Další “nabídka Lavrova” nemusí přijít

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
18. 2. 2021    zvezdaweekly
Tón ruské diplomacie se ostře přitvrdil, Západu se nabízí, aby se opravdu zamyslel a porval se o Rusko.
Je dobře, že novináři nevelí armádám. Jinak by se lidstvo dávno samo zlikvidovalo v totálním mlýnku na maso, zahájeném kvůli levné senzaci.
Dnes jsem od rána několikrát zaslechl (uviděl, přečetl), že “Rusko přerušuje vztahy s EU”, “Rusko ukončilo vztahy s EU”, nejměkčí “Lavrov upozornil EU na přerušení vztahů v případě zavedení dalších sankcí”.
 

Dospělo to k tomu, že vždy nespěchající Kreml stihl ještě dopoledne ústy Peskova (který obvykle “není v obraze”, ale jen tentokrát byl) vyzvat, aby se nepřekrucoval smysl slov ministra a aby se nevytrhávala z kontextu.

Není to náhoda. Sdělení Sergeje Lavrova, který připustil hypotetickou možnost přerušení vztahů s EU, je skutečně maximálně příkré. Nejen to, zaznělo prakticky současně se symbolickým vystoupením v Radě bezpečnosti OSN Vasilije Nebenzi, který zcela nelítostně a bez tradičních diplomatických řečí kolem strkal naše evropské partnery nosem do Minských dohod, a požadoval, aby ukázali, kde tam jsou uvedeny jakékoli “závazky” Ruska, aby vysvětlili, co konkrétně Moskva “musí splnit”, když nic nikomu nedluží, a také obviněním Francie a Německa z napomáhání zločinům, prováděným ukrajinským teroristickým režimem, jim na tomto základě odpíral status prostředníků.

K takovým věcem nedochází náhodou. Tón ruské diplomacie se ostře přitvrdil. Proces vlastně běžel dlouhodobě. Od zaobalených narážek na to, že manévrování Západu nikoho nemate a že Rusko dobře chápe, kdo proti komu ve skutečnosti organizuje barevné puče na postsovětském prostoru a destabilizuje situaci ve světě vůbec, Kreml a Smolenské náměstí přecházely ke stále otevřenějším a nedvojsmyslným obviněním Západu z pokrytectví. Nicméně důraz se vždy kladl na přání Ruska zachovat se Západem pracovní vztahy.

Zvratem se stal davoský projev Putina, v němž bylo Západu akurátně dáno na srozuměnou to, že přestal být tradičním Západem, když se změnil na jakýsi hybrid afrického bandustánu a veřejného domu pro gaye, a že Rusko pochybuje o účelnosti udržování vztahů s takovým partnerem. Západ se tradičně tvářil, že narážku nepochopil. Do Ruska se vydal nejvyšší zástupce EU pro zahraniční věci a politiku bezpečnosti Josep Borrell, který měl postavit Kreml, směřující “ke schismatu”, “na správnou cestu”. Lavrov Borrelovi už zpříma ukázal, že cestu z Moskvy má volnou, zároveň se do vlasti odebrali polský, švédský a německý diplomati, kteří si trochu šířeji interpretovali práva a povinnosti, související s jejich statusem.

Prohlášením Lavrova v rozhovoru se Solovjovem prostě pokračuje informační kampaň, která má vysvětlit těžkopádně chápajícímu Západu pro něj nepříjemné zprávy o tom, že Rusko odstoupilo od teze o bezalternativnosti spolupráce se Západem a stále více inklinuje k alternativním variantám. Západu se nabízí, aby se opravdu zamyslel a porval se o Rusko.

Ono přitvrzení zahraničněpolitických pozic proběhlo současně s přitvrzením vnitřní politiky Ruska. Už v roce 2014 jsem v jednom ze svých článků upozorňoval ruské liberály, že země vstoupila do války a že když si zachovají prozápadní pozice, povede to dříve nebo později k tomu, že je bude nutno vyčistit z národní politiky. Od té doby uběhlo víc než šest let. Celou tu dobu se ruští liberálové stále orientovali na Západ, přičemž vycházeli z toho, že Západ zvítězí a že oni po vítězství Západu budou “ruskými folksdojče”. Hloupý Arkadij Babčenko, který vyprávěl, jak vjede do Moskvy na moderním Abramsu, pouze vybrebtal nahlas nikoliv přání, ale jistotu větší části svého okolí o tom, že právě tak to skončí.

Nicméně konec roku 2020 – začátek roku 2021 se vyznačoval hromadným přechodem liberální bohémy na stranu dobra. Zřekli se dříve jimi milovaného Navalného a začali se stávat patriotičtějšími než ti nejbeznadějnější patrioti. Ne proto, že Ljoša veřejně zradil vlast a ne proto, že Ljoša urazil veterána a neprojevil lítost. Kdo to je Ljoša, věděli i dříve. Prostě větší část liberální bohémy má výborný čich na politické vítěze, jinak by se jim nedařilo po mnoho desetiletí prodávat měnícím se politickým režimům své nikomu nepotřebné služby.

A tu jejich citlivé nosy zachytily pach porážky Západu. A oni, jak zpíval mladý Konstantin Rajkin v nádherném sovětském muzikálu Truffaldino z Bergama, jsou “vždy pro ty, kteří vítězí”.

Toto “prozření” připravujících se na posty starostů a policajtů okupačního režimu “ruských folksdojče” se ne náhodou uskutečnilo současně s ostrým přitvrzením tónu ruské diplomacie a ne náhodou se to stalo zároveň se státním převratem v USA, během něhož státní moc uchvátilo seskupení clintonistů-bidenistů, jež zahájilo budování amerického korporativního totalitarismu. Puč americké finanční oligarchie, která svrhla Trumpa a jeho podporující tradicionalisty, a také pozůstatky průmyslového kapitálu, se právě stal nejjasnějším důkazem porážky USA a kolektivního Západu ve čtvrté (post studené) světové válce. Zákony a pravidla jsou odmítány, a vládnoucí seskupení přechází k teroristické správě tehdy, když už nemůže udržovat moc pomocí mechanismů demokratického státu.

Americký model, který dávno ztratil zdrojovou základnu, ztratil i civilizační přitažlivost. Tyto ztráty byly natolik nenávratné a natolik bolestivé, že finanční oligarchie kontrolující USA, v křečovitém pokusu udržet moc, se rozhodla obětovat mezinárodní autoritu USA. Potom u USA a u Západu nezůstaly mechanismy boje za zachování jejich politické, ekonomické a kulturní hegemonie. Rusko, včetně ruské diplomacie, sklízí plody prakticky vyhrané, byť ještě neskončené, války (je to situace, jaká byla v únoru roku 1945, kdy probíhala Jaltská konference).

EU se nyní nachází v situaci Rumunska a Finska na konci druhé světové války, jež byly nejoddanějšími spojenci Hitlera, avšak v roce 1944 včas přešly na stranu dobra a vyhnuly se územním ztrátám (kromě nevelkého okresu Pečengi, odebraného Finsku, dříve zabezpečujícího Helsinkám výstup do Barentsova moře). Dokonce politický režim se ve Finsku vůbec nezměnil, a v Rumunsku se změnil až úplně na konci roku 1947, ne až tak z vůle SSSR, jako v důsledku vzniklé vnitropolitické situace. Pochopitelně, nikdo se s poraženými Rumuny a Finy nebabral, a podmínky jim byly diktovány tvrdým tónem.

Nyní stejným tónem Rusko mluví s EU, když jí vysvětluje, že ještě není pozdě učinit správnou volbu, ale násilím nikdo Evropu ke štěstí tahat nebude. Pokud však EU nepřejde na stranu vítězů, i když v posledním okamžiku, pak “běda poraženým”.

Mnozí si kladou rozumnou otázku: což nebylo možné stejně mluvit se Západem v letech 2004, 2008, 2012, 2014? Nebylo. Tehdy jsme ještě nevítězili a k vítězství jsme měli hodně daleko, a také nepřítel byl silný. Proto, abychom řekli Evropě: “Je nám to jedno”, byla třeba léta nejenom na vytvoření moderních efektivních ozbrojených sil, ale také na hledání a zpracování nových trhů, vytváření nové logistiky, proložení a ochranu nových obchodních cest, zabezpečení finanční, ekonomické a technologické nejen nezávislosti, ale také bezpečnosti země. Kdybychom začali před dvaceti lety mluvit s Evropou v ultimativní formě, jednota Západu v záměru rozdrtit Rusko by byla mnohem pevnější, a bránit se bychom se museli za výrazně horších podmínek. Přísloví “Pospíchej pomalu!” funguje v obou směrech: příliš brzy nebývá lepší, než příliš pozdě. K tomuto existuje zpřesňující přísloví: “Práce kvapná málo platná”.

Vše je třeba dělat včas. Rusku to zatím vychází, a Západ má nad čím popřemýšlet: další “nabídka Lavrova” nemusí přijít.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová