Mezinárodní den žen – včera a dnes

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová

8. 3. 2021  ČeskéNárodníListy

Mezinárodní den žen patří u nás mezi celostátně významné dny, v posledním úseku dějin od r. 1989 se tak děje od roku 2004. MDŽ má za sebou již dlouhou historii.

Souvisí s  mezinárodním dělnickým hnutím, které nastoupilo do dějin s industrializací společnosti na přelomu 18. a 19. století. Zahrnovalo řadu akcí a programů k zlepšení pracovních podmínek a k spravedlivějšímu odměňování práce. Zpočátku se hnutí projevovalo živelně, od poloviny 19. stol. organizovaně. Postupně se k němu přidalo i ženské dělnické hnutí. Stalo se, že na popud socialistů se o nedělích koncem zimy v roce 1908 scházely na manifestacích v New Yorku švadlenky, dělnice oděvního průmyslu. Halasily za volební právo a za lepší podmínky a odměňování práce. Dne 8. března vyvrcholily jejich manifestace velkým veřejným shromážděním. Akce získala do daleka živý ohlas a na podporu solidarity s účastnicemi a  jim podobnými aktivistkami ženského hnutí na celém světě navrhla ten den jako den boje za ženská práva známá socialistická revolucionářka Klára Zetkinová. Bylo to r. 1910 a  živý mezinárodní ohlas pokračoval. Uvedený den se veřejně oslavil již r. 1911 v Německu, v Rakousku-Uhersku, ve Švýcarsku a v Dánsku. V Rusku se manifestační ženský svátek konal po prvé r. 1913. Mimořádný význam získal v Petrohradě, kde r.1917 otevřel vlastně únorovou revoluci. Začala tím, že tam ženy demonstrovaly proti hladu, proti válce, proti carismu. Pak ovšem přišla ještě revoluce říjnová. V porevolučních letech v SSSR byl MDŽ příležitostí podat přehlídku úspěchů sovětských žen při budování nového řádu, za druhé světové války pak i příležitostí ukázat podíl žen na heroickém vítězství nad fašismem. Mezinárodní ustavení MDŽ vyhlásila OSN r. 1975. Za „studené války“ byl MDŽ využíván propagandou Sovětského svazu a blokem socialistických zemí kolem něho.

Den matek

V nově vzniklém Československu po 1. válce světové byl MDŽ od r. 1920 přijat jako projev solidarity se ženami všech zemí a  všech režimů, jako výraz podpory k dalšímu rozvoji demokratických žen celého světa. Jako potvrzení vzájemnosti s miliony žen celého světa a s  jejich úsilím domoci se základních lidských práv. Význam solidarity podtrhovala i skutečnost, že Československé ženy měly od počátku nového státu rovnoprávnost se zřetelem na všeobecné přímé volební právo. Bojovnice za volební právo žen, sufražetky, nebyly ve všech zemích stejně úspěšné. Např. ve Švýcarsku ženy přicházejí k volbám až od r. 1971.

Nedlouho po vzniku Československa byl mezi jeho významné dny přijat Den matek na oslavu výsostné hodnoty mateřství.

Historická paměť učí, že se lidé od počátků svých dějin cítili jako „děti matky Země“ a své lidské matky ctili jako zdroj a záruku své existence, sebezáchovy a rozvoje. . Ona dávala potomstvo, ona pečovala o děti od narození do dospělosti, ona bděla nad výživou, nad péčí o domácnost, o zdraví, o zvyky a tradice. Bez ní by nebylo lidského života. Polyteistická náboženství měla bohyně plodnosti a rodiny, starověk udílel pocty matkám, mateřství. Středověk zavedl mariánský kult a v Anglii od 16. stol. slavili „mateřskou neděli“. Novověk objevil mezi různými lidskými právy i práva matek. Ta idea se v USA zveřejnila r. 1907 a  tehdejší president USA W. Wilson prohlásil Den matek r.1914 za celonárodní svátek.

U nás byla oficiální oslava mateřství zavedena r. 1923 zásluhou Alice Masarykové, společensky velmi angažované dcery pana prezidenta. A Den matek byl slaven s city lásky a vděčnosti především ve školách. Pořádaly se besídky, akademie, recitovaly se nezapomenutelné verše Nerudovy, Sládkovy (později i Seifertovy), zpívala se jejich zhudebnění např. K. Bendlem nebo J. B. Foerstrem či J. Křičkou. Byl to svět nevýslovného dojetí z krásy a lásky. Mám v albu kartičky, které se ve škole rozdávaly. Každý rok jiná, ale vždycky s obrázkem jabloňových květů a s řádkem, na kterém se dětským písmem podepisovalo přání všeho dobrého milované mamince. Ty kartičky s  barevnými obrázky a s  verši vydával Zemský odbor ochrany matek a dětí.

Rok 1948 se svým Vítězným únorem vytlačil Den matek ze seznamu významných dnů státu. Slavil se jen Mezinárodní den žen. Pak přišel Listopadový převrat r. 1989. Ten Den matek opět vrátil a  jeho oslavu obnovil. V některých zemích jsou oba Dny spojeny.

V zájmu rovnosti mužů s ženami byl vyhlášen i Den otců. Po prvé se slavil na popud potomků, kteří chovali otce v úctě a lásce v USA r. 1910. Byla to akce na poděkování a projev vděčnosti otcům, kteří se starali a starají o rodinu a pečují o děti. V krajních případech dokonce zastupují nepřítomné matky. Nelze mít námitky. Vedle „mateřské řeči“ máme v kulturní tradici přece též „otcovský dům.“ A mohli bychom opět pořádat cituplné besídky a akademie, vždyť i o otcích máme mnoho krásných veršů Nerudových, Sládkových, Seifertových a jiných. …Den matek se slaví druhou neděli v květnu, Den otců 3. neděli v červnu. Asi by stálo za to uvažovat i o společném Dni rodičů, o Dni Matky a Otce.

Ženská otázka

Vztah muže a ženy je problém prastarý, starý jak lidstvo samo. A „stál mnoho inkoustu“, řekla Simone Beauvoirová. Mohli bychom sledovat úlohy a význam muže a ženy ve starých mýtech, v mytologiích polyteismu i monoteismu, v zobrazení a charakteristice matriarchátu a patriarchátu. Máme obsažnou a  výstižnou vývojovou hypotézu o uspořádání a řízení společnosti od nejstarších dob, jak ji podal švýcarský historik starověku, právník a antropolog J. J. Bachofen a  jak ji dále rozvinul B. Engels. Hypotéza ukazuje vývoj společenství lidí od primárních přirozených základů daných mateřstvím a matrilineární linií, od Matky. K nim přistupuje dlouhověká tvorba prvků a součástí tak zvané 2. přírody, tvorba Prométheovských hodnot materiálního pokroku. A vzniká a roste majetkové vlastnictví, soukromé vlastnictví, a to vzniká od Otce. Otec se stává nejen hlavou rodiny, ale i rodu či kmene. Stává se vládcem. Vládne i ženě. Matriarchát je vystřídán patriarchátem. Nekonečné bohatství rozmanitostí lidských dějin na planetě Země nás nutí omezit předmět svého zájmu a zůstat v nové době, která staré otázky a problémy nově otevřela.

Konec osvíceného 18. století přinesl lidstvu revoluční ideál demokracie a  trojici povznášejících hesel vzrušující trvalé inspirace – Volnost, Rovnost, Bratrství.

Od těchto hesel se odvozují emancipační ideje boje utlačených národů za svobodu. Od nich se odvozují i nápravná hnutí utlačených vrstev společnosti, i hnutí žen.

U nás tvoří ženské hnutí součást národního obrození. Emancipační ideje šíří buditelské spisovatelky vlasteneckého národního povědomí, M.D. Rettigová, Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská a další. Jde jim především o  sebepochopení ženy a o její vyšší vzdělání. Jeden z buditelů, K. S. Amerling (1807 – 1884) buduje vzdělávací ústav jménem „Budeč“, hlavně od r. 1848. V dívčí výchově vykonal průkopnické dílo. E. krásnohorská dovršuje své vzdělávací úsilí r. 1890, založením dívčího gymnázia „Minerva“. Je to první dívčí gymnázium nejen u nás, ale v celé střední Evropě.

Autoritou pro české feministické hnutí se stal koncem 60. let 19. stol. anglický pozitivistický filosof J. St. Mill (1806 – 1873). R.1851 vydal spis „Poddanství žen“, v kterém na základě vlastní zkušenosti z  nedávno uzavřeného sňatku kritizuje za svou manželku zákon, který uvádí ženu do naprosté závislosti na muži. Muž rozhoduje o jejím majetku i o jejím jednání. Ona je odsouzena jen k ustavičné poslušnosti. Vládne mužova moc a síla, žena upadá do otroctví.

T. G. Masaryk četl Milla se svou snoubenkou Charlottou v Lipsku r . 1876, když se tam sešli jako dovršitelé svých studií. Oba se zrušením „poddanství žen“ souhlasili. Pro T.G. Masaryka to byla součást modernizace společnosti, na níž začal pracovat od 80. let. Jeho manželka pak pořídila překlad Millova spisu pro Ottovu ženskou bibliotéku. Oba byli spojeni svým rovnocenným intelektuálním i citovým vnitřním životem, bylo to „manželství duší“, jak si Masaryk přál.

Kulturní přerod v naší společnosti nastal koncem 19. století. Z bohaté myšlenkové činnosti vyčnívají díla Masarykova a Šaldova. Ale v souvislosti s  feministickou tématikou uveďme

básnickou sbírku Josefa Svatopluka Machara, „Zde by měly kvést růže“ (1894).

Machar byl jako básník mluvčí generace, sociálního protestu, perspektivy budoucnosti, povznesení nad nespravedlnost, ubohost, malichernost a nízkost přítomnosti. V uvedené sbírce jde o 9 dramat ženských duší, na moderním sociálním pozadí zbavených práva na vlastní osobnost, na pravdivé sebevyjádření, na pochopení a lásku. Poesie se tu ocitá v blízkosti publicistiky, brojí proti nadvládě a proti falešným autoritám. Název jedné z básní je vskutku výstižný: „Otrokyně otroka.“ Spojuje se tu emancipace dělnictva a emancipace žen.

Příběhy žen a jejich často neutěšených osudů sledují i moderní spisovatelky jako R. Svobodová, B. Benešová, M. Majerová a řada dalších. Jde tu vesměs o požadování rovnosti žen s muži. Nikoli však formou„zmužštění žen“, nikoli jejich jednostrannou výchovou podle mužských vzorů. Jde tu vesměs o požadavek rovnocennosti při respektu rozdílnosti. Jde tu v prvé řadě o rovná práva na vědění, poznání, vzdělání.

Redukci poslání ženy na péči o domácnost jsem jako studentka ještě sama zažila. Nejeden známý mých rodičů se divil, že se hlásím na gymnázium. K čemu jí bude maturita? Stejně se vdá. A mí spolužáci mi k mikulášskému dárku přibalili pár veršíků z téže oblasti: „Četla knihy, psala básně, znala sbírky brouků. A když pekla první buchty, zapomněla – mouku.“

Antikomunismus a ženská otázka

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky ideologické tendence v zájmu vlivu a moci. Nápadné jsou zejména popřevratové změny.

Strategie nových mocenských elit po každém převratu vede k negativnímu posuzování minulosti. Velmi neblaze působí, když nová moc nedbá kontinuity kladných hodnot kulturního vývoje národa a likviduje je jen proto, že v minulém režimu měly uznání a zastání. To se vztahuje i na moc, která se u nás ustavila po převratu 1989. Popírá minulost nejen pro její nedostatky, ale znehodnocuje i její kladné ideály, vzory a tradice. Usiluje přepsat paměť národa. Jen opak tradovaných dějin je podle ní jedině správný, pravdivý a lepší. To se týká celé české minulosti i s obrozením a vznikem Československa. Nejsoustavnějším terčem kritiky je ovšem předchozí režim.

Na období státního socialismu nenacházejí přepisovači dějin ani nit suchou. To se přirozeně týká i interpretace Mezinárodního dne žen.

Pamětníci mohou dosvědčit, že v nedávné minulosti šlo o skutečnou rovnoprávnost žen prostřednictvím jejich zapojení do společenského produktivního procesu, osvobozením od nepřestajné péče o dítě a o domácnost, která byla kolektivizována zřízením jeslí a mateřských školek. Mladá generace se o tom dovídala např. četbou spisku švédského modernisty A. Strindberga (1849 – 1912) „Studentka čili Novostavba.“ Programovou ideou tu bylo neoddělovat trvale profesně muže a ženu, společně je emancipovat jako pracující lidi rovných podmínek a práv pro tvořivé sebeuplatnění v nadosobním zájmu.

MDŽ byl po r. 1989 mediálně často zmiňován a degradován ve svém významu na pouhou záminka pro mužskou pijatiku. Prý stačilo dát ženám kytku karafiátů a pak je „oslavovat“ pitím alkoholu bez zábran a v neomezeném množství. A ten karafiát byl neodmyslitelně ztotožněn s MDŽ, haněn, tupen, posmíván. A  přece je to prastará „Diova květina“ z čeledi hvozdíků, květina nádherných barev, vůní a otužilosti. Kytice ve váze dlouho vydrží, nevadne a neopadává. Je praktické rozdávat řezané karafiáty svázané do kytic. Karafiát si rozhodně nezaslouží, aby si nepřátelé socialismu na něm vylévali své pohrdání a svou nenávist.

Vzpomínám na MDŽ na svém někdejším pracovišti. Po každé jsem dostala miniaturní džbáneček moravské ručně malované folklorní keramiky. Mám jich celou řadu, tolik, kolik MDŽ jsem tam slavila. Tehdy jsme měli vychovávat budovatele společnosti. Po převratu se stal cílem podnikatel a jeho soukromý úspěch. Pamatuji se, jak školačky, dcerušky ze zámožných rodin, snily o tom, že budou dojičky a traktoristky. Po převratu chtěly být modelkami a celebritami.

Představitelé převratu 1989 veleli všechen pokrok minulosti zapomenout, překreslit a přepsat. Také zrušit jesle a mateřské školky, vrátit ženy do soukromého domova. Ty bohatší s chůvami a služkami, ty ostatní samotné nebo s babičkami. Neboť v tom prý spočívá svébytnost ženy a její svobodná nezávislost na společnosti. (O závislosti na muži se mluvit nebude.)

Moje generace usilovala o rovnost žen s muži při studiích, v profesích, ve funkcích. O rovnost sociální, ekonomickou, politickou. Dbaly jsme o obecně lidské znalosti, schopnosti a vlastnosti, v nich jsme nechtěly zůstávat pozadu. V žádném případě jsme nechtěly upozorňovat na svou ženskost nebo jí dokonce účelově využívat. Po převratu 1989 nastal protichůdný proces. V ženském světě se přestaly pěstovat přednosti ducha, do popředí vystoupily přednosti těla. Jeho atraktivnost, jeho svůdnost. Co pozornosti se na internetu věnuje výstřihům a rozparkům na odění modelek a celebrit, kolik se jich ukazuje v „sexy prádélku“, v bikinách i bez nich. Nepřehlédnutelné množství vnad a svůdnosti. A to má být dříve sledovaná rovnoprávnost? Intelektuální, sociální, profesní? Nestala se žena zase jen vybraným a vyzývavým pamlskem pro muže?

Závěr

Podle všech antropologických zřetelů se lidská bytost realizuje ve dvou modech: v mužském a ženském. Oba k sobě neodvolatelně patří, oba nezrušitelně vytvářejí lidskou podstatu. Člověk se vyskytuje v jednom nebo druhém modu, jejich spojení tvoří jeho celek. Logicky spojuje oba mody v jednotu pojem člověka. Pojem představuje soubor podstatných a obecných znaků. Každý z obou modů má kromě toho společného základu svá specifika, svá modálně specifická data, své specifické modální obecné a podstatné znaky. Jsou to znaky především biologické a eventuální další data , která na biologický základ navazují. Biologické znaky jsou trvalé a neproměnné. K nim přistupují specifika získaná v historii, data kulturně politická, charakteristiky společenské. Tato specifika jsou proměnlivá. Boj za rovnost a rovnoprávnost se týká obecného lidství, člověčství. Oba mody jsou si rovny jako části lidské bytosti. Podílejí se na jejích obecných povinnostech a právech. Nemá opodstatnění a smysl hledat rovnost pokud jde o specifika. Něco jiného je mužskost, něco jiného je ženskost. Ale to společné, co stojí výše a v čem jsou si oba mody rovny – je lidskost. Humanita.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.