Kolik je na světě časových pásem?

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
19. 5. 2021
Pravěcí lidé: V Peru je místo s hustými lesy a také s ubytovnou pro rozjímající lidi. V těsné blízkosti toho kempu žijí, jak bychom řekli, divocí Indiáni. Pozná se to i podle šípů v noci zabodaných do chatek. Ze strany pravěkých kmenů je to žert. Ti muži mají od svých šamanů přísně zakázáno nějak ublížit bělochům, které tam jiní šamani léčí ze spěchu a ze ztráty životních sil. Mluvil jsem o pravěkých kmenech, o soběstačných občinách se skutečnou láskou k naprosto živé přírodě. V prvé řadě se tihle lidé z přírody nevydělují a nemusí nutně stát na konci potravního řetězce.

Jsou do života, který jim vede prales, ponoření. Zatímco američtí dokumentaristé občas natočí snímek o své protiletadlové obraně, jak vystřelila po Ufu, tito potomci ještě starších šamanů z Asie v noci rozmlouvají s lidmi z hvězd. Pralesní mistři ve svém oboru umí mizet a objevovat se o dobrý kus cesty jinde. I pro ně samozřejmě platí zákon zachování hmoty a energie. To ovšem nikomu nebrání být chvíli úplně jinde, pokud dokáže svou hmotu i energii natotata přeskupit.

Zorničky dokořán a žasneme! Máme tu pravěké lidi, totiž pravěkou mentalitu lidí. Oni nenavštěvují školy v našem smyslu. Nedotýkají se klávesnice, nedrmolí pěti jazyky, nešroubují šroubečky a, ano, neplatí daně. Někteří se umí teleportovat. Jiní si o astronomii povídají s dušemi zemřelých, nebo vůbec s bytostmi odjinud. V každém případě milují bratry stromy, sestry řeky a celé boží tvorstvo. Všichni se učí životu, neboli trvale udržitelnému rozvoji. A báječně znají pralesní lékárničku. Jejich výzkum léčiv, sugesce, regresivní terapie a psychoanalýzy se děje nepřerušovaně odpradávna.

Na západě otevíráme postmoderní komnatu smrti. Říkáme jí civilizační choroby. Současní pravěcí lidé by uměli pomoci. Ale, stojí snad před jejich chrámem přírody hustá řada žadonících pacientů? Nejdřív by odtud musely couvnout buldozery, řetězové pily, po zuby ozbrojení žoldáci, nebo napůl farmáři a napůl bandaleros. Nejdřív by, například brazilští, lobbyisté museli pochopit, že jejich hřmící hůl a věci naočkované virem nebo bakteriemi zabijí naše léčitele. Částečně indiánský i částečně černošský pravěk je na světě také pro nás. A, jakkoli se to těžko přizná, žáky v něm budeme pro dnešek my.

Nakonec jedna typická nehoráznost: Že značka BIO prodá ledaskomu ledacos, to je známá věc. Glosa, že na litr biopaliva padnou dva litry nafty, je rovněž dost ohraná. Víte, v Malajsii je zatím poměrně dost lesů. Ve výškách stromů si staví hnízda lesní muž, to je význam domorodého orang-utan. Také orangutanů ubývá. Přijedou nákladní vozy a zarachotí řetězové pily. Popadají stromy, orangutaním matkám to zláme vaz a děti osiřelost nepřežijí. Dřevo se nabídne za haldu dolarů. Na mýtině se zřídí sad olejových palem, z jejich oleje se vyrobí biopalivo a jsme zase „chytřejší“.

Starověké myšlení plné zubů a očí: Židé i Arabové píší, z našeho pohledu, pozpátku. Vím, že jsem řekl něco dost neodborného. Pravda je, že do minulosti hledí se soustředěnou pozorností a dějinné otřesy dovedou znovu a znovu prožít napříč staletími. Židovská víra nás vede k jedinečnému starověkému bodu, odkud vyvěrá jednoznačný monoteismus. Islám vznikal v sousedství židovství a křesťanství a v naprosté blízkosti k souboru starověkých arabských tradic. V jedné předmluvě českého vydání Koránu píše arabský badatel, že islám načerpal ze starověkého úrodného půlměsíce to nejlepší ovoce.

Oči jsou v poušti nezastupitelné. Čich není v suchém vedru nejspolehlivější. Kdo viděl beduína na velbloudu, spatřil vlastně jen beduínovy oči. To jediné možná uvidíte z tradiční arabské ženy. Jenže váš pohled i zájem vyhodnotí mužský doprovod jako velmi troufalý. A kdo má zuby, může zdravě a výživně jíst.

Oko za oko – zub za zub, je starověká moudrost. Plně se váže k odvetnému právu. Jak on mě, tak já jemu. Křesťanský soucit provázaný s odpuštěním malinko chybí. Lidé na celém světě a všechna jejich náboženství znají velkorysost i soucit. V křesťanském smyslu je ale odpuštění na základě soucitu pilíř, bez něhož celé učení nedává smysl. Židé a Palestinci, po pravdě Židé a muslimové (z pásma Gazy, ze Západního břehu i z Libanonu) se právě nyní ocitli ve válce. Už zase? Nechápe člověk, nevybavený starověkou mentalitou. Vidina očí a zubů potrefených za jiné oči a zuby, a také víra v posmrtné blaho hrdinů – miláčků Božích. Tady hledejme zdrojnici jako by neurvalé statečnosti těch, kteří se jednou střetnou s praky a meči, jindy s raketami, s letadly a s tanky. V zápalu boje a v zápalu své mentality jsou to naprosto titíž lidé – hrdinové. Tisíce let neznamenají podstatný rozdíl. Vnější kulisy, třeba zbraně, se časem mění. Starověká mentalita na obou stranách bojiště ovšem zůstává. Je to nehnutý rezervoár něčeho, co třeba jednou v budoucnosti lidstvo dobře a účinně využije.

Středověk neskončil, středověk trvá: Penzionovaní vojenští hodnostáři zaslali francouzskému prezidentovi dopis. Vyjádřili nespokojenost, že odpovědní politici a úřady nestojí proti násilí mnoha migrantů, jak by měli, a naopak v projektu migrací do Francie pokračují. Po čase odeslali stejnou stížnost také vojáci v činné službě s tím, že jsou připraveni ubránit Francouzům Francii. Do francouzských voleb hlavy státu není daleko. Jestli před minulými volbami prezidenta plánovaly liberalistické strany znemožnit plnění příkazů Marine Le Penové, kdyby vyhrála, dnes mají subjekty, které na pustošení Francie nesou svůj podíl, vážnější starosti. Možná jim jde o kůži.

Není to dlouho, co vyhořel symbol katolické Francie, překrásná katedrála. V tomtéž čase musela z veřejného prostranství zmizet socha Panny Marie, poněvadž je to socha jednoho z více náboženství a veřejný prostor přeci patří všem stejně. Když sekularizovaná Francie před několika týdny zpřísnila přístup k sexualitě u mladistvých, teprve jsem se dověděl, že soulož dětí pod hranicí patnácti let byla v postmoderní Francii zákonným jevem. Tam, kde je méně Panny Marie, je jistě více něčeho jiného. Myslím, že vlivům odjinud, dnes islamizaci a zítra čemukoli jinému, spíš odolají lidé, co dýchají pro své vlastní tradice a zásady než lidé beztradiční, bezzásadoví.

Silná katolická Francie (ne bez hříchu mocných) a silná světská Francie (ne bez slabosti mocných) vede naši pozornost k dělicí čáře v podobě Velké francouzské revoluce. V křesťanském pojetí času sehrává pojem středověk klíčovou úlohu. Vůbec to není jakýchsi tisíc let mezi pádem Říma a nástupem novověku. Křesťanský středověk je doba mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. Je to tenhle střední věk, kam z minulé strany vane víra ve skutky Páně a z budoucí strany se sem dere příslib vědění, až budou sňaty pečetě z dalších tajemství. Takový středověk zatím přirozeně trvá. A někde v jeho průběhu se někomu zachce vymyslet si Nebe na Zemi čistě lidskými prostředky. Zrodila se i Velká francouzská revoluce, svíčka sociálního – socialistického, komunitního – komunistického hnutí. Možná, že osvěta nejde tak úplně ruku v roce s osvícenstvím. Možná, že to není panovník, který ví „všechno“ a strachuje se revoluce; a snad to ani nejsou režimy vzešlé z revolucí, kdo nebo co se zárukou snese Nebe na Zem. Možná ani ten středověk (střední věk) nemusí být temný, uznáme-li, že trvá. Jistě vyžaduje pokoru, abychom přijali myšlenku, že člověk není pozorovatelem, ale omylným žákem svého vývoje. A omyly začínají být vidět čím dál tím lépe. Jistě s nimi souvisí, že přes sto amerických generálů ve výslužbě píše prezidentovi Spojených států, že nebezpečí marxistické totality v USA začíná být dost cítit. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že spousta Američanů cítí, jako by občanská válka byla na spadnutí. A snad ještě horší útrapy by působilo, kdyby místo domácího střetu USA svůj ode zdi ke zdismus, své černobílé šílenství rozvezly po planetě. A Francie? Poslední dobou jsem tíhnul k myšlence, že tato země si svůj kus Evropy neubrání reformou, ani revolucí. Myslím, že zobčanštělí Francouzi jednadvacátého století jsou vystrašení, že je média, jisté nevládní struktury a část studentů urasistuje a úřady je upokutují. Zbývá vojenský převrat, říkám si.

Střední věk (mezi prvním a druhým příchodem Krista) vůbec nemusí být temná doba. A mohou se dít veškeré objevné práce na poli ducha i hmoty. Výrazem středního věku by mělo být snesitelné čekání: Nenutit lidi do ideologických scénářů. Nehnat je do podezřelých zítřků. Soucítit s lidmi a nebažit po kořistech. Nehodnotit válku jako pokračování diplomacie, ale jako průser… Střední věk si žádá cvičit vůli a způsobilost k vlídnému životu.

Myslím, že práci takového středověku podtrhuje něco, co už se ani nijak nejmenuje, totiž postmoderna. Představte si mít k snídani po-rohlík, nebo k obědu po-guláš. Něco beze jména, a proto si musíte pomoci předchozím chodem. Postmoderna se jako by k ničemu nehlásí. Jako by se všemu vymyká. Socha nemusí být sochou. Rodina nemusí být rodinou. Je člověk člověkem? Středověká univerzita nabízela sumu prozatímního vzdělání. Podotýkám, že na její půdě skutečně platily akademické svobody. Postmoderní vysoká škola, kterou jsem vychodil, má ve znaku prázdnou množinu. Postmoderna sice mnohé rozvolnila, takže vzbudila touhu po svobodě, ale nenabídla spoluúčast. Vznikla sraženina, kde každý kousínek jedná jako svůj vlastní uzavřený vesmír. Ve společnosti chybí universum.

Směrem k vyšší obecné platnosti: Prací středního věku je universum nacházet. Nikoli se uargumentovávat, ale vést rozhovor a snesitelně činorodě čekat. Tohle středověké čekání není ztráta času. Máme získávat vědomosti i dovednosti v čase, který na to zbývá. Je dobré si uvědomit, kolik roste na jedné planetě mentálních časových pásem. Kolik jich teprve musí kypět v mateřském kosmu!