Patrick Ungermann
16. 12. 2020
Říká se, že učitelé stárnou pomaleji. Nechci namíchnout veřejnost. Vím, že máme různé prázdniny, teď už i slušné platy a nakonec ještě stárneme pomaleji… Prý za to pomalé stárnutí může styk s mládeží, jejíž bujaré kousky z nás nadělají součást mládí našich svěřenců. Nevím. Znal jsem stárnoucího kolegu, co posledních deset let praxe vyhlížel jako šedivý zjizvený mořský vlk samotář. Potkali jsme se, když už si dvě léta lebedil v důchodu. Jak ten vám omládl!
Jednou mi do výuky, už to bude dvacet let, nakráčela paní inspektorka. Nedocházelo mi tenkrát, že inspektoři jsou také lidé a do papírů něco napsat musejí, aby je nikdo nepodezíral, že v práci nic nedělali. Byl jsem začínající pedagog. Protřelí kantoři mě zasvětili do obřadu ukázkové hodiny. Obřad sdílejí žáci a učitelé proti vyšší kontrole. V ukázkové hodině proběhne spousta metod výuky, včetně zkoušení osvědčeného jedničkáře a včetně práce s kybertechnikou. Někdy se vnitřně přistihnete při paradoxu, že v ukázkové hodině jste zjevně probrali menší objem učiva, ale spokojenost s vámi byla nadstandardní. Podobným situacím říkám učitelský protimluv.
Nezapomenu na svoji první inspekci: Tenkrát se mnou žáci (až na pár výjimek) na obřadu ukázkové hodiny nespolupracovali. Tenkrát jsem poměrně přísně dodržoval klasifikační stupně. Jedničku dostali skutečně jen ti výborní, a kdo nic neuměl, slízl nedostatečnou. Je možné, že třída mě za to v ukázkové hodině vykoupala. Představte si mladého sedmadvacetiletého učitele, kterého kybertechnika nenaplňuje. Před půlminutou vešel do třídy 2. A, žáci váhavě povstali na pozdrav, ne všichni, a paní J. v zadní lavici vytáhla z futrálu červené pero. Tabule – datum – číslo hodiny a téma. Učebnice, strana ta a ta, čteme a překládáme článek. Dívka (takový barokní typ) pokračuje ve své vlastní činnosti. Uvolňuje se stříháním učebnice na malé čtverečky. „Proč stříháš učebnici?“ „No, je moje, né?“ Jistě, tohle jsou Klausovy, ne Husákovy děti. Tihle lidé pojem soukromé vlastnictví neomylně znají… Volím zbabělou cestu a dál si žačky nevšímám. Čteme velmi ospale a nad míru koktavě. Překlad se nedaří. Na otázky nikdo neodpovídá. Chodím mezi lavicemi, je mi jasné, že se dějí naschvály, a tak se ke každému středoškolákovi nakloním a špitnu: „Hovno.“ Nějak to třídě rozvázalo jazyk. Teď je možné práci dokončit. Nevím, nakolik který inspektor spucoval žáky. Řekl bych, že je to spíš neobvyklý postup. Po každé inspekci se ale rozvine pověstný kobereček pro kantora. Čekal jsem na koberečku to nejhorší. Opak byl pravdou. Paní inspektorka, bledá přibližně jako já, mi svěřila, že třída byla strašná a jestli nechci raději dělat inspektora, že je to klidnější zaměstnání.
Léty jsem se dopracoval k poznání, že ukázková hodina je podvod. Při nedávné inspekci jsem předvedl běžnou – skutečnou hodinu, kde se vysvětlovala a pilovala jedna jediná látka. Byly to základy společenských věd. Zmínil jsem se, že, má-li být lidstvo přátelštější, musí dospět k odmítnutí sobeckého imperialismu. Následoval dost nepříjemný kobereček: Výuka nebyla pestrá, bylo moc výkladu, zápis byl dlouhý a nikde žádná kybertechnika. A co ten imperialismus? Vždyť je to ryze historický pojem, který do současnosti nepatří. Odvětil jsem, že imperialismus je dějinný pojem, nicméně jeho dějiny se opakují do kolečka, dokola. Obhajoval jsem i celkový postup při výuce. Výsledkem bylo nejen nízké obodování učitele, leč i celková stížnost na školu.
S jarem dorazila výuka na dálku. I já musel ovládnout základní postupy v aplikaci Teams (skupiny, družstva). Na podzim jsme kýžené znalosti znovu zúročili. Cítím se u vytržení! Z domova nebo z prázdné školy učím přes objektiv kamery. Na obrazovce mám monogram žáků. Ti mají vypnuté mikrofony, což šíří blahodárný klid. O to jsem, samozřejmě, na práci soustředěnější. Nevidím nikoho viset na mobilu. Nevidím, že by některý žák spal, nebo se pohlavkoval se sousedem. Kultivovanou atmosféru nerušené práce sem tam doplní piktogram žluté ruky. To se někdo hlásí… Kratičké písemné zprávy studentů se osvobodily od ústních brutalit. Nezlobte se. Patřím mezi lidi, pro které půvab každé slečny končí tam, kde se jí z úst vydere pověstné: „Ty vole!“ A že jsou dívky schopné sprosťačit i víc, je známé. V hrubostech už bylo jakési stejnosti napříč pohlavími dosaženo.
Přiznávám, že jsem se jednou účastnil ostrého výstupu tělo na tělo. Žákyně, znechucená, že má dojít k tabuli napsat větu, učitele sprostě seřvala na tři doby. Kantor šok rychle setřásl a stejně sprostě na tři doby vyčinil té holčině. Byl z toho sec mazec v ředitelně. Oběma se naložilo stejně, L. stržila dvojku z mravu, já pracovní výtku. Může to být spravedlivé s malinkou výhradou, že akce a reakce není totéž. A proto, kdo se chce vyhnout některým reakcím, nepodniká některé akce.
Pedagogové, hlavně na prvním stupni škol, mají koronaviru za zlé, že přerušuje jejich každodenní a tolik potřebný kontakt s dětmi. Ze vzpomínek vím, že magnetické jablíčko v rukou paní učitelky je víc než sebeunylejší piktogram v počítači. Mně nevadí přerušení styku s mládeží výukou na dálku. Mně většina žactva od patnácti do osmnácti let na rtech nevisí. A právě do elektronického smogu s klávesovými zkratkami moji „kujóni“ mizí rádi. „Teamsování“ je pro ně tak trochu vzrůšo. Je to na každý pád vybočení ze stereotypu. Třeba ta možnost vypnout si kameru i mikrofon, učitele mít na příjmu a bafnout si cigaretu, aniž to kantor uhlídá. Dá se rošťačit, něco ošulit, a kdo má pevnou vůli, přičinlivě studuje, jako by vysedával ve školní lavici. Vybavuje se mi v té souvislosti moudrá glosa Julia Satinského: „Každý mluví o tom, jakou planetu zanecháme pro své děti, ale jen málokdo uvažuje, jaké děti zanecháme pro svou planetu.“
Díky výuce na dálku jsem poprvé od předškolního dětství uviděl a ucítil, jak chutná jaro. Nablízko jsem se seznámil s podzimem. Budík mě nevynášel v zubech na půl šestou. Mohl jsem pomáhat starým rodičům. Prostě jsem byl při ruce. Mé činnosti mohlo pozorovat a účastnit se jich mé dítě. Už jsem psal, že karanténa vrátila rodinám rodinný život – na čas, na chvíli. Nerad bych vzbudil dojem parazita, který těží ze stavu věcí, jaký živnostníkům ve sféře služeb nadělil těžké kruhy pod očima. Je pravděpodobné, že doba nás nutí vyměnit spotřební ekonomiku za hospodaření pěstitelsko-chovatelské.
Je možné, že ekonomické ukazatele nebudou napříště platit za ty nejdůležitější. Snad proto, že v nich tápou a ztrácejí se v nich lidé. Na otázku, co je to a jaká je životní úroveň obyvatel, lze odpovědět různě a lze si přizvat na pomoc různá kritéria měření životní úrovně. Být montovna aut, tranzitní země a odpoledne třeštit na výletech v obchoďáku, to je jen jedno měřítko naší životní zátěže a nějakého toho blaha. Osobně jsem si v časech takovéto prosperity připadal jako dutá kovová krabice na poušti, anebo ve skladu s pachy éček v potravinách. Když budu víc času věnovat nejbližším bytostem v nejbližším prostředí, pracovní elán mi to jedině posílí. Také vztah k žákům se ozdraví. A nakonec i počítačové prostředí, co dosud namnoze přejímalo jakousi levnější úlohu lejster, umožní přechod do jiné pracovitosti, která nás nedrží pod zámkem, ale při životě.
