Nechceme aktivistický Ústavní soud

Avatar
Původní autoři

 

Jan Schneider

24. 2. 2021 PRVNÍZPRÁVY

Ústavní soud České republiky začíná přitahovat stále větší pozornost. Už to je podivná okolnost, příliš nesvědčící konzervativní pověsti, kterou by měla být nejvyšší ústavní instituce proslulá. Příliš časté vyjadřování se k celkem běžným životním situacím devalvuje stanoviska i pozici Ústavního soudu, který by spíše měl být méně dostupný, zdrženlivý, věhlasem se oblak dotýkající, a odtud se vyjadřující, musí-li už tomu tak být, hlasem hromu podobným.

Tomu však nesvědčí jeho ústavně právní příštipkaření, leckdy téměř protimluvné, někdy dokonce redundantní – každopádně k ústavě ne vždy tak těsně přiléhající, jak by bylo záhodno.
Například rozhodování o tom, jak si má počínat hoteliér vůči názorově odlišně smýšlejícím klientům, to – račte odpustit! – vůbec není otázka pro Ústavní soud, to je věc k rutinnímu vyřízení Českou obchodní inspekcí.
Ústavního na tom není nic, taková podání má Ústavní soud vracet navrhovatelům zpět, aby v rámci subsidiarity respektovali řádně ustavené a k tomu příslušné, důstojné instance nižší.

Zabývá-li se totiž Ústavní soud kauzami, příslušejícími instancím nižším, odebírá důstojnost nejen jim, ale i sobě !!
Další aktivistické rozhodnutí, týkající se desítky let platného, nyní s hrůzou konstatovaného, ústavu prý hrubě porušujícího volebního zákona, jehož vyhlášení bylo dosti perfidně načasováno, sebralo Ústavnímu soudu další část respektu, spočívajícího paradoxně z valné části na disentních stanoviscích některých členů Ústavního soudu.
A nález Ústavního soudu, týkající se usnesení vlády o přijetí krizových opatření, kterými je (až na výjimky) zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb, je podle místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka nepatřičný a nepříslušný. Dalo by se říci, že to je přímo úlet Ústavního soudu z ústavně mu vymezené působnosti.
Co k tomu dodat? Ústavní soud přikývl výtce opozice, že protiepidemická opatření vlády nebyla dostatečně zdůvodněná, jsou diskriminační, nepřiměřená a neracionální. Přitom politická opozice vlády jako kritérium používá své obecné postoje a principy, aniž by je sama pro danou situaci dostatečně konkrétně zdůvodnila.

Opozice tak zcela opomíjí základní skutečnost, kterou nezvážil ani Ústavní soud, že Listina základních práv a svobod platí pro živé, zatímco zesnulým je dokumentem platným doslova jako mrtvému zimník.
Neznamená to, že by člověk musel souhlasit a  obhajovat všechna vládní opatření, nicméně jejich kritika je mimo působnost Ústavního soudu. Vláda je v bezprecedentně nekomfortní situaci, kdy od ní opozice žádá pěkně po starém způsobu nejlépe pětiletý plán boje proti kovidu, nota bene Ústavním soudem oprubovaný, aniž by kdokoliv z těch teoretiků byl ochoten (nebo schopen?) vzít v úvahu naprosto nepředpokládatelné chování viru. To s sebou nese i nutnost někdy až překotných reakcí exekutivy, z logiky často i mylných, neboť ani nejodbornější lékařská veřejnost není schopna se sjednotit na jedné protikovidové strategii, kterou by autoritativně poradila vládě.
Smutně komické je potom argumentování opozice i  Ústavního soudu „nejistotou“, které se v této situaci dostává podnikatelům. Měli by si znovu přečíst základní politologická skripta, pokud je vůbec kdy četli, kde by se dozvěděli, že se svobodou se z  definice pojí jak odpovědnost, tak i riziko. Kapitalistická společnost, po níž mnozí slovy tak touží, prý měla oproti „utažené“ a „proplánované“ společnosti socialistické zásadní přednost ve velké pružnosti, zejména díky volnému trhu, s níž se přizpůsobovala nejrůznějším situacím. Avšak ono pružné přizpůsobování se novým podmínkám bylo vyváženo mnoha bankroty, nesnázemi a nejistotami.
Ústavní soud tak svou aktivitou začíná připomínat obhajobu montypythonského pana Modřína, vyzvaného soudcem, zda si přeje něco říci, než vynese rozsudek:
„Rád bych řekl, Ctihodnosti, že mám ženu a  šest dětí a doufám, že mi nevezmete svobodu, protože, jak známo, Ctihodnosti, svoboda je v civilizované společnosti nejvýše uctívána. Je to houžev, jíž barbar může odčarovat tíhu, zatěžující jeho duši, a  ztišit ztrápenou hruď hutnou útěchou. Je vzácná jak nebeský balzám. Spása vladařů, posel štěstí, sama podstata a dřeň všeho nejcennějšího. Co dá volnost osiřelému vězni, přikovanému v zajetí hrubých zdí, daleko od sov thébských? Co pohne a vzpruží sluku v pasti? Co probudí věštbu v  plodu uvadlém? K jaké bohyni se vášnivě modlí bouří ztýraný námořník? Svobodu! Svobodu! Svobodu!“

Načež ho soudce uzemnil: „Proboha, vždyť jste jen špatně parkoval!“