Jaroslav Bašta a -rp-
28. 12. 2020 PrvníZprávy
Po pravdě řečeno nevím, zda mě více fascinuje magie čísel našeho letopočtu, nebo zjištění, že čas letí stále rychleji. Během pár dnů končí druhé desetiletí nového tisíciletí, a pohled zpět asi nikoho nenaplňuje optimismem, píše Jaroslav Bašta.
Sice začalo zdánlivě nadějně Arabským jarem, které mělo přinést demokracii do severní Afriky a na Blízký východ a svrhnout tamní přežívající diktatury. Místo toho jsme se dočkali pádu všech tamních sekulárních režimů a vypuknutí nových konfliktů v bezprostředním sousedství Evropy, které dodnes doutnají.
Svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče nakonec symbolicky přeneslo severoafrické poměry na evropský kontinent v podobě zástupné války mezi Ruskou federací a Západem. Další dvě občanské války se západní účastí v Sýrii a Lybii otevřely stavidla masové muslimské migrace do Evropské unie. Což během posledních pěti let způsobuje postupnou islamizaci některých západních zemí.
Na tomto místě komentáře si dovolím malou terminologickou odbočku – archeologové zjistili, že termín migrace se stal politicky nekorektním, takže ho v rámci svého oboru nahradili pojmem demická difuze. Označují jím šíření inovací a nových myšlenek prostřednictvím přesunu obyvatel do nových oblastí. Procházka Londýnem, Paříží nebo Marseille dává poznat, že jde o velmi přesný výraz.
Zprávy o válce s islámským fundamentalismem Evropany provázejí už od počátku třetího tisíciletí počínaje 11. zářím 2001. Nejprve z Afganistánu, pak z Iráku. Bohužel, zdá se, že po porážce Islámského státu se z pouští Blízkého východu a Afriky pomalu stěhuje do ulic evropských velkoměst. Protože vlády postižených zemí EU (naposledy Francie a Rakousko) na to musejí reagovat, obávám se, že boj s islámským terorismem se stane běžnou součástí našich životů v nastupující třetí dekádě. Zásadní rozdíl proti minulosti i současnosti bude v tom, že informace o něm se přesunou z rubriky zpravodajství ze zahraničí do zpráv z domova.
Měli bychom si uvědomit včas, že nebudeme bojovat s islamismem, ale s islámem. Islám je totiž jen jeden. Naposledy to pronesl turecký prezident Erdogan, ale před ním to napsal francouzský historik a religionista Jean-Paul Roux: „nepředstavovat si, že existuje dvojí islám – jeden otevřený, mírumilovný, osvícený, tolerantní, moderní, druhý uzavřený, bojovný, fanatický, tmářský, archaický. Existuje jen jeden, ale s mnoha tvářemi.“
Ve třetím tisíciletí část odborníků a politiků považuje za hlavní problém soužití postkřesťanské Evropy s islámem působení radikálních imámů, a hodlá to změnit. Naposledy se k tomu vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron a hodlá vyškolit „republikánské imámy“. Autoři toho plánu zapomněli na to, že muslimské duchovní nikdo zvenčí nedosazuje, ty si náboženská obec volí. Případně odvolává, pokud jejich názory nesouzní s většinovým míněním věřících (nedávno jsme to mohli sledovat v pražské muslimské komunitě). Proto působení fundamentalistických duchovních není příčinou, ale důsledkem celkové radikalizace evropských muslimů.
Současná pandemie koronaviru a omezení, která ji doprovázejí, vnáší do společnosti nebezpečně vysokou míru frustrace, která se bude v následující hospodářské krizi dále zvyšovat. Připočtu-li k tomu pokračující masovou muslimskou migraci do Evropské unie, pravděpodobnost, že válka civilizací se z pouští a hor Asie a Afriky přenese v začínající třetí dekádě nového tisíciletí do našich ulic, se stala nepříjemně aktuální.
