Odsun – Vertreibung

Ogňan Tuleškov
22. 10. 2020    ČeskéNárodníListy

Byl název dvoudílného dokumentu, který jsme 20. října mohli shlédnout na ČT2. Ukazovat na jeho jednotlivé, i základní nedostatky, by bylo na dlouhé lokty. Proto k tomuto „dokumentu“ jen několik vět.



Jeho sledováním jsme mohli nabýt dojmu, jako kdyby vše, co se dělo po květnu roku 1945 s německým obyvatelstvem v republice, bylo pouze záležitostí mezi námi a Němci. O „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“, podepsané v Berlíně 5. června 1945, o konferenci představitelů vítězných spojenců na Krymu, jež probíhala ve dnech 4.-11. února 1945, a jejích závěrech, o postupimské konferenci, která se konala ve dnech 17. července – 2. srpna 1945, a jejích závěrech, o Pařížské reparační úmluvě, se téměř nemluvilo. A právě to je základní nedostatek celého dokumentu, který v některých částech ani dokument nepřipomínal. Chvílemi se zdálo, že jde o pouhou „sudetoněmeckou“ agitku.

Právě vzpomínaná rozhodnutí vítězných spojenců tvořila rámec všeho toho, co se dělo v době přesídlování německého obyvatelstva nejen z naší republiky, ale také z Polska a Maďarska. Německého obyvatelstva se rozhodným způsobem zbavovali Francouzi, Holanďané i další národy Němci dříve okupovanými. Rozhodně to neprobíhalo v rukavičkách. Zvlášť jednání Francouzů a Poláků s tamními Němci bylo tvrdé. O tom všem postupně později.

Pokud by některý historik, který v pořadu vystupoval, nastínil širší rámec přesídlení německého obyvatelstva z Československa, pak by celý dokument vypadal jinak a mohl se stát důvěryhodným. Takto zapadl mezi další, které místo historické pravdy se spíše snaží postupně snaše dějiny přepisovat.

Hodní Němci se stali oběťmi zlých Čechů. Jak to bylo ve skutečnosti? Češi i další národy byli oběťmi Němců, kteří rozpoutali válku a teroristicky vládli v okupovaných zemích. Jejich oběti se počítaly na miliony, celkové materiální škody byly nevyčíslitelné. My jsme nenapadli Německo, Němci vtrhli vojensky k nám. Krvavě nám vládli, vykrádali nás. Jeden z principů mezinárodního práva zakotvuje, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Proč se touto povinností, pramenící z mezinárodního práva, Němci neřídí?

Je faktem, že německé menšiny, žijící ve státech, které Němci hodlali napadnout, se z velké části znacizovaly a pomáhaly ze všech sil v boji za „nový pořádek v Evropě“, který měl zajistit nadvládu panského německého národa. V těchto bojích se „ menšinoví“ Němci dopustili řady válečných i jiných zločinů. Tzv. sudetští Němci, kteří v republice byli pátou kolonou hitlerovského Německa, bojovali v SS jednotkách, sloužili v SD, na gestapu, v koncentračních táborech. Brzy po „připojení“ našeho pohraničí k Německu se z členů „Sudetendeutsche Partei“ stali členové a funkcionáři NSDAP. Norimberský tribunál členy a funkcionáře NSDAP, příslušníky SS i gestapa označil za zločince.

Nadto spojenci v budoucnosti hodlali zajistit v budoucnosti mír. Věděli, že příslušníci německé menšiny, pokud by zůstali ve státech, kde dosud žili, by se dali opět zřejmě zneužít pro další eventuální válečná dobrodružství. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Vztahy mezi Čechy a Němci byly krajně napjaté. Němci, občané ČSR, v době republiky, kromě německých antifašistů, chtěli „domů do Říše“, a to i s územím, které patřilo nám. S námi nechtěli žít. V době války velká většina Čechů udělala s Němci takové zkušenosti, že přišla k závěru, že soužití s Němci v jednom státě je nemožné. Němci musí být odsunuti z ČSR zněl jeden hlas odbojářů z domova k prezidentu Benešovi a naší londýnské vládě. Poválečný odsun německého obyvatelstva byl Čechy ve velké většině souhlasně kvitován.

Pokud by nedošlo k odsunu Němců, mohlo dojít v některých oblastech republiky k nepokojům, které by mohly vyústit do vzájemných masakrů a případně i do menších či větších ozbrojených srážek s mnoha mrtvými na obou stranách.

Ladsmani stále tvrdí, že jsme je okradli ještě před tím, než jsme je vyhnali. Jaká je pravda. Pařížská reparační úmluva obsahuje řadu ustanovení, z nichž alespoň některá z nich měla být v dokumentu citována. V podstatě tato úmluva uložila všem signatárním státům, mezi něž patřila i Československá republika, povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl dostat opětně do německých rukou. Většina signatářů byla povinna odečíst hodnotu těchto majetků od svého reparačního účtu. Na Československou republiku se vztahovalo ustanovení paragrafu D, na základě kterého jsme nemuseli konfiskované hodnoty odečítat ze svého reparačního účtu. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946, str. 68)

Když již se mluvilo o „sudetských Němcích“, bylo zcela na místě zdůraznit, že tito dodnes mluví o tzv. právu na původní vlast a návratu do ní, tedy do ČR, ač žádné takové právo nemají. Toto „právo“, které si sami nadělili, postrádá jakýkoliv mezinárodně-právní základ. Jak by bylo krásné, kdyby některý z historiků „sudetoněmecké právo na původní vlast“ takto osvětlil. Rovněž mělo být zdůrazněno, že slovo „Sudety“ a jeho odvozeniny jsou spojeny s henleinismem. Tzv. Sudety nikdy neexistovaly jako samostatná územně-správní jednotka, kromě období třetí říše, kdy vznikla tzv. Sudetengau. S pádem říše, padla i „Sudetengau“. Neměli bychom křísit přízraky naší hrůzné minulosti. Přesídlení Němci jsou nyní v Německu doma. Tam je jejich vlast. Jejich návrat si nepřejeme.

Závěrem je nutné zdůraznit, že nikdo z historiků alespoň v přiměřené míře nemluvil o těžkých osudech vyhnaných československých hraničářů z jejich domovů v mnichovském období, o vystěhovávání českého obyvatelstva z jejich domovů v době tzv. protektorátu, kdy Němci pod hlavičkou budování vojenských zařízení připravovali území pro budoucí německé osídlení. Na druhé straně se mluvilo v míře až nadbytečné o osudech přesídleného německého obyvatelstva z ČSR. Pochody „smrti“ z Brna byly viděny „sudetoněmeckýma očima“. Historická pravda opět hořce zaplakala.

Němcům jsme nic neukradli, nic jim nedluhujeme. Naopak je to Německo jako nástupnický stát hitlerovské říše, které nám dosud nezaplatilo reparace v původní výši cca 360 miliard předválečných korun. Dnes některé zdroje mluví i o řadě bilionů korun, které nám Němci jsou povinni zaplatit. I tuto skutečnost měl dokument uvést. Do krámu jeho tvůrců se zřejmě nehodila.

Dr. O. Tuleškov