Degradující feudalizace Ukrajiny

Rostislav Iščenko
10. 9. 2020  Ukraina.ru, překlad Ousidermedia

Feudální rozdrobování vždy probíhá ve dvou, vnějškově si vzájemně odporujících etapách. V první probíhá rozpad jednotného centralizovaného státu (viz. podoba s Římskou říší) pod vlivem vnějších i vnitřních faktorů.

Centrum slábne, ztrácí možnost koncentrovat a přerozdělovat zdroje, ale také zajišťovat regionům ochranu před vnější agresí a vnitřní bezpečnost. Tyto funkce přecházejí do rukou regionální elity a společně s nimi i kontrola zjednodušující se ekonomiky. Probíhá regionalizace země.

Nicméně na tom se proces nezastavuje. Ekonomika pokračuje ve své trivializaci, směřuje k naturálnímu hospodářství, zastavuje se nejen mezinárodní, ale i meziregionální obchod, takže státní moc klesá na nejnižší úroveň, kde je každý baron ve své doméně absolutním vládcem vybírajícím daně, zajišťujícím policejní kontrolu, soudnictví a vojenskou ochranu svých poddaných.

S nadřízeným suzerénem (lenním pánem) ho spojují jen přesně stanovené závazky. V ostatním je naprosto samostatný, má dokonce právo na vedení soukromé války, a v jistých, obyčejem daných případech i na povstání vůči suzerénovi. Do nejvyšší státní moci mu vůbec nic není, stejně jako jí do něho (vazal mého vazala není mým vazalem).

Tato malá panství mají jen jednu zranitelnou pozici – nejsou schopna odporu vůči víceméně vážnému vnějšímu nepříteli (kočující rody, rodové svazy, Arabové, Vikingové, atd.). V důsledku toho se zvyšuje úroveň centrální moci jako organizátora obrany proti vnějšku. Pro tuto funkci se mobilizují zdroje. Na nějakou dobu (zpravidla jedné-dvou generací) se stát stává přísně centralizovaným, ale točí se kolem nezbytnosti financování odpovídající vojenské síly.

Poté přichází druhá etapa drobení. Pod ochranou centra se začíná rozvíjet hospodářství regionů, roste jejich populace. Po nějaké době dostávají velká regionální knížata možnost vydržovat armády, postačující k obraně svých územních knížectví. Silné centrum se opět stává nepotřebným a stát se fakticky rozpadá na velké územní državy.

Tentokrát už proces nepokračuje až do úplné atomizace moci a společnosti, ale zastavuje se na úrovni makroregionů, které díky rozvoji hospodářských styků mezi sebou a mezinárodnímu obchodu začínají pociťovat potřebu další centralizace. Ve druhé etapě se rozdrobenost rychle reformuje do centralizované stavovské a poté i absolutistické monarchie.

Ukrajina jde právě touto cestou, ovšem opačným směrem. V momentě rozpadu SSSR, republiky, závislé na tisících ekonomických a obchodních vzájemných vazeb, objektivně směřovaly k ekonomické a politické integraci.

Nicméně v tom momentě ukrajinská elita přijala čistě politické rozhodnutí o další orientaci na přerušení postsovětských hospodářských kontaktů a přeorientaci na Západ. Protože Západ nemohl poskytnout nezbytné a dostatečné trhy, proběhlo první zjednodušení hospodářství postsovětské Ukrajiny.

Výsledkem byl propad zdrojových možností centra. Ty byly ještě dostatečné k vydržování unitárního státu, ale už nestačily na uspokojení apetitu všech elitních seskupení.

Došlo k prvnímu rozkolu ukrajinské elity, která se rozlila do akce „Ukrajina bez Kučmy (2. prezident samostatné Ukrajiny)“ a poté do prvního majdanu, během něhož dvě velké elitní skupiny (na Janukovyče orientovaný národní výrobní kapitál, a mezinárodní kompradorský finanční kapitál, orientovaný na Juščenka) řešily v čí prospěch bude přerozdělena moc zajišťující přístup ke zdrojům.

Národní průmyslový kapitál měl všechny šance na vítězství.

Finanční kompradorský kapitál však dostal podporu USA a Západu, zatímco národní průmyslový kapitál nebyl ochoten kompenzovat to plnohodnotným svazkem s Ruskem. Slavná teorie „multivektorovosti“ (vyděláváme v Rusku, ale politicky směřujeme na Západ) nutila představitele národního průmyslového kapitálu přicházející k moci, aby se od Ruska distancovali dokonce aktivněji, než tak činili kompradoři.

Hospodářské styky se nadále trhaly a ekonomika se trivializovala. Nakonec, ve chvíli vítězství druhého majdanu, nebyla už Ukrajina schopna samostatně a plnohodnotně vydržovat unitární stát, a centrální vláda ztratila funkci přerozdělování zdrojů mezi elitní skupiny. Od té doby zdroje stačily jen pro jednu skupinu – vládnoucí.

To přirozeně posílilo boj opozičních oligarchických seskupení proti seskupení kontrolujícímu státní moc. Opoziční seskupení se v tomto boji mohla spoléhat jen na svoje základní regiony, ale i skupina kontrolující centrální vládu měla zájem na upevnění zdroje – nikoli Kyjeva (který mohl kdykoli přejít do jiných rukou), ale zdroje své domény (například Porošenko „domácí“ Vinické oblasti).

Politický rozklad se dostal na novou úroveň. Regiony jsou pro centrální moc Ukrajiny tím, čím byla Ukrajina pro sovětské integrační projekty. Regiony nepopírají formální právo Kyjeva na řízení. Ony jen sabotují nepohodlná rozhodnutí – například blokováním pokusů Kyjeva o boj s nezákonným dobýváním jantaru, rušením protikoronavirových opatření centrální vlády, či odmítáním respektovat zákon o legalizaci hazardních her.

Trivializace ekonomiky tím ale nekončí, jen se urychluje. Nic jiného čekat nelze, pokud jdete proti základním zákonům hospodářského rozvoje. A tak rozklad nekončí na úrovni mikroregionů. Už teď je vidět, že starostové velkých měst znamenají víc než guvernéři regionů, jimž se tyto regiony mají podřizovat.

Ukrajina dokázala, že Donbas měl pravdu, když se od ní oddělil.

Proces se přitom šíří i na menší državy. Stačí mít podnik zajišťující zdrojové potřeby kontrolovaného území a k tomu soukromou armádu k jeho ochraně, aby se starosta (nebo vůdce místní komunity) cítil být naprosto nezávislým vládcem, a to nejen na „královské moci“ v Kyjevě, ale i na regionálním „vévodovi“.

Připomínám, že ve Francii se v době decentralizace oslovení „sire“ neužívalo jen vůči králi, ale ke každému samostatnému feudálnímu (i netitulovanému) vlastníkovi a určovalo faktický rozsah jeho práv a zásadně ho odlišovalo od „chevalliere“ (rytíře), třebaže dvořana.

Pátého září začala na Ukrajině předvolební kampaň do místních mocenských orgánů. Dosud nikdy taková kampaň nepoutala takovou pozornost ukrajinských politiků toho největšího kalibru. A nikdy předtím nebyla centrální moc tak slabá a neschopná samostatného boje o kontrolu nad regiony, cestou prosazení k moci v nich na centrum orientovaných politických sil.

Dávno před začátkem kampaně zahájil „královský dvůr“ (úřad Zelenského) jednání s „vévody a hrabaty“ (oligarchickými rodinami a starosty velkých měst), o uvedení zástupců strany „Sluha lidu“ do místních zastupitelských orgánů, výměnou za vzdání se kontroly nad místní výkonnou mocí. Zelenskij podporuje současné starosty (z nichž většinu chtěl ještě před rokem nahradit vlastními lidmi) výměnou za to, že oni zajistí v místních radách víceméně slušné zastoupení „Sluhů lidu“.

Je jasné, že „sluhové“ protažení takovým způsobem do mocenské sféry budou naprosto závislí na regionálních baronech. Mohou přestoupit do jejich frakce, mohou zformovat frakci vlastní, ale hlasovat budou stejně tak, jak bude potřebovat místní vláda, protože Kyjev jim nemůže s ničím pomoci, zatímco místní moc v regionu rozhoduje o všem – nejen o tom, kdo má chudnout a kdo bohatnout, ale i kdo má žít a kdo umřít.

Svými dohodami o těchto volbách Zelenskij prakticky odsouhlasil feudální rozdrobenost Ukrajiny. Mimochodem, on za to příliš nemůže, protože jen politicky zafixoval situaci vytvořenou ještě před ním. Dojde k právní kodifikaci práv regionů? To sotva. Pro Ukrajinu je zásadně důležité zachovat ne-li faktický, tak aspoň právní statut unitárního státu. Přitom to ale nezastaví další trivializaci ekonomiky a další růst politické rozmělněnosti.

S každým jejím novým kolem se hospodářská situace jen zhoršuje, snižuje se zdrojová základna, a to znamená, že vydržování regionálních „vévodství“ bude stejně nezvládnutelné, jako je nyní vydržování kyjevského „království“. Situaci zhoršuje i absence napadajících kočovníků, Vikingů a dalších loupežníků, stimulujících vojenskou centralizaci. “Válka s Ruskem“ funguje jen jako propaganda pro lid obecný, ale neinspiruje elitu ke sdružování zdrojů kvůli sestavení armády. Oni naopak, pod záminkou války, s radostí armádu okrádají.

Zelenským vedená Ukrajina se vesele sune k samovládě lokálních „sirů“. Tento proces dnes už sotva kdo zastaví, dokonce ani diktatura. Jsme svědky toho, jak posilování diktátorských tendencí v centru nevede k jeho upevnění, nýbrž jen poskytuje místním vladykům záminku k přechodu na systém osobní moci.

Takže tyto volby jsou pro Ukrajinu historickým mezníkem. Ne proto, že se Zelenskému po nich může něco zlého stát. Stát se může a nemusí – to už není důležité, protože ani on, ani kdokoli jiný, ani teď, ani za 3 roky, nebude schopen změnit osud Ukrajiny.

Feudální rozpad a degradace ekonomiky dosáhly stadia, kdy proces musí dojít ke svému logickému konci předtím, než bude možné uvažovat o něčem novém. Vnitřní síly, schopné situaci změnit, na Ukrajině nejsou, a ty vnější jsou víc zaměstnány Běloruskem.

Překlad: st.hroch 20200908