Jsem hrdý Čech

Avatar
Původní autoři

Pavel Macháček
22. 8. 2020  ČNL

Jsem hrdý Čech, protože český národ přinesl do pokladnice světové kultury mnoho cenného pro celé lidstvo. Čech byl Karel IV., Jan Hus, mnoho významných umělců. J. E. Purkyně, dr. Janský, František Křižík, prof. Wichterle, Karel Čapek, Miloš Forman, Jaromír Jágr a mnoho jiných.

Nejsem tak hloupý, abych se vydával za Kelta.

Český národ má své dějiny a tvůrcem pohledu na ně byl František Palacký. Avšak objevují se i jiné pohledy. Např. generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš o tom říká: „ Národní muzeum sestavilo koncepci, … která znamená nejen odvrat od způsobu, jakým česká veřejnost dosud s českými dějinami zacházela.“ V Respektu č. 39/06 o tom ještě píše sociolog Jakub Grygar a autorka článku Anneke Hudally. Takové snahy jsou velmi podivné!

V 19. století vznikaly v celé Evropě moderní národy, mezi nimi i český. Vyvrcholením jeho tehdejších dějin bylo obnovení samostatnosti českého státu v r. 1918 pod vedením T.G. Masaryka. Dvacet let první republiky přineslo posílení českého národa a jeho všestranný rozkvět. Bohužel přišel Mnichov, protektorát a 2. světová válka.

Dr. Edvard Beneš zajistil kontinuitu čs. státu a ve třech dalších letech pokračoval s určitými změnami režim první republiky. Další vývoj určila – jako u nás ostatně často – opět mezinárodní situace: Jaltská čára na mapě Evropy, která určila „sféry vlivu“ velmocí. Je skutečností, že válku vyhrál Sovětský svaz, který porazil německou armádu, proto měl právo určovat její důsledky: ČSR se dostala do pásma sovětského vlivu. Všechny státy v něm ležící začaly vládnout podle sovětského systému, který byl zvláštní směsicí socialismu a Stalinovy osobní diktatury. Nebyl to však socialismus v Marxově pojetí, protože jeho základem nebyla demokracie.

Tento tvrdý režim se u nás významně podepsal v padesátých letech. Vycházel ze Stalinovy podezíravosti a z represí proti tzv. „třídním“ nepřátelům. Tato vývojová fáze, asi 10 let, se stala terčem současného obviňování celého tehdejšího období čtyřiceti let. Což je jednostranně negativní černobílý pohled dnešního vedení našeho státu. Protože tehdy nastalo i „pražské jaro“ a proto došlo ke „vstupu vojsk“ – a následovalo 20 let „normalizace“, kdy z potlačovacího režimu padesátých let zůstalo jen obtěžování občanů nesmyslnými opatřeními.

Teror byl časově omezené období, které nebylo charakteristické pro celou epochu „reálného socialismu“. V těch letech reálně převažovaly klady nad zápory. Nejvýznamnější vlastnost režimu byly sociální jistoty. I ti dříve sociálně nejslabší dosáhli na průměrný životní standard. Sídliště nebyla a nejsou králíkárny, ale slušné bydlení v nich našlo při sčítání v r. 2001 3,131 923 osob, tj. 30,66 % obyvatelstva. Nebylo 41.604 bezdomovců.

Po válce bylo naše hospodářství rozvrácené a uvést je do mírového stavu trvalo déle než 3 roky. Solidarita mezi lidmi tehdy byl významný prvek v našem životu. Ochota k bezplatné obecně prospěšné práci se projevila postavením desítek tisíc veřejných budov. Klady tehdejšího zřízení převážily nad negativy, které jsou v každé společnosti. Přes existující chyby vytvořilo naše hospodářství bilionové hodnoty, v potravinách jsme byli soběstační. V r. 1989 byl státní dluh 7,5 miliardy korun, ale jiné státy nám dlužily více. Dne 31.12. 2006 dosáhl státní dluh ČR 802 505 138 000,19 Kč

V ČSSR bohužel nenastaly změny ve vnitřní politice ani po roce 1985, kdy se dostal do čela SSSR Michail Gorbačov. Náš diktátorský režim nemohl mít včas připravené propracované alternativy dalšího vývoje v KSČ ani ve státě. Toho maximálně využili oponenti režimu. Proto došlo k jeho likvidaci.

Kromě chartistů vznikla v ilegalitě politická strana „osmašedesátníků“ s názvem „Obroda“, jejímž jsem byl členem. Její představitelé se v krizových dnech scházeli v kancelářích právního oddělení v ŘEMPU u dr. Miroslava Polreicha, ale bohužel se dívali na skupinu kolem Václava Havla v Divadle za branou jako na nepolitiky. Ta však moc fakticky uchopila a určila další vývoj státu!

Lidé, kteří na Václavském náměstí zvonili klíči – i já jsem tam chodil celý týden – chtěli nastolit „třetí cestu“, tj. odstranit nedostatky. Paradoxní je, že na ÚV KSČ byly takové změny připraveny, ale už je nestačili vyhlásit. Nikdo z manifestujících nepomýšlel na návrat kapitalismu!

Každý politicky gramotný člověk však měl vědět, že když u nás skončí socialistický režim v pátek večer, v sobotu ráno sem přijde kapitalismus! To se skutečně stalo. Pod vedením Václava Klause byla tato cesta rychlá! V říjnu 1990 byl předsedou Občanského fóra, které sdružovalo naprostou většinu národa. Přesto v únoru 1991 založil tvrdě pravicovou stranu Občanských demokratů, která dovedla náš stát rychle ke kapitalismu. MMF a SB doporučily vše zprivatizovat – což byla pro naše národy ta nejhorší cesta. Později to celé dění bylo nazváno zločinem století!! Obrovský majetek Československa byl rozkraden.

V podstatě jedna chybná hospodářská ideologie „plánované hospodářství“ byla nahrazena jinou chybnou ideologií – „liberalismem“, což podle Klause znamená „co nejméně státu“. Proto zrušil mnoho dlouholetých statistických řad a odvětví (např. zubní prohlídky dětí, učňovské školství atd. atd.).

Tzv. „sametová revoluce“ u nás nebyla revolucí, protože nedošlo k bojům. Byl to převrat, předání moci. Stejně nebyl tzv. „třetí odboj“, protože neexistovala československá armáda v zahraničí, nebyla světová válka. Tehdejší ideové boje byly doprovázeny krásně znějícími hesly, po kterých dnes ani pes neštěkne. Např. kde je ono „vítězství pravdy nad lží“? Zato se u nás objevily společenské jevy dříve neexistující. Naše politika po 17 letech dnešního režimu klesla na nejnižší úroveň a mnohdy hraničí až s kriminalitou.

Mnohá práva mizí, vykořisťování rychle stoupá, odbory jsou v mnoha podnicích zakazovány (znemožňovány), na světové úrovni kdysi stojící kultura výrazně poklesla, mravnost zvolna mizí atd. atd.

Kladné výsledky vývoje českého národa v 1. republice byly výrazné, kdežto po současných 17 letech jsou ubohé – kromě růstu významu peněz.

Jan Trefulka minulý rok v květnu napsal v ROZRAZILU: „ Režim, který se vzdává odpovědnosti za mravní výchovu občanů k úctě před poctivou prací, k lidské slušnosti a obětavosti ve prospěch celku a vydává ho zcela bez omezení na pospas komerčním masmediím, jenž nepotřebuje myslícího člověka, ale reklamou oblbeného konzumenta, není pravicový ani zdravě konzervativní, ale sebevražedný. … Svoboda občana musí pak být hlídána do té míry, že už se omezuje jenom na svobodu soukromě vlastnit a konzumovat i lhostejně přihlížet, jak se demokracie čím dál víc zužuje na vládu partajních sekretariátů.“ To vše vidíme denně kolem sebe. A aby měli finanční vládci světa jistotu, že podřízení budou jen pracovat a nepřemýšlet, zorganizovali mohutný průmysl sportu a popkultury. Jeho hvězdy dostávají za své účinkování statisícové a desetimilionové odměny – které zaplatí sám občan a tím aktivně přispívá na udržení systému současného v mnohém nemravného světa! A světa oteplujícího se takovým tempem, že lidstvo pravděpodobně do 50 let zničí samo sebe – a bohužel i všechen život na Zemi, tento zázrak vesmíru.

Antikomunismus je světově řízený proces, který u nás zbytněl do nestvůrných rozměrů a stal se státní ideologií. Dá se srovnat s bývalým antisemitismem. Až na nějaké výjimky. Režim by rád zničil ideologii socialismu a komunismu. Zatím však nestaví plynové komory! Odkládá však trestní oznámení proti autorovi hesla: „Zabij komunistu – posílíš mír.“ Seriózní autoři už delší dobu upozorňují na nebezpečí, které hrozí naší společnosti z bezbřehého antikomunismu, který tak nebezpečně rozbijí tolik potřebnou jednotu našeho národa.

Český kapitalistický stát přijal zákon č. 198/1993 Sb., O protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a zákon lustrační č. 451/1991 Sb. Oba stojí proti Všeobecné deklaraci lidských práv. Obviňují početné skupiny občanů, aniž by jejich členům prokázal vinu. Český stát však zřídil „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ a nyní sněmovna projednává zákon o zřízení „Ústavu paměti národa“, který má kromě jiného soustředit všechen archivní materiál z minulého režimu. Proti tomu ostře protestují historici i archiváři.

Je přirozené, že každý režim po svém nástupu k moci všestranně očerňuje všechno minulé, aby tím dokázal své kvality – lepší než byly ty dřívější. A používá k tomu nejen média, ale i policii a soudy. Nový režim však musí zvážit úlohu uplynulého času: jak dlouho ještě a jak intenzivně má tento boj proti svrženému režimu pokračovat a s jakou silou. Jak se zdá, dnes už u nás byla tato únosná hranice překročena.

Bohužel nový režim to ještě „nezjistil“, v nemalé míře proto, že to některým politickým stranám stále přináší prospěch. Vždyť už psychicky ovlivnily miliony občanů! A navíc antikomunismus proniká do každé skulinky v myslích celého světa – vládnoucí finanční oligarchie jej plně využívá při globálním ovládání světa! Chce potlačit nejen všechno sociální. Ale všechno socialistické. Přestože třetina lidstva žije pod hranicí chudoby – za dolar denně!

A takový je dnes český národ!

V upomínku na PhDr. Pavla Macháčka, koncentráčníka, tajemníka Kruhu občanů ČR vyhnaných v r, 1938 z pohraničí, věrného vlastence a našeho spolupracovníka, zemřelého 5.11.2008