějak konkrétně vyhlížející osobnost. Nikdo se nerodí jako koktejl a nikdo se nerodí do koktejlu. Jestli má dítě brát zdejší rozum a city nerušeně a plynule, musí přijít do jasného prostředí s jasným vědomím toho, kdo je kdo. Vědomí vztahů umožňuje poznávat, kdo nám co dává a co vyžaduje, jaké jsou mezi rodnými kladné a záporné zkušenosti, vzory a očekávání. Jedna modelová situace by neměla popírat druhou. Jestli chtějí přepjatci kácet sochu Gándhího, poněvadž prý nebyl dost ohleduplný k černochům, nicméně šlo zároveň o muže, který přivedl ke konci britský kolonialismus v Indii, a to pokud možno bez krveprolití, vidíme na té nesmyslné situaci jedno: Není možné vyrábět jednotný světový dějepis. Není možné vymyslet ani jednotný evropský dějepis. Každý národ je přirozeně integrovaný celek. I každé sdružení věřících je silně stmelené. Kladné a záporné vzory jedněch mohou být jinými vnímané jinak nebo dokonce opačně. I to je ona skutečná rozmanitost na Zemi.
Jsou kroky, které nás pro integraci čekají snad ještě dnes: Učme se odmítat, že angličtina je ve světovém měřítku nadřazený jazyk. Odmítejme, že bratrské národy si mohou škodit. Odmítněme tezi, že dovoz potravin je příčinou našeho blahobytu. Takové hledisko nás uvrtalo do potravinové závislosti a do nevyužití vlastních zdrojů. Přiznejme si, že jsme ve své vlasti domorodci a že jiný domov mít na světě nebudeme. Chtějme znovu získat český stát. Přestaňme své zákonodárce chápat jako neomezenou vrchnost. Postavme se před ně s požadavky rozvoje a podpořme snahu těch, kteří hájí naši autonomii. Netrpme na svém území cizí vojska a obchody, ke kterým nás nezvou. Kdo tady obchoduje nebo vyrábí, tady platí daň. Nikdy nepropůjčme vlastní zemi útočníkovi, aby z ní vedl svůj útok. „Běda tomu, od koho pohoršení pochází.“ Je toho ještě mnoho. Ještě dnes se učme o takových myšlenkách uvažovat. Dost možná na konci úvah přijmeme vlastní zodpovědnost za vlastní konání. Zůstaňme vlídní k cizincům, ale už na obnovených hranicích se snažme poznat, které z nich je možné pozvat bez obav. Strojme srozumitelnou a zásadovou zahraniční politiku a odpadne většina snah zatáhnout nás do intrik. Národní, náboženské a jiné menšiny nám neposluhují a my nejsme ve služebném poměru vůči nim. Pracujme si na svém a spolupracujme. Věřím, že pověst, která každého předchází, umí být mocnější než pomluva. Zastírání skutečné pověsti je lež – lež nenese ovoce. Snaha zlepšit si pověst je obdivuhodná. Pomáhejme, aniž bychom chudé zbavovali domova. Pomozme jim účinně se uživit ve svých zemích. Přemítejme o tom a klaďme si s rozumem a citem další témata. Mějme rádi sami sebe a budeme mít rádi i ostatní. V našich podmínkách je sochobijectví něco jako sebepoškozování. A opakem sebepoškozování je láska.
