Jak EU předstírá boj s daňovými ráji

Avatar
Původní autoři

 

Ivan David

22. 1. 2021

Dnes máme programu pléna Evropského parlamentu závěrečné hlasování o rezoluci vyzývající k rozšíření seznamu daňových rájů vedeném EU. Kolegové z různých frakcí věnovali spoustu času výrobě pozměňovacích návrhů, kterými chtějí do rezoluce přidal další krásně formulované věty. Mnozí se určitě na sociálních sítích budou chlubit, jak to dnes „nandali“ nadnárodním korporacím, které vydělávají velké peníze ve všech členských státech EU a v žádném z nich je nezdaňují. Této „šaškárny“ jsem se odmítl účastnit a ani dnes rezoluci v konečném hlasování nepodpořím.


Připisování vybroušených formulací do této rezoluce považuji za obdobu gravírování filigránských vzorů na pušku, která nestřílí. Usnesení europarlamentu v tomto případě rozhodně není kanónem, před nímž by se vlastníci nadnárodních korporací roztřásli strachy a vzdali se praktik, s jejichž pomocí se vyváděním peněz do daňových rájů vyhýbají zdaňování svých miliardových zisků v členských státech EU.
Seznam daňových rájů vedený EU je totiž jen kus popsaného papíru. Manažeři nadnárodních korporací si jej mohou vytisknout a každé ráno si jej při snídani přečíst místo anekdoty, aby si zlepšili náladu. K tomuto seznamu totiž neexistuje žádné obecně závazné nařízení ani směrnice EU, která vlády členských států zmocňovala k postihování firem, jež pomocí finančních transakcí s podniky z daňových rájů krátí daně v členských státech EU.
Přirovnal bych to k situaci, jako by v Trestním zákoníku neexistoval paragraf umožňující odsoudit k trestu odnětí svobody pachatele prodávajícího drogy. Bez ustanovení zakazujícího prodej omamných látek na volném trhu, obsaženého v § 283 – nedovolená výroba a jiné nakládání s psychotropními látkami a s jedy – by soudce nemohl poslat za mříže žádného drogového dealera. Samotný seznam narkotik – byť sebedelší a se sebelepším popisem jednotlivých sloučenin – by mu byl úplně k ničemu.
V oblasti boje s daňovými úniky je v EU situace ještě horší než v případě drog. Právo EU nejenže neumožňuje postihovat firmy a jejich majitele, kteří se vyváděním peněz do daňových rájů vyhýbají placení daní v členských státech. Unijní legislativa je záměrně napsaná tak, aby tyto činnosti co nevíce podporovala, protože zakazuje základní nástroj k boji proti dnovým podvodům. Podle pravidel EU je členským státům zakázáno zdaňovat dividendy, které jsou odesílány z firmy působící v některém členském státě do mateřské společnosti formálně usazené v jiném členském státě. 
Z ČR takto loni odešlo do jiných zemí EU 350 miliard nezdaněných dividend. Při zdanění 15% sazbou platnou pro dividendy českých firem by stát vybral do rozpočtu o 52 miliard korun více.
Některé členské státy jako Holandsko nebo Lucembursko přitom nastavením svých vnitrostátních zákonů působí jako „průtokový ohřívač“ peněz. V těchto zemích je nulová sazba daně z dividend. Každoročně z nich na účty v bankách formálně usídlených v daňových rájích, které jsou na to slavném seznamu EU, odchází tisíce miliard eur. V Lucembursku papírově sídlí mateřské společnosti milionů firem, které podnikají po celé EU. Kdyby každá z nich musela mít ve vlastnictví nebo v nájmu aspoň jednu kancelář v níž by za jedním stolem seděl jeden člověk, muselo by být celé Lucembursko pokryto mrakodrapy minimálně stejně vysokými jako jsou ty v New Yorku.
Vše je podle legislativy EU stejně legální jako byly v 90. letech obchody s lehkými topnými oleji, pro něž nebyla v zákoně o spotřebních daních stanovena žádní sazba daně. Proto mohl tehdejší ředitel odboru spotřebních daní Ministerstva financí Martin Denkstein v televizi Nova pronést dnes již legendární větu: „Lehké topné oleje jsou legální formou daňového úniku“.