Jak předseda Všeslovanského výboru spoluvyšetřoval Katyň v Norimberku 1946

Avatar
Původní autoři

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

29. 1. 2021

Už celá desetiletí se neustále omílají jak ze Západu, tak i z polské strany, ale zejména z USA, obvinění SSSR z katyňského zločinu. Nikdy se však kritikové neodváží připomenout ani slovem vyšetřování ruské strany podrobené šetření na Norimberském soudu. Případně doklady ruské strany označí bez důkazů za “bolševické výmysly”… Máme ovšem po rukou pramen, který pochází z pera oficiálního norimberského zpravodaje,delegovaného ČSR na Norimberský soud.

Byl to zpravodaj doktor Rostislav Kocourek, a svá zjištění publikoval v knize “Svět žaluje v Norimberku” (Fr. Borový, Praha 1946, str. 313-314.) Držím se slov slovutného profesora Rajka Dolečka, jenž říkával mnohokrát při řešení otázek útoků Západu na Jugoslavii toto: “Nechť je vždy slyšena i druhá strana!” (Audiatur et altera pars římského práva). Dejme slovo všetřovací státní komisi SSSR, která měla za členy předsedu Všeslovanského výboru gen. Gordunova, akademika Burdenka, spisovatele Alexeje Tolstého, předsedu Výkonného výboru Červeného kříže a Červeného půlměsice Kolesnikova, přednostu lékařského oddělení Rudé armády generála Smirnova, předsedu Okresního výkonného výboru Smolenska Melnikova a lidového komisaře výchovy akademika Potemkina.

Dr. Rostislav Kocourek cituje jejich zprávu:
“Na základě všeho materiálu, výslechu více než jednoho sta svědků, zpráv lékařských odborníků, dokumentů a dokladů, osobního majetku nalezeného v hrobech v Katynském lese, došli jsme k těmto konečným závěrům: Polští zajatci byli drženi před válkou ve třech táborech na západě od Smolenska a zaměstnání na stavbě dráhy. Zůstali tam, i když Němci v září 1941 obsadili Smolensk. Na podzim roku 1941 německé okupační úřady vykonaly v Katynském lese hromadnou popravu polských válečných zajatců ze zmíněných táborů.

Zajatci byli postříleni vojenskou německou jednotkou, kamuflovanou jménem Staff 537, zákopnický prapor. Velel nadporučík Arnes, nadporučík Rechts a poručík Hott.

Když se celková politická situace na konci roku 1943 pro Německo zhoršila, německé úřady učinily řadu opatření, aby uvalily vinu ze svých vlastních ukrutností na sovětské organisace, vyprovokovaly tak obyvatelstvo a probudily spory mezi Rusy a Poláky.

Především se Němci snažili přemlouváním, podplácením, hrozbami, barbarským mučením najít svědky mezi sovětskými občany, aby od nich dostali falešné výpovědi, jako by polští váleční zajatci byli postříleni sovětskými organisacemi na jaře 1940.

Za druhé, přivezli na jaře 1943 další mrtvoly polských zajatců z nejrůznějších míst a dali je do otevřených hrobů. To mělo dvojí účel. Jednak zakrýt vlastní zločiny, spáchané na polských zajatcích na jiných místech,a pak rozmnožit počet “obětí bolševických zvěrstev v Katynském lese”. V době, kdy připravovali tyto provokace německé okupační úřady zaměstnávaly na 500 sovětských válečných zajatců při kopání hrobů v Katynském lese. Jakmile hroby byly vykopány, sovětští zajatci byli postříleni.

Právním a lékařským vyšetřením bylo nade vši pochybnost zjištěno, že střílení bylo provedeno na podzim 1941. Dále, že němečtí kati používali při vraždění polských válečných zajatců tutéž methodu jako při hromadných vraždách sovětských občanů v Orlu, Voroněži, Krasnodaru a v samém Smolensku, to jest ránu z pistole zezadu do krku.

Výpovědi svědků, nálezy lékařské komise a materiál objevený ve hrobech plně potvrzují tyto závěry”. Tak končí citaci této zprávy dr.Rostislav Kocourek.

K tomu dodejme, že americká tzv. “zpochybňovací komise” Katynu počala pracovat až roku 1955 (!), tedy plných devět let po Norimberském soudu. Tedy v absolutně neobjektivním období studené války proti SSSR v plném proudu – a v ovzduší inkvizitorského mccarthyismu.

Různé materiály jelcinovské prokuratury k případu z 90.let minulého století ponecháváme komentáři ruské strany, které to jako jediné oprávněné náleží.

Výklady v novější německé monografii Norimberského soudu (Leeb,Heydecker, Norimberský proces, česky Ikar 2007, str.463-478.) je ve světle tohoto svědectví patrně nutné podrobit důkladnému přehodnocení. Pohled na Katyň, která tak tragicky zasáhla jak do osudů polského národa, tak i do osudu ruského národa, by neměl být nadále vystaven jednostranným propagandistickým soudům, vytvářejícím paobraz SSSR jakoby “univerzálního vinníka Katynu”, zcela v intencích hitlerovské propagandy.