Božena Němcová z žabí perspektivy

Avatar
Původní autoři

Mojmír Grygar
30. 1. 2021

1. 

Film Božena její tři autorky (L. Wimmerová, H. Wlodarczyková, M. Komárková) uvedly tím, že chtějí národu ukázat tu pravou Boženu, kterou komunisté (ale měly říct, že také Jirásek, Tille, Černý, Novotný, Vodička a další vůbec ne bolševici) vykládali falešně; viděli v ní bojovnici za práva chudých, krásnou ženu, kterou básníci nazývali Naší paní, její dětství líčili jako líbeznou venkovskou idylu, ve starém bělidle, babiččině obydlí, viděli pozemský ráj, její vlastenectví líčili jako touhu po lepším životě, kterého se jednou český lid, jakmile padne vláda cizích pánů, dožije a tak podobně v oslavném duchu.

Tvůrkyně filmu, které chtějí s Němcové strhnout falešnou svatozář, nejsou samy. S naším obrozením polistopadoví tvůrci vyšší, univerzální, globální společnosti, vůbec mají potíž. Proč? Na národ a národní stát se hlasatelé atlantického světoobčanství dívají skrz prsty, národ a národní stát považují jen za smyšlenku vzdělanců-ideologů, za dobovou módu a zastaralý koncept, který brání sjednocování lidstva. 

Jeden náš světaznalý postmodernista si zase vzal Naši paní na mušku ze zcela jiného důvodu: ona prý „žila v lži“. Nemyslil tím manželské nevěry, ale okřídlené úsloví, kterým Václav Havel obžaloval nejen nešťastného zelináře, poslušně vyvěšujícího ve výkladě mezi hlávkami zelí a svazky mrkve transparenty s aktuálními politickými hesly, ale také každého, kdo se jakkoli podrobil vládnoucí ideologii a nedal najevo svůj odpor. 
Ale čímpak se vlastně autorka Babičky, Divé Báry a českých pohádek zpronevěřila pravdě? Inu, prý tím, že se otevřeně nepostavila proti společenskému řádu, kde si panstvo na zámku žilo jako v ráji, zatímco chudý lid v podzámčí třel bídu. Jako by už nestačilo to, že Němcová měla odvahu, že toto téma vůbec popsala a vyložila, náš profesor z Turinské univerzity by po ní chtěl, aby ve svém románu pranýřovala urozené pány a společenský řád, který jim udělil a zaručil moc. Němcová se prý podrobila lži, když V zámku a podzámčí apelovala na dobré srdce a svědomí zámeckého pána (inspirací jí byl štědrý mecenáš hrabě Kolovrat Krakovský). 
Tvůrkyně Boženy záměrně odmítly Fučíkovo pojetí Němcové, ale italskému profesorovi zřejmě ani Fučíkovo adjektivum bojující nestačí a žádá po Němcové oddanost Havlově kategorickému imperativu „života v pravdě“.

2. 

Boženě Němcové není v chaosu postmoderní nivelizace pravdy a náporu komerčního zboží masové kultury opravdu dobře. Snad nejhůř doplácí na nepochopení svého bohatého a pro dnešní otrlé pokolení nepochopitelného citového fondu: 

„V duši mojí je vštípen od mladosti již pud vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla, a ošklivost před sprostností a hrubostí.“ 

Svět, ve kterém panuje chladný rozum, kde si jedinec všechno přisvojuje a podrobuje vlastnímu prospěchu, jí byl cizí, bránila se mu a svou osobní svobodu si uchovávala i za cenu porušování platných společenských norem. Uvědomovala si svůj podíl na vlastních prohrách, věděla, že za své fantazie a iluze krutě platí, ale představy o světě lepším, spravedlivějším, svobodnějším se nemohla vzdát. 
Odtud také její otázky vzdělanému knězi Františku Matěji Klácelovi, který svou citovou oddaností k přítelkyni–sestře překračoval pravidla augustiniánského řádu, odtud také jeho Listy přítelkyni od přítele o původu socialismu a komunismu. Tento její klíčový intelektuální a citový prožitek tvůrkyně filmu musely přejít, vynechat, udusit, protože by to pro ně znamenalo dopustit se nebezpečného ústupku Fučíkovi, komunistickému hlasateli. 
Jestliže se autorky Boženy domnívají, že vynášejí na světlo něco dosud utajovaného, že konečně ukáží národu Boženu Němcovou, jaká ve skutečnosti byla, velmi se mýlí. Když František Halas psal s obdivem o Naší paní, dobře znal její podrobný, žádnou cenzurou nekrácený a nepřikrášlený životopis napsaný profesorem Václavem Tillem. Tato kniha, napsaná v letech 1911–1914, měla velký čtenářský úspěch, její 6. vydání v roce 1940 dosáhlo nákladu 4400 výtisků. Režisérka paní Wimmerová a její spolupracovnice se zřejmě domnívají, že pravda pravdoucí o člověku je skryta v přítmí ložnice a že dnešní divák, odchovaný erotickými filmy a zvyklý na drsnější pohledy klíčovou dírkou, jejich film ocení. 
Když jej někdo shlédne, pomyslí si: A vida, tak ona se naše čítanková autorka kurvila, s tím oslavováním to naši vlastenci a levičáci přehnali, vždyť ona je jako my! Taková reakce připomíná epizodu ze života A.S. Puškina, který byl znám svými početnými souboji, často motivovanými milostnými aférami. Když se mu doneslo, že o něm někdo ve společnosti s uspokojením prohlásil: On je jako my!, odpověděl: Mýlíte se, pánové, já nejsem jako vy, já jsem Puškin. 
Zamýšlí-li někdo Němcové milostné příběhy zbanalizovat přiblížením k běžným manželským nevěrám, mýlí se: Němcová nebyla paní Bovaryovou ani Effi Briestovou, a našim filmařkám, bohužel, zoufale scházela etická a umělecká měřítka vyrovnat se s jejími milostnými prohrami. Vůbec nebyly s to pochopit jednání Němcové a jejího muže, nedovedly najít příčinu jejich společného neštěstí, ani jejich osudového sepětí.

Nevím, zda tvůrkyně Boženy zarmoutí nebo potěší, že jejich přehodnocovací furore se projevovalo již před lety, ač zcela jiným způsobem – výsměchem, jízlivostí, provokací. Tehdy jsem protestoval proti tomu, že na jevišti hraje babičku vousatý herec známý tím, že si rád přihne, a že ilustrace pro nákladné vydání Babičky svěří kreslíři, který si své účty se světem vybouřil právě těmito odpudivými a veškeré hranice vkusu a slušnosti překračujícími obrázky. 

Zamysleli se vydavatelé této publikace vůbec nad tím, jak by na tyto urážky reagovala autorka? Doslechlo se jim, co to jsou „zrazené testamenty“, o nichž psal Milan Kundera? 
3. 
Božena Němcová dala národu nádherný dar, její dílo vzešlo jakoby zázrakem z chudičké půdy, je psáno intuicí, citem, neobyčejným smyslem pro český jazyka a konkrétní realitu života prostých lidí. Je prodchnuto touhou, aby lidé vycházeli spolu dobře, aby jednali jako bratři a sestry, toužili po lepším světě, aby nedopustili bídu, hrubost a nespravedlnost. Přečtěte si, prosím, malou povídku Rozárka, a nebudete-li dojati, jak se stalo přísnému kritikovi F.X.Šaldovi, můžete se považovat za pravé občany atomového věku, které poměr sociální nerovnosti vyjádřený poměrem 1 : 99 ponechává chladnými. 
Odborníci se často ptali a ptají, jak se Němcové, zbavené možnosti se systematicky vzdělávat, podařilo nejméně o dvě generace předběhnout vývoj českého literárního jazyka, jak mohla s takovou lehkostí a přirozeností obohatit spisovný jazyk bohatstvím českého hovorové řeči, která byla již ve městech ohrožena němčinou, ostatně také dost zkomolenou. A kde brala čas na studium slovanských dialektů a folkloru, na články, zápisy, slovníčky, popisy zvyků, jež dávají dohromady zvláštní svazek jejího díla. 
Její předchůdce, Karel Hynek Mácha, zakladatel a křtitel novodobé české poezie, narážel na nepochopení spíše jen ve své době, ale po smrti se dočkal uznání u vzdělanců i široké veřejnosti. U Němcové jakoby se uplatnil jiný přístup: česká vlastenecká veřejnost ji již na začátku literární dráhy ocenila a chovala k ní úctu, obdiv a vděk navzdory peripetiím jejího osobního života. 
Její dílo a osobnost se setkávalo s největšími výhradami paradoxně právě v době, která by mohla a měla mít smysl a pochopení pro všechny dramatické a tragické okolnosti jejího života. S čím vlastně souvisí někdy až nevraživá reakce na její život a dílo? Jistě ne s přísnějšími morálními kritérii; vždyť u nás je tolerance v oblasti vztahů mezi mužem a ženou téměř bezbřehá. 
Různé poruchy, extravagance a výstřelky v této oblasti jsou naopak žádaným tematickým materiálem. Když se tento motiv spojí se změnou ideologickou (v tomto případě nikoliv s obnovou pomníků, ale s jejich bořením) a s tím, co můžeme nazvat zlomem v samých základech vnímání a hodnocení světa, snáze se najde producent, který takové dílo podpoří a zaplatí.

Když jsem uvažoval o tom, z jaké perspektivy se vlastně autorky posuzovaného filmu dívají na Němcovou, na jejího muže a společnost, ve které žili, napadla mě Nerudova žertovná básnička z Kosmických písní o žabách, kterým učený žabák vysvětluje, co jsou to hvězdy a podle jakých zákonů se točí. Žáby si po přednášce „horlivě šuškají“ a potom vybafnou: „Jen bychom rády věděly,“/ vrch hlavy poulí zraky, / „jsou-li tam tvoři jako my, / jsou-li tam žáby taky!“