Jiří Kobza: Co je a není dnes v Česku pravice

Avatar
Původní autoři

Jan Kobtza a -rp-
30. 1. 2021 PrvníZprávy

Úvodem je třeba říci, že proměna pojmů pravice a levice není jen nějakou českou specialitou, píše Jiří Kobza v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jiří Kobza, poslanec (SPD)

Pravice, ale vlastně i levice, se v tom ustáleném slova smyslu mění v celém euroatlantickém prostoru. Historicky vzato, pravicovou politikou se vždy mínilo hájení konzervativních hodnotových registrů a jejich promítání do praktické politiky. Nebylo to vždy stejnoměrné a jednoduché. Jistě byl jiným pravičákem uhlazený Neville Chamberlain se svou zbabělou ústupovou politikou vůči arogantnímu plebánovi Hitlerovi, a jiným zas Winston Churchill, mající občas zvyky a návyky chlápka z ulice, ale díky mj. jeho politické jasnozřivosti vyhráli spojenci válku nad Hitlerem a hitlerismem. Jistě byl jiný pravičák Ronald Reagan, nesmiřitelný, i když trochu teatrální, ale důsledný bojovník s Říší zla, a docela jiný pravičák byl mladý Bush, rozehrávající nezodpovědné válečné dobrodružství v Iráku jen v zájmu o svou sebezáchovu ve funkci. Na tom věru není nic pravicového.

Kdybyste se zeptali experta na politické proudy, co je podstatné pro pravicové, resp. konzervativní myšlení a jednání, odpověděl by vám: klíčem ke všemu je osobní svoboda jednotlivce opřená o jeho osobní odpovědnost za své činy. Pravověrný konzervativec vám na otázku, čeho si cení víc, zda svobody, či dobra, odpoví bez mrknutí oka: Samozřejmě svobody, protože ta je jen jedna, nemá žádné výklady a interpretace, kdežto dober je nespočetně a jsou relativní: pro někoho něco dobro je a pro jiného není. Někdo vidí v tom či onom vyšší dobro, a jinému se to může zdát jako nepodstatnost. Navíc se svobodou se nedá kšeftovat, není na prodej, kdežto s „dobrem“ se obchoduje od rána do večera – neziskovky všeho druhu by mohly vyprávět.

To, že u nás (obdobně jako v západní Evropě a dnes, jak vidno, i v USA) mizí konzervativní pravice, je důsledkem odideologizování politické praxe. Politika, má-li být službou obci, a ne jen vlastní kapse, musí mít ideový, ideologický, myšlenkový, hodnotový registr, který určuje, jaké kroky v praktické politice lze a nelze učinit, aby to neprotiřečilo systémovým vzorcům, jež byly vodítkem pro voliče a jsou také měřítkem věrohodnosti té či oné strany. Položme si tedy otázku: která ze stran na našem záhumenku vůbec nějakou ideologii, tedy hodnotový a myšlenkový pilíř, má?

Nejraději se za pravicové prohlašují ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Jenomže – podívejme se na politiku těchto stran – všechny se tak či onak od roku 2006 do roku 2017 v různých vládách různou měrou podílely na vládnutí v této zemi. Jaké za nimi jsou výsledky, míněno ve smyslu pravicovém? Dotace, investiční pobídky, zvyšující se daně, kšefty se solární energetikou, korupční kauzy při nákupech vojenských dodávek atd atd. Kde v tom všem hledat konzervativní práci pro obec? Trio Fiala – Pekarová – Jurečka nejsou ani v jednom případě příslibem, že by se to mohlo změnit. Jde jim jen o zpětné dosažení moci, a tedy státních zakázek, provizí, desátků…

Ještě před volbami roku 2017 se za relativně pravicově konající stranu vydávali STAN. Kde jsou dnes? V účelovém spojenectví s ultralevicovou partou Pirátů. Ale ani u nich nelze mluvit o nějaké výrazné hodnotové orientaci. Žádná významná sociálně ochranná opatření, zlepšující život chudým a ohroženým, jak by se na levici slušelo. Vidíme jen trapné papouškování bruselských frází a donášení tamtéž na místní politickou konkurenci. Dokonce i socialisté (už od časů V. Špidly) a dnes už i komunisté (pod křídly V. Filipa, ale se stále dominantnější K. Konečnou) se transformovali v jakousi amalgámovitě nečitelnou eurolevici, o níž snad ani její sami členové (natožpak voliči) netuší, co má napsáno ve svém programu, má-li jaký.

Zbývá zde tedy hnutí SPD s jasně formulovanými hodnotami, ochranou osob, majetku, zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti a maximální míry možnosti rozhodování každého o sobě samém, tzn. přímý protiklad státního dirigismu, který je ústřední charakteristikou bez výjimky všech výše řečených stran. To je také jeden z důvodů, proč je SPD v miřidlech většiny mainstreamových politických stran a médií: má své priority, které neprodává výměnou za nějaké pochybné pašalíky. S principielním partnerem se těžko hraje betl – prokoukne vás. Jak kdysi napsal básník Ivan Diviš o jazzu: „Jazz je dozajista velký, proto je tak nenáviděn“ On to napsal o jedné hudební subkultuře v éře nekulturního marasmu vrcholící totality. My to můžeme říci o enfant terrible naší politické scény dnes. Smysl je týž.

Pravda, zapomněli jsme v této inventuře na nejsilnější vládní stranu, tedy hnutí ANO. Důvod je zřejmý: jde o množinu velmi často nesourodých a protichůdně konající jednotlivců, spjatých pouze osobou svého lídra, který už ve dvojích volbách do Poslanecké sněmovny dokázal získat nespokojené protestní voliče, jimž věta „Bude líp!“ zní rajsky, protože naznačuje, že hůř už bylo. Nevím, zda bude líp či hůř, nevím, jak dopadnou podzimní volby, scénářů je řada, ale je velice pravděpodobné, že to poslední, co v nich sehraje nějakou roli, je ideologie jednotlivých stran. Většina bude sázet na obecnou kritiku včerejška a chimérické sliby zítřejšího dobra. A pak to může dopadnout podle Járy Cimrmana: moment očekávání je vystřídán momentem zklamání.

Čekají nás volby a s nimi tuny zaměnitelných slibů, lží a frází. Jen těch myšlenek bude pomálu. Volič bude těžko vybírat mezi jedním a druhým koridorem do tmy. A tak jediná otázka, která v této souvislosti dává smysl, zní takto: Dokáže někdo skutečně nahlas praštit do stolu a vyzvat k návratu ke skutečným hodnotám a myšlenkám? Nebo už je pozdě a o toto zboží přestal být zájem? To je, oč tu běží!