Rostislav Iščenko
25. 10. 2020 ukraina
Docela nedávno, před několika dny, ministr zahraničních věcí Ruska Sergej Lavrov prohlásil, že, jelikož Evropa neumí uctivě hovořit s partnery a nechce se učit tomuto umění, stojí za to popřemýšlet, zda s ní nepřerušit komunikaci. Některé horké hlavy mezi domácími experty hned oznámily zásadní přehodnocení evropské politiky Moskvou. Není tomu tak. Moskva zatím nic nepřehodnocuje. Pouze varuje.
V diplomacii jsou vaše postupy tím efektivnější, čím větší volnost rukou vám zabezpečují a na čím větší počet sociálních a politických skupin vašeho partnera/oponenta jsou zaměřeny. Zaslat jednou větou signál hned všem takovým skupinám v několika desítkách různých zemí je velké umění.
Za prvé, Lavrov dal najevo levicově liberální části evropských elit, která se tradičně orientuje na USA a podporuje rusofobní politiku Washingtonu (dokonce i když se jim do toho vůbec nechce), že Moskva neplánuje uvažovat o jejich podmínkách. Když to nevezmou v úvahu, tak si budou pohádky o Skripalových, Navalném, sestřeleném letadle, ruských olympionicích a dalších zajímavých věcech povídat mezi sebou. Rusko je však prostě přestane slyšet.
Za druhé, ruský ministr vyslal signál pravicově konzervativní části evropských elit, že pokud nechtějí úplnou roztržku s Ruskem (a oni nechtějí), tak se jim vyplatí aktivněji bojovat se svými liberály. Možností mají dost, prostě mnozí nechtějí kazit vztahy s kolegy kvůli nějakému Rusku. Nyní budou muset popřemýšlet, protože nadále sedět na dvou židlích se už nepodaří.
Za třetí, byl vyslán signál evropskému byznysu. Rusko, které odmítne hovořit s Evropou, se patrně i v ekonomickém plánu rychle přeorientuje na jiné trhy. Tím spíše, že v důsledku realizace programu náhrady importu se národní ekonomika stala prakticky soběstačnou. A ke všemu byly možnosti Ruska uskutečňovat neočekávaný a efektivní finančně-ekonomický manévr v posledních letech nejednou přesvědčivě demonstrovány.
Při vší amerikanofilii, příznačné pro evropské politiky, je financuje přece jen evropský byznys. Ten už utrpěl značné ztráty kvůli politicko-ideologickým globalistickým dogmatům. Pouze kvůli sankcím proti Rusku a ruským protisankcím byly utrpěny ztráty v desítkách miliard eur. Mezitím Američané tlačí na Evropu a požadují její připojení se k sankční politice Washingtonu vůči Íránu. Ale i pokusy blokovat dostavění Severního proudu 2 nadále pokračují. Přičemž i v případě s plynovodem, i v případě s Íránem Washington hrozí rozšířit své sankce na Evropany, kteří se nepodřídí jeho diktátu.
EU se ocitla v kritické situaci. Evropa si nemůže dovolit přepych zastavit dialog s Ruskem v době, kdy spolupráce s USA přestala přinášet zisky, které byly vystřídány permanentními ztrátami. Vojensko-politický deštník Amerika rovněž nezajišťuje, naopak, její kroky neustále podkopávají základy evropské bezpečnosti. Washington krok za krokem buduje na kontinentu ohniska napětí, z nichž každé může přerůst v plnohodnotný konflikt. Mimo to, dokonce v těch případech, kdy taková ohniska (jako, například, řecko-turecký konflikt kolem plynonosného šelfu) vznikají bez účasti USA, Amerika a jí vytvořené struktury (NATO) demonstrují absolutní neschopnost takové konflikty hasit (jak to dělaly dříve).
Ale EU se nemůže ani vzdát spojeneckých vztahů s USA kvůli dialogu s Ruskem. Kromě toho, že v každé evropské zemi i v EU vůbec (na úrovni evropské byrokracie) jsou velmi silné proamerické frakce, existuje ještě i faktor východní Evropy, která je naladěna převážně proamericky a protirusky. Pokus o plnohodnotnou roztržku s USA hrozí Evropské unii kolapsem a nekontrolovaným rozpadem. Mezitím Francie a Německo, jako hlavní evropští beneficianti, mají zájem o plynulé reformování EU (v němž má být posílena jejich vlastní úloha) a zdaleka ne o chaotizaci Evropy.
EU se ocitla v téže pasti, do níž sama zaháněla postsovětské režimy. V pasti mnohovektorovosti. Pokus Evropy zachovávat vysokou úroveň ekonomické spolupráce s Moskvou, ale orientovat se v politickém plánu na USA, se ničím neliší od pokusů Janukoviče a Lukašenka vydělávat na ruských trzích a díky Ruskem poskytovaných preferencí, avšak udržovat a pěstovat uvnitř země evropské integrátory, politicky inklinující k EU a USA. I v Kyjevě, i v Minsku to vše skončilo majdany. Rozdíl je pouze v tom, že Lukašenko zatím vydržel. Ale ani jemu dobrá volba nezůstala. Přesně jak svého času Janukovičovi Rusko říká, že ekonomické preference lze získávat pouze v podmínkách urychleného postupu integrace, a Západ zase odmítá zříci se pokusů o svržení běloruského prezidenta. Takže volba zůstává stejná: buď urychlená integrace s Ruskem (avšak s ruskými podmínkami), nebo majdan – mnohovektorovost skončila (třebaže někteří politici ještě mohou zakoušet iluze ohledně své schopnost galvanizovat její mrtvolu).
Evropa určitě také potřebuje vybrat mezi pokračováním vzájemně výhodné hospodářské spolupráce (kvůli čemuž je třeba zastavit protiruskou rétoriku a demonstrovat připravenost ke konstruktivnosti) a zachováním těsných politických styků s USA, kvůli nimž je třeba se vzdát všech výhod ekonomické spolupráce s Moskvou.
Nehledě na to, že Rusko, kromě ekonomických preferencí může poskytnout i vojensko-politický deštník, Evropa zatím není připravena k jednoznačné volbě. Jak bylo uvedeno výše, EU je příliš nestabilní a nemusí ustát diskusi k tak zásadní otázce. Proto, EU, nehledě na znalost negativního příkladu postsovětských režimů, snažících se udržet se na dvou židlích, aktualizuje a aktivizuje politiku, kterou jinak než mnohovektorovou nenazveme.
Na jedné straně, ministerstva zahraničních věcí Francie a Německa vytvářejí pracovní skupinu, jejímž úkolem bude boj se sankční politikou USA, která brání Evropanům plnohodnotně spolupracovat s Ruskem a Íránem. Mezi návrhy je uložení odvetných sankcí USA, včetně personálních, vůči příliš horlivým americkým senátorům. Takovými kroky evropští politici demonstrují národnímu byznysu a jiným zainteresovaným skupinám, že ekonomická spolupráce s Ruskem bude pokračovat. Na druhé, EU zavádí další porci personálních sankcí proti ruským politikům a protiruská rétorika plní evropský tisk. Nejsou slyšet v EU ani hlasy protestu ohledně požadavku USA, aby všichni do jednoho (a nejen členové NATO) vyčleňovali každoročně dvě procenta HDP na přípravu na válku s Ruskem.
Právě na přípravu na válku, jelikož ve Washingtonu se dávno netají tím, že vojenský útok na Rusko a/nebo Čínu v případě, že se Americe nepodaří nenásilnými prostředky navrátit status hegemona, se USA bere jako “obranná akce”. Mnohopolární svět považují za hrozbu národní bezpečnosti a mají v úmyslu bojovat s hrozbou mnohopolárnosti dokonce pomocí vojenských prostředků, přičemž chápou, že v případě Ruska a Číny jde o globální jaderný konflikt.
Přitom Američané, nehledě na varování Putina ohledně toho, že odvetné údery budou naneseny centrům přijetí rozhodnutí (ať by se schovávala kdekoliv), stále ještě doufají, že se jim podaří omezit dějiště válečných událostí na Eurasii, a sami si to standardně odsedí za oceánem. Nehledě na to, že američtí spojenci připravili Evropě osud bojiště v jaderném konfliktu, je v EU stále ještě hodně politiků, kteří se domnívají, že plavební dráhu USA je třeba následovat do konce, prý stejně na konci zvítězí, takže i Evropě pomohou se obnovit.
Logika je to chybná, ale funguje, a nadále zahání EU do slepé uličky mnohovektorovosti, z níž bude čím dál těžší se dostat.
Lavrov vše řekl: Rusko je připraveno podpořit své spojence v EU (včetně jednotlivých politiků), ale ti musí demonstrovat svou připravenost učinit volbu a řídit se jí do konce. Moskvě se vůbec nelíbí, že by měla být drobnou mincí ve vnitropolitických hrách evropských elit. Ostatně, nyní Evropané čekají na výsledky prezidentských voleb v USA a předpokládají, že ukážou na elitní seskupení, které zvítězilo a na něž bude možné se orientovat. Ale Američané mohou rozčarovat. Zdá se, že u nich vše teprve začíná a může se to hodně protáhnout. Ale Evropané volbu dělat musí. Židle se rozjíždějí, nelze sloužit dvěma pánům.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová