Jak se dá vykonávat europoslanecký mandát? Dva názorné příklady

Avatar
Původní autoři

Petr Kužvart 

8. 3. 2021 e-Republika

Každopádně europoslanec Ivan David v těch dvou letech od svého zvolení názorně předvedl, jak se dá a jak by se měl vykonávat mandát europoslance – ku prospěchu země poslancova původu i ku prospěchu celé Evropy a skutečných (nikoli těch oficiálně sešvindlovaných) evropských kulturních a politických hodnot, historicky se vyvinuvších, aby byly nyní zpochybňovány a ohrožovány samotnou evropskou integrací.

(Na snímku europoslanec za SPD MUDr. Ivan David, CSc., otec-zakladatel webu Nová republika)
Měl jsem svého času známého, kterého jsem upřímně obdivoval pro jeho publikační i přednáškové aktivity. A tak není divu, že jsem zajásal, když jsem se dozvěděl, že právě on bude – sám nestraník – kandidovat na velmi nadějném místě eurokandidátky jedné politické strany. Začal jsem jeho kandidaturu v rámci svých možností a aktivit zejména na webu propagovat, ano, agitoval jsem za něj, kde jsem mohl. A také jsem mu opakovaně zdůrazňoval, že jeho zvolení bude nadějí, aby předvedl, jak se takový mandát v dalekém Štrasburku a Bruselu dá také vykonávat. Tedy po novu vykonávat.

Běžná praxe totiž byla a je, že hrstka českých poslanců po volbách odjede vykovávat své europoslanecké povinnosti – a my, jejich voliči pak už o nich víceméně neslyšíme. Nepřicházejí zprávy o politickém kontextu, do kterého se dostali, nevíme nic o tom, na čem pracují, k čemu se vyjadřují, jak hlasují a proč. Abych nebyl nespravedlivý, v médiích občas nějaká dílčí informace proskočí, ale bývají to zprávy jen stručné a hlavně útržkovité. Výjimku tvoří čas od času záměrně vyvolávané politické hrátky, když se například jistá lidovecká europoslankyně onehdy rozhodla sbírat politické body tvrdohlavým prosazováním přijetí několika desítek údajných utečeneckých sirotků z uprchlických táborů v Řecku. Určitě si vzpomínáte. Žádný návrh skutečné a hlavně systémové pomoci, jen takové vyzobnutí jednoho dílčího tématu a jeho mediálně vděčné uchopení. Dobře předem vykalkulované na polemiku, ba mediálně vděčnou přetlačovanou s českou vládní garniturou. Holt, kdo umí, ten umí! Ale jinak nic, co by stálo za řeč.

Já jsem tehdy ve své naivitě svého známého přesvědčoval, že je nutné využít jeho nesporného tuzemského společenského kreditu, opřít se o občanské struktury, propojit s nimi pružně europoslanecký aparát (každý europoslanec má několik lidí v kanceláři v sídle Europarlamentu, několik také v kanceláři v zemi, kterou zastupuje). Tedy vytvořit obousměrnou informační vazbu, abychom my tady věděli, o co se ve Štrasburku nebo v Bruselu zrovna děje, o čem se jedná, co se chystá, co samotný europoslanec dělá, jaká témata zpracovává a proč. Navrhoval jsem vytvoření neformálního uskupení aktivistů, kteří by jej podporovali, v případě potřeby mu dodávali informace či podklady a zároveň přispívali k šíření od europoslance přicházejících zpráv či textů. Zdůrazňuji, že jsem se tehdy jasně vyjádřil, že nemá jít o aktivity placené tím poslancem, že nejde o pokus přisát se na nějaký penězovod. Že má jít o živou, ale zdola jdoucí dobrovolnickou aktivitu k zajištění oboustranné informační a případně i akční vazby na bázi nezávislé občanské angažovanosti, nepřisáté k politickým stranám nebo k penězovodům jakéhokoli druhu. Prostě rozšířený dobrovolnický servis, ne placené posty. Ale přece něco za něco. Za naši podporu výkonu mandátu informování o jeho výkonu, o poměrech ve vedení EU, o tom, co se děje v bruselských i europarlamentních kuloárech a tak.

Nejdřív byl můj známý zticha, proti podpoře své kandidatury pochopitelně nic nenamítal. Pak byl hladce a přesvědčivě zvolen. A když jsem se připomínal se svými podněty k “jinému výkonu euromandátu”, než je zvykem, tak mi bylo naznačeno, že jsem sám, že takových jako já je mnoho – a co že chci? Když jsem nedal pokoj, tak si mě pozvali dva pražští europoslancovi asistenti. Ty lidi jsem dobře znal a považoval za špičkové pro takovou práci. Mé podněty byly probrány v poněkud širším kruhu dokonce tehdy ještě neobvyklým dálkovým způsobem, skoro telekonferencí …a věc spolehlivě vyšuměla do ztracena. Tedy ani já se už dál nenamáhal, když jsem viděl tu míru nevstřícnosti a nezájmu. Šel jsem prostě od toho. Přestal jsem tím směrem komunikovat. Už by to stejně nebylo k ničemu.

O další činnosti pražských asistentů i samotného čerstvého europoslance jsem se nedozvídal prakticky nic. Ne že bych nesledoval politický cvrkot. Sledoval. Sem tam jsem narazil na nějaký europoslancův mediální výstup nebo interview, občas jsem zavadil víceméně náhodou o nějakou elektronickou komunikaci – a jinak nic. Náš europoslanec se určitě neflákal a pracoval, stejně jako jeho zázemí, Dovedu si představit, že eurounijní aparát nováčky zahltil vydatnou úřední agendou s termíny “včera bylo pozdě”. Určitě to bylo zprvu náročné, dostat se do obrazu a zacvičit sebe i své asistenty. Ale jak šel čas, bylo zřejmé, že europoslanec i se svým zázemím dokonale vplul do obvyklé europarlamentní rutiny, do toho, co jsme běžně znali nebo tušili a co jsem svého času choval určitou naději narušit, překonat. Nenarazil jsem v europoslancově činnosti tehdy opravdu na nic, co by dnes ještě stálo za zmínku.

Uvedený europoslanec dosloužil jedno volební období a už nekandidoval a – pokud vím a mohu tušit – odešel zhnusen bruselským establishmentem a tamním i tuzemským politikařením. Vrátil se ke své záslužné činnosti v tuzemsku. Naprosto jsem to chápal, protože to byl mimo jiných předností vždycky slušný člověk. A protože jeho minulá i současná činnost má velký význam a kvalitu, neuvádím tu žádná jména, ani jméno toho europoslance. Nejde o to, kopnout si po letech. Vůbec ne. To by ani nemělo valného smyslu. Jde o to hledat i nadále šance k výkonu euromandátu, jaký by měl být a jaký by být mohl. Tedy jiný, nežli bylo a je běžné.

A tady začíná popis druhého případu výkonu europoslaneckého mandátu, který mi bylo a je i nyní dáno sledovat. Tady už budu jmenovat. Jde o MUDr. Ivana Davida, CSc., profesí osvědčeného psychiatra se soudněznaleckou praxí, který už prošel před léty funkcí ministra a vykonával i mandát českého parlamentního poslance. Znám ho déle nežli toho prvého europoslance, o kterém byla řeč. Vlastně už třicet let.

Už kdysi před léty mě zaujalo, když popisoval svůj nástup na ministerstvo zdravotnictví poté, co byl jmenován ministrem někdejší Zemanovy vlády: Na stole prý našel stoh spisů k vyřízení. Reagoval tak, že se vyjádřil, aby ministerský aparát na něco takového zapomněl. Nezahrabe se do úřednické agendy, kterou mu budou ministerští byrokraté přičinlivě přihrnovat. Kvůli tomu nepřišel. Přišel řídit rezort, rozhodovat o zásadním směřování zdravotnictví a nenechá se utopit v lavině lejster. Něco podobného jsem vlastně bezděky očekával i při nástupu toho prvního europoslance: Totiž, že dá najevo, že se nenechá vláčet úřednickou produkcí rozbujelého aparátu EU, že dá jasně najevo, že přišel vykonávat mandát odvozený přímo od vůle lidu, což je něco opravdu trochu jiného, nežli posluha eurobyrokracii. A že rozjede ohňostroj potřebných politických aktivit, navíc s náležitými výstupy a reakcemi v médiích a veřejném prostoru. Tehdy jsem se ale zklamal.

Ne tak v případě Ivana Davida. Předesílám, že nejsem členem ani sympatizantem Okamurovy SPD, za kterou byl Ivan do Europarlamentu vyslán. Mé výhrady a nejistoty v tomto směru by vydaly na další článek, ale o to tady teď nejde. Mě velmi zaujal styl výkonu mandátu, který Ivan nastavil. SPD je mediálním mainstreamem víceméně bojkotována. Za zmínku mu zpravidla stojí jen negativní sdělení o této straně, nejlépe alespoň náznak skandálu nebo rozporů uvnitř SPD. Názory představitelů této strany jsou v médiích hlavního proudu opravdu jen občas a spíš míň než víc. A když už je tu nějaké to rozhlasové nebo televizní interview, tak se zpravidla redaktor nebo moderátorka velice usilovně snaží rozhovor zmanipulovat, dát minimální prostor pro politikovy názory, skáče se do řeči, prostě jak je zvykem, když se mainstreamový novinář setká s někým, kdo pro něj “není našinec”. Bylo velice prozíravé, že si Ivan v předstihu s pár kolegy ze stejnojmenného spolku vytvořil nyní hojně navštěvovaný web Nová republika, kde soustavně referuje o dění v Europarlamentu, nejen o aktuálně projednávané agendě, ale třeba i o tom, jak hlasují ostatní čeští europoslanci.

Ivan byl zařazen do zemědělského výboru Europarlamentu, a ač je mu tato agenda profesně vzdálená, rychle se do ní vpravil, a je ve výboru aktivní, spolupracuje s tuzemským agrárním sektorem a pro nás doma je důležité, že soustavně informuje o dárečcích, které jsou vedením EU pro poddané národy chystány. Právě zemědělská agenda názorně ukazuje na to, jak si v Bruselu představují jednotný evropský trh. Na nějaké rovné šance a férové podmínky hospodářské soutěže rychle zapomeňte. V rámci přístupových rozhovorů s novými členskými státy z evropského Východu bylo na nátlak Bruselu dohodnuto, že pro prvých pár let přechodného období budou zemědělské dotace pro východ třetinové ve srovnání s dotacemi zemědelcům starých členských zemí Západu. Po několika letech se to mělo srovnat. To se nestalo a tyto veskrze “férové” tržní podmínky trvají dosud a nevypadá to, že by Brusel někdy připustil jejich srovnání. Přitom přerozdělování formou dotací do zemědělství je jednou z nejobjemnějších a nejvýznamnějších agend celé EU. Žádná okrajová záležitost. Dlouholeté důsledky tohoto stavu jsou zdrcující. Naše agrární produkce je soustavně dušena a destruována mohutnými dovozy západních zemědělských přebytků za ceny, kterým se za daných podmínek víceméně nedá konkurovat. A tak jsou i obchodní řetězce v tuzemsku, jež mají sice třeba i české názvy, třeba “Levné potraviny”, ale daleko víc by jim slušelo třeba označení “Deutsche Lebensmittel”. Tak levně jinde nenakoupíte. Malá, párkorunová výhoda pro finálního spotřebitele, ale destruktivní nevýhoda pro tuzemské zemědělství. I proto – nejen kvůli pohádkově nízkým mzdám – jsme právem označováni za krmelec Evropy! Tady se tak dobře generují zisky pro zahraniční firmy! No, neberte to!

Vedle toho si Ivan David zvolil i mezinárodně-politickou tématiku, kterou se soustavně zabývá. A nejde o nějakou okrajovost, ale o jeden ze dvou zlověstných zdrojů možné budoucí války v Evropě. Jde o rozpínavost a agresivní politiku dnešního Turecka pod vládou islamisticko-fašizujícího režimu, který se netají programem obnovy velkého Turecka, srovnatelného s rozsahem držav někdejší osmanské Vysoké porty. Krvavou příchuť drzé turecké rozpínavosti už okoštovali Řekové, Kypřané, Libyjci, ale v loňské létě i Arméni. A samozřejmě trvale a brutálně Turci deptají a ničí Kurdy, hrdý a kulturní národ, jediný velký národ na světě, který stále nemá svůj vlastní stát. Zvláště zastávat se jejich práv je velmi záslužné, a to Ivan David také v rámci celé své politické agendy kolem tureckých agresí dělá.

Samozřejmě, nelze necítit a nevnímat jednoznačnou stranickou orientaci v aktivitách a proklamacích Ivana Davida. Je to logické, je politikem stranickým, I když z mého pohledu je to někdy docela limitující, svazující. Ale taková je stranické politika vždycky. Také proto ostatně nejsem straníkem. A proto také zpětná vazba od něj primárně směřuje k vlastní politické straně a nikoli bezprostředně k politicky angažované veřejnosti. Jinak to ani nejde, pokud jste partajním politikem.

Každopádně europoslanec Ivan David v těch dvou letech od svého zvolení názorně předvedl, jak se dá a jak by se měl vykonávat mandát europoslance – ku prospěchu země poslancova původu i ku prospěchu celé Evropy a skutečných (nikoli těch oficiálně sešvindlovaných) evropských kulturních a politických hodnot, historicky se vyvinuvších, aby byly nyní zpochybňovány a ohrožovány samotnou evropskou integrací.

Za takové europoslancování se nemalé peníze vynaložené na poslanecký plat a jeho servisní aparát věru vyplatí. Kéž by totéž člověk mohl konstatovat i v případě všech ostatních českých europoslanců!