Pro koho je COVID požehnáním

Každá epidemie samozřejmě poškozuje hospodářství, jenže infekce s nízkou smrtností a minimem následků pro přeživší bude mít tentokrát následky srovnatelné se středověkým morem. Stát na sebe už za císaře pána vzal odpovědnost za zdraví populace. Zdravý lid byl podmínkou hospodářského úspěchu, a ten konkurenční výhodou proti jiným státům. Život měl ale nízkou cenu, smrt číhala na každém kroku, dětská úmrtnost byla kolem 30%, ale plakalo se jen krátce. Pánbůh vzal. Cena života se s jeho rostoucí kvalitou vyšplhala do závratné výše. Od medicíny se očekává a žádá všemocnost. Lékařští šamani a farmaceutický průmysl tuto mylnou představu ještě přiživují. Dnes má život v očích veřejnosti cenu absolutní. Na záchranu holého života má být vynaložena sebevětší částka. Za každou smrtí se hledá něčí nedbalost. Jak říkal Miroslav Plzák už před čtyřiceti lety: „Dnes si lidé myslí, že kdyby pan doktor jen trochu chtěl, mohla tady babička ještě být.“

O povinnostech se dnes nemluví, je to nepopulární, všichni mají jen práva. Veřejnosti se podařilo imputovat, že stát je univerzální škůdce a dlužník. V čele státu stojí miliardář u třetiny voličů oblíbený, neboť z veřejných peněz rozdává hlavně jim, a stejně jako každé náboženství pracuje se šťastnou budoucností, neboť slibem nezarmoutíš. Nemůže ale nabídnout ani věčnou blaženost, ani nemá šanci hrozit zatracením, má k dispozici jen kus rozpočtu. Proto se tváří optimisticky a říká „Bude líp!“ A velmi mnozí v zoufalství životní nejistoty věří, že když je úspěšný a dovedl se postarat o sebe, pomůže i jim. 

„Demokratická opozice“ (ODS, TOP09, KDU-ČSL a Starostové) už podle někdejšího vydařeného hesla ODS „dokázala, že to dokáže“, republika byla vykradena a rozprodána. Zbývá prodávat budoucnost v podobě zadlužení. Piráti pevně věří ve svoji genialitu a nabízejí řešení, která dosud neměla šanci se neosvědčit. Všichni chtějí rozdávat prachy, je před volbami.

Pokojovou teplotou 21°C se nezavděčíte, někomu je zima, někomu horko. Proticovidová opatření mohou buď více chránit životy a kapacitu zdravotnictví, nebo příjmy ze zaměstnání a podnikání. Ne v absolutním měřítku a obojí současně. Ať děláte, co děláte, nespokojenost je jistá. Krásně to bylo vidět na mimořádně hnusné předvolební „superdebatě“ vůdců stran 1. 10. 2020 na ČT24. Premiér Babiš hájil sám sebe a trochu vládu, předseda Hamáček vlastní kroky, Filip dokazoval, že KSČM se vzdala neuhájitelného „lepšího příští“ a žije v přísné současnosti na cestě do zapomnění. Demoblok společně s Piráty si stěžovali na odmítání návrhů vládou, když chtěli nabídnout všechno všem, aniž by se pokoušeli tvrdit, že „zdroje jsou“. A televizní moderátorka Písařovicová jim dávala hodně prostoru na sliby a zaklínadla, Babiš byl nutně v defenzivě a Hamáček s Filipem se k němu moc nehlásili. 

Předseda SPD Tomio Okamura neslibuje věčnou blaženost, ani že „bude líp“, ale naopak varuje. Většina populace se však raději oddává „bláhovému snění“, než by chtěla slovy K.J. Erbena „strašlivou poznati jistotu“. Na tažení imigrantů a následující “blaho” si asi budeme muset počkat, aby veřejnost uvěřila. Většina populace stále věří v neposkvrněné početí Evropské unie, z níž sálá dobro. SPD myslí na reálnou budoucnost. To je seriózní, ale v systému politického boje od voleb k volbám se to nevyplácí tolik, jako populismus a demagogie obchodníků s deštěm.

 Dnes večer uvidíme.