Neomarxismus, pravicový nebo levicový liberalismus?

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
29. 3. 2021

I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem? A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se vnést do nepřehledného pojmového zmatku trochu světla.

(Na snímku autorka profesorka Stanislava Kučerová)



Dějiny myšlení znají významné pokračovatele a  pokračování některých názorových soustav. Vzpomeňme na novoplatonismus, novotomismus, novokantovství. Zcela nedávno se v intelektuálním veřejném prostoru objevilo slovo „neomarxismus“. Jak mu máme rozumět? Z dějin filozofie víme, že vyznavači původního názorového systému zůstávají věrni jeho podstatě a principům. Ale zároveň cítí, že nová doba přináší nové skutečnosti a otvírá nové problémy. Nestačí tedy opakovat úvahy, závěry a poučky velkého myslitele, na kterého navazují. Je třeba systém jeho myšlení zachovat, ale pokročit v něm dál, posunout jej a přizpůsobit novým okolnostem. Odpovídat v jeho duchu na nové otázky. Proto směr dostane výstižně inovovaný název: jméno po zakladateli má s koncovkou -ismus, ale k tomu přibude důležitá předpona novo- (neo-). Název prozrazuje, že původní základ má pokračovatele. Platí to i o  dnešním označování některých směrů a hnutí slovem neomarxismus?

Marxismus vznikl v polovině 19. stol. jako označení myšlenkového systému a díla K. Marxe a B. Engelse, jako souhrnné označení pro jejich dialektický a historický materialismu. Zatímco Engels nepouštěl se zřetele dialektické zákonitosti vývojových změn v přírodě, Marx se soustředil na zákonitosti vývoje ve společnosti. Nejenže analyzoval převratné události současných světových

politických dějin. Dlouhodobě se zabýval podrobným studiem ekonomického vývoje společnosti a  zejména vyčerpávající analýzou tehdejšího kapitalismu. Podal přehled o historii výrobních sil a vztahů od nestarších dob, charakterizoval stadia vývoje a výměny společenských řádů. Třídní antagonismus povede podle něho k  nutné revoluční společenské změně a k příchodu beztřídní společnosti komunistické.

Přívrženci, vykladači a stoupenci díla K. Marxe a B. Engelse přijali bez pochyb učení o třídní nenávisti a o revoluční cestě k vybudování beztřídní budoucnosti. Tvrdili, že musí přijít revoluce, která přinese pokrok. Ale koncem 19. stol. někteří myslitelé zbavili Marxovo učení revolučnosti, hlásali pokojný společenský vývoj. Byli to např. K. Kautský a E. Bernstein.

Vysloužili si za to označení revizionisté, oportunisté, reformisté. Ale jak revolucionáři tak reformisté nepřestali být marxisty a patřit k témuž levicovému názorovému směru. U nás to byli zpočátku sociální demokraté, stranu založili r.1897. Po Velké říjnové socialistické revoluci k nim přibyli komunisté. Stranu založili r. 1921. Podobně jako Lenin a jeho „bolševici“ odsoudili nerevoluční „menševiky“ jako „renegáty“ (odrodilce, odpadlíky). Také komunisté u nás sociálně demokratické reformisty a revizionisty zatratili.

K dlouhodobě, od poloviny 19. stol. marxisty očekávané revoluci došlo teprve ve 20. století, r. 1917. Stalo se tak ku podivu v nejméně kapitalisticky rozvinuté zemi, v carském, polofeudálním Rusku. Vedl a organizoval ji V. I. Lenin se svými spolupracovníky. Opírali se o Marxovo dílo, které přizpůsobili daným podmínkám současného místa a času. Tak vznikl marxismus-leninismus. Po nastolení deklarované diktatury proletariátu v čele s J. V. Stalinem nabyl podoby stalinismu.

Vznik a existence Sovětského svazu socialistických republik „na Východě“ a další vývoj kapitalismu „na Západě“ po  první i po  druhé světové válce postavil před vyznavače a stoupence marxismu řadu nových otázek. Inspirace marxismem má u nich různou intenzitu. Patří sem především Ital Antonio Gramsci (1891 – 1937), Maďar Gyoergy Lukács (1888 – 1971) a  Francouz Roger Garaudy (1913 – 2012). ( Ten od marxismu později přešel k islámu.) Uvedení filozofové znamenají přínos pro marxismus, zaměřený především na problémy člověka. Označeni jako neomarxisté mohou být označeni právem.

Někteří němečtí myslitelé, např.  Theodor Adorno (1903 – 1969), Juyrgen Habermas (1929), Max Horkheimer (1895-1973), Erich Fromm (1900 – 1980), Herbert Marcuse (1898-1979) a další vytvořili tzv. „Frankfurtskou školu“. Zabývali se novými problémy a výsledky nových vědních oborů, analýzou pokračujícího vývoje společnosti, nepředvídaným uplatněním vědeckotechnické revoluce, šířením dříve netušené masové kultury. Kritizovali stávající společenské poměry a uvažovali o různých formách strukturální společenské přeměny. Vycházeli více nebo méně z marxismu, ale neztotožnili se ani s leninismem ani se stalinismem. Působili nedogmaticky, tvořivě a svobodně. Čerpali podněty i z  různých nových směrů věd o člověku a  o  společnosti.

Některé marxistické myšlenky v základech zachovávali, ale stavěli na nich nemarxistické myšlenkové a názorové soustavy. Můžeme tedy o nich hovořit jako o jisté formě myšlení, ovlivněné také marxismem. Pravověrní marxisté však s nimi polemizovali, především proto, že opustili teze o třídním boji a o revoluci. Lenin a jeho stoupenci by je obvinili z revizionismu, reformismu, oportunismu, renegátství.

Uveďme pro představu kousek textu, který by takto z pozic klasického marxismu kritizovali: „Máte zde opozici, která zřejmě nemá nic společného s klasickou revoluční silou. Je to noční můra, ale taková, která odpovídá skutečnosti. Domnívám se, že tato tak zcela neortodoxní konstelace opozice je věrný reflex autoritárně demokratické společnosti výkonu, jednorozměrné společnosti, jak jsem se ji pokusil popsat, jejímž hlavním rysem je integrace ovládané třídy na velmi materiálním, velmi reálném základě, totiž na půdě řízených a uspokojovaných služeb. Ty zase reprodukují monopolní kapitalismus – řízené a potlačované vědomí.“ (H. Marcuse, „Problém násilí v opozici.“ 1969)

Vyznavači K. Marxe a B. Engelse to za novou fázi základního učení, za neomarxismus, nepřijmou. Ale ani pro ctitele pravdy a dostatečného důvodu to není název přijatelný. K nám se po převratu r.1989 dostala řada směrů, které jsme před převratem působením marxistické cenzury vládnoucího režimu neznali. Poukázal na to jako na relativní pozitivum minulosti exprezident V. Klaus.

Jsou to směry, které bývají ve veřejném prostoru pejorativně označovány jako „levicový liberalismus“ nebo „neomarxismus“ a představují protestní hnutí proti údajné diskriminaci rozmanitých menšin.

Na shromážděních a pochodech těchto hnutí můžeme slyšet a na jejich transparentech číst hesla z problematiky gendrové, multikulturní, imigrační, ochranně klimatické, protiautoritářské, protivládní a pod. I ptáme se: Co je tu marxistické? Co je tu levicové? Kde je tu východiskem podstata učení o výrobních prostředcích a vztazích? Kde o nehumánní neobhajitelné diskrepanci tříd? Na transparentech a v projevech se žádá emancipace rozmanitých individuálních tužeb a přání. Ničím neomezovaná svoboda, svévole a libovůle. Uvolnění morálky, odstranění platných společenských tradic, autorit, norem a tabu. Není to spíše „neoliberalismus“ a „anarchismus“ než „ „ neomarxismus?“ (Staro)marxista o tom říká: „Neomarximus se připisuje kruhům a postavám, které se k marxismus nikdy nehlásily a ostentativně se ho štítí. Je to „lochneska“, obluda s údy, které budí averzi: hysterický genderismus, multikulturalimus, klimatický alarmismus i jiné módní ptákoviny. V celku obludárium jako semeniště „progresivismu“. Tedy – ani stopa po neomarxismu.“

A je to směr levicový nebo pravicový?

Politické označení levice a pravice je historické a pochází z konce 18. stol., z doby a z dějiště Velké francouzské revoluce. Na levé straně zasedacího pořádku Ústavodárného národního shromáždění seděli zástupci 3. stavu, revolucionáři. Na pravé straně monarchisti, reakcionáři. Mezi nimi, ve středu, nevyhranění. Obdobné označení přinesla i Říjnová revoluce 1917 v Rusku. Levici tvořil revoluční proletariát, pravici reakční buržoasie a šlechta. Levice byli rudoarmějci, pravice bělogvardějci. Od těch dob neznamená levice jen progres, dynamiku, radikální změnu. Jde jí o zájmy nejširších vrstev lidu. Pravice naopak, hájí-li spíše stabilitu, konservatismus, udržování daného stavu, jde jí o zájmy zabezpečených a prosperujících vrstev. Táž myšlenka se ovšem může v různých podmínkách jevit i protikladně. Zjednodušeně lze říci, že pravici tvoří zaměstnavatelé, levici zaměstnanci.

Domnívám se, že neoliberalismus je zpravidla pravicový, nikoli levicový. Neusiluje o strukturální společenské změny. Chce zachovat, čeho jeho přívrženci dosáhli. Usiluje prosadit jen nezvyklá individuální, ponejvíce soukromá a egocentrická přání. Co to může mít společného s marxismem? S  kritickým přístupem k systému dané společnosti? S její analýzou a perspektivou strukturálních společenských změn v zájmu pracujících? V zájmu všech? U tradičních marxistů byla nezrušitelná idea utvořit spravedlivější společnost pro všechny, bez třídních výhod a privilegií.

U zmíněných údajně antidiskriminačních skupin, které se leckde nepřesvědčivě označují jako „neomarxistické“, jde o vymýšlení individuálních práv na to či ono uspokojení, to či ono blaho.*** O dílčí cíle egocentrického zaměření. Nesleduje se celospolečenská rekonstrukce, ale jen dílčí dekompozice. Žádné konstruktivní společenské projekty se nevytvářejí. Krize ze zadluženosti, korupce, závislosti, manipulace. Proč je to tedy neomarxismus? Není to spíše „neoanarchismus,“ kult bezvládí, neodpovědnosti a „svobodné osobnosti“?

Zájem o společnost a strukturálně utlačované vrstvy tu zcela chybí. Ve hře je přednostně individuum. Tedy nic marxistického ani levicového. Zato je tu uvolněn prostor pro hledání záminek k nepřehlednosti a fragmentárnosti společnosti. Společnost ztrácí svou celistvost, mnohostranně se štěpí, společenský konsensus se stává nedosažitelným. Čí je to zájem?

Nezmýlíme se, když uvedeme, že je to zájem anonymní moci. Ona podporuje podobná hnutí, která se prezentují pod falešným, zavádějícím a matoucím heslem: “ Svoboda a lidská práva“. Neboť nad celým světem dnes panuje stará římská zásada: „Divide et impera “. Rozděl a panuj. Od dob římského imperia se ovšem její uplatnění velice rozšířilo. Byla povýšená na zásadu globální, celoplanetární. Je to podstata ekonomické a celospolečenské ideologie „neoliberalismu,“ která je strůjkyní a šiřitelkou neobyčejného zmatku a rozkolu všech postižených společností západní civilizace. Taková je cesta držitelů a manipulátorů moci k světovládě, k novému světovému pořádku.