Denis Jurdalov
Americký ministr zahraničí (State Secretary) má skutečně důvody k „rozladění“. Ve svém nedávném vystoupení v prezidentské knihovně Richarda Nixona prohlásil, že „Svobodný svět musí zvítězit nad novou tyranií“ a „Pokud svobodný svět nezmění komunistickou Čínu, pak komunistická Čína nejspíš změní nás“. Šéf State Department má za to, že blížící se nebezpečí pro demokratické státy, které Čína představuje, je nutné odrazit cestou vytvoření silné koalice proti této zemi. Pompeo, pravda, neupřesnil, která ze zemí se chce v této ušlechtilé věci angažovat, a je zajímavé, zda se zájemci najdou.
Zatímco ostatní přemýšlejí, jeden spojenec se už rýsuje – Velká Británie, kterou Pompeo 21. července navštívil. Anglosasové tam s plnou odpovědností rozhodli, že mezinárodní koalice odporu vůči Číně sestavena být musí: „Musíme sestavit koalici, která bude chápat toto nebezpečí a kolektivním úsilím přesvědčí komunistickou stranu Číny, že takové chováním neodpovídá zájmům Číny,“ řekl Pompeo na tiskové konferenci. Po plamenných proslovech se americký diplomat setkal s premiérem Borisem Johnsonem, a „přátelé“ se dokonce domluvili, že uzavřou obchodní dohodu o volném obchodu mezi Británií a USA. Projednali rovněž téma „kolektivní globální bezpečnosti a otázky zahraniční politiky, mj. chování Číny v Hongkongu a v Sin-ťiangu – Ujgurské autonomní oblasti Číny, situaci v Íránu a blízkovýchodní mírový proces“.
Prudká změna politiky Británie vůči Číně po jejím přijetí zákona o národní bezpečnosti byla podložena dvěma obviněními. Čína podle britské vlády porušila mezinárodní smluvní závazky v Hongkongu a účastnila se v hrozných porušeních lidských práv vůči ujgurskému obyvatelstvu. Británie se nezastavila na odsouzení nového zákona o bezpečnosti. Ministerský předseda Johnson dokonce slíbil třem milionům hongkongských obyvatel britské občanství. Svoji pozici 28. července, po příletu do Washingtonu, zveřejnili ministři zahraničí a obrany Austrálie. Vyjádřili podporu zpřísnění pozic americké administrativy vůči Číně. USA a Austrálie oznámily, že budou rozšiřovat vojenskou spolupráci – vzhledem k zvýšení napětí s Čínou v asijsko-pacifickém regionu, a budou usilovat o vytvoření „jednotné fronty dvou spojenců“.
Čína a Írán skutečně podnikají praktické kroky k vytvoření své koalice. Strategické partnerství mezi Teheránem a Pekingem přinejmenším od loňska souvisí s investicemi Číny ve výši 400 mld. USD do energetiky a infrastruktury Íránu během příštích 25 let. Číňané kromě toho investují kolem 228 mld. USD do íránské infrastruktury v rámci projektu „Jeden pás-jedna cesta“. Už začala výstavba železnice z Teheránu do druhého největšího města Mašhádu, dlouhé 900 km. Města Teherán, Kum a Isfahán budou spojena vysokorychlostní železnicí, infrastruktura půjde dále do Tabrízu, důležitého ropného a petrochemického uzlu Íránu, který bude východiskem plynovodu Tabríz-Ankara. Vysokorychlostní železniční spojení s Íránem spojí Urumči v Sin-ťiangu s Teheránem přes republiky Střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Turkmenistán), poté Irák s Tureckem a dál do Evropy.
V této etapě končí Írán a Čína proces uzavření všezahrnující strategické dohody „Komplexní plán spolupráce mezi Íránem a Čínou“ vytyčený na 25 let. Dohoda se blíží k podpisu, přičemž obě země nespěchají se zveřejněním všech podrobností a část dohody je tajná. Zajímavé je, že Mahmúd Vaezí, šéf administrativy íránského prezidenta, označil íránsko-čínskou smlouvu za obyčejnou dohodu mezi dvěma zeměmi. Od Číňanů není slyšet vůbec žádné komentáře k této dohodě – jen bylo skromně řečeno, že Peking a Teherán realizují vzájemně výhodnou spolupráci v rámci mezinárodního práva. Dohoda je skutečně velmi důležitá pro íránské hospodářství (které zasahují sankce USA), protože ČLR dává záruky, že bude pokračovat v nákupu ropy a plynu od Íránu.
Sblížení obou zemí ve vojenské sféře je důležitou součástí budoucí aliance. Západní tajné služby vyjádřily znepokojení, protože to může vést ke zformování koalice těchto dvou zemí pro zesílení své přítomnosti v Indickém oceánu. Jejich vzrušení je oprávněné. Záměrem Íránu je vybudovat novou vojenskou základnu v Indickém oceánu. Admirál Tanhirí, velitel námořní flotily Stráží íránské revoluce, prohlásil, že základnu budou využívat k ochraně rybářských a obchodních lodí před pirátstvím ohrožujícím íránské lodě. Írán ale zatím nevydal žádný pokyn ohledně toho, kde chce onu základnu budovat. Dnes je hlavním předmostím Íránu k Indickému oceánu obchodní přístav Čabahár. Výstavba takové základny by námořním silám Číny umožnila kontrolovat počínání námořnictva USA v regionu, mj. 5. operativní námořní flotily USA dislokované v zálivu a kontrolující Hormuzský průliv – jednu z hospodářsky důležitých vodních tepen ve světě. Perspektiva formování nové íránsko-čínské vojenské aliance v Indickém oceánu je nepochybně signálem pro vojensko-politické vedení USA, který budou Američané brát nanejvýš vážně.
Írán nacházející se pod sankcemi USA navrhl vytvoření klubu zemí poškozených americkými sankcemi – návrh pochází od velvyslance Íránu v RF Kásima Džalalího. Podle jeho slov by se mohly země poškozené americkými sankcemi spojit a bránit se počínání USA. „…Mezi členy klubu bude mnoho silných států s vyspělým hospodářstvím, jako Rusko, Čína, Írán. Máme ohromné možnosti, jen musíme projevit politickou vůli a vyvinout úsilí k rozumnému využití tohoto potenciálu. Teherán má Moskvě i Pekingu co nabídnout. Jsme velká země s velkou a dost mladou populací, máme mnoho surovin a vyspělé technologie. Pokud vyvineme společné úsilí, tak nátlak USA překonáme,“ prohlásil Džalalí. Připomínáme, že Írán kvůli americkým sankcím ztrácí každoročně řádově 50 mld. USD
Jednání směřující k upevnění partnerství Íránu, Číny a Ruska by měla proběhnout v tomto měsíci, na setkání se budou projednávat otázky vojenské spolupráce mezi těmito třemi hlavními uzly eurasijské integrace. Zahájení těsnější spolupráce je plánováno na listopad.
Pozice Ruska v celé této „hře“ nesmí být jednostranná. Moskva se může pokusit projevit mnohostrannou politiku a vyváženě sehrát současně na dvou koaličních „hřištích“. Pokusit se „manévrovat“ a zahrát na obě strany s oběma koalicemi „Západu“ i „Východu“ (USA-Británie a ČLR-Írán). Takový tah bude geopoliticky smysluplný, protože posílení íránsko-čínské aliance Rusko v perspektivě nepotřebuje.
Zdroj: Zavtra.ru
