Lenka Procházková
28. 8. 2020
Krátké video, které nedávno někdo umístil na FB, zachycuje pohled kamery z brzdícího auta. Přes setmělou silnici se pomalu belhá poraněný pes a dvě kočky mu poskytují sanitární doprovod. Mají vztyčené ocasy, což podle připsaného komentáře signalizuje přátelství. Videozáznamů, které dokumentují solidaritu ve světě zvířat, lze nalézt na sociálních sítích hodně a jejich sdílení nás lidsky těší.
Debatní příspěvky pod zprávami o zranění a následné operaci prezidenta jsou nejenom účastné ale i posměvačné až nenávistné. Za takový typ šířené nenávisti vůči demokraticky zvolenému „vůdci smečky“ žádný postih nehrozí, protože se nejedná o nenávist k rase, vyznání či sexuální orientaci.
Přesto Miloš Zeman dnes patří k diskriminované menšině. K lidem, kteří vnímají, že žijeme na přelomu dvou epoch. A kteří vidí, že na změny, které přicházejí, není Starý svět (včetně naší republiky) vůbec připravený.
Veřejně projevovaný zájem o zdravotní stav prezidenta je tedy dvojího druhu. Ti, co mu přejí brzké uzdravení, spatřují v jeho osobě a v jeho pozici na „herním poli“ překážku proti dotírajícímu chaosu. Kdežto hlasy dožadující se prezidentovy rezignace, pokládají jeho další setrvávání ve „hře“ za ztracený čas. Já vnímám druhé funkční období prezidenta Zemana jako čas DAROVANÝ. Zatímco však nevratně odtikává, programátoři pravdy a lásky už vystavují fešná fota a aktualizují životopisy „svých“ kandidátů podle měnícího se zadání. Mají těch doporučených „apoštolů“ plné sklady (i skládky).
