Konstytucja 3 Maja 1791: K 230. výročí schválení prvé moderní evropské ústavy

Avatar
Původní autoři

Petr Kužvart
3. 5. 2021
Dne 3. května 1791 byla na Královském zámku ve Varšavě schválena liberální částí Sejmu a králem Stanisławem Augustem Poniatowským překvapivě liberální ústava tehdejší Polsko-litevské unie, kterou zároveň měla měnit na unitární stát. Stalo se tak v situaci hlubokého úpadku polské státnosti nad kterou již od roku 1768 měla faktický protektorát Ruská říše. Liberální ústava byla politickou provokací jak vůči carevně Kateřině II. a jejímu samoděržavnému režimu, tak i vůči ostatním evropským absolutním monarchiím té doby, především pruské a rakouské.

Ústava se inspirovala osvícenskou státoprávní koncepcí formulovanou Charlesem Louisem Montesquieu (1689 – 1755) a docela nedávno (1787) přijatou ústavou Spojených států amerických. Zrušila dosavadní tradiční a velmi nefunkční státní zřízení včetně zásady liberum veto (česky „svoboda zakázat“), tedy právní princip, který umožňoval jakémukoliv poslanci v polském Sejmu, aby svým nesouhlasným prohlášením zmařit usnesení tohoto Sejmu.

Nová ústava zbavila práva účastnit se politického rozhodování tu část šlechty, jež nevlastnila žádnou půdu, částečně zrovnoprávnila měšťanstvo se šlechtou a omezila dosavadní širokou šlechtickou demokracii. Zavedla dědičnou konstituční monarchii a osvícenskou koncepci tří navzájem se vyvažujících mocí ve státě.

Ustavila dvoukomorový parlament. “Izba Poselska” byla dolní komorou, jež se skládala z 204 volených poslanců a z 24 představitelů královských měst. “Izba Senacka” se skládala ze 132 senátorů, a to včetně vojvodů, ministrů a biskupů. Ústava zrušila dosavadní imperativní mandát ukládaný regionálními shromážděními (tzv. “sejmiki”) poslancům celostátního Sejmu zvoleným za daný region

Výkonnou moc svěřila do rukou královské rady (tj. vlády, nazvané “Straża Praw”) zasedající pod předsednictvím panovníka. Panovník měl být i nadále volen, ale pouze z příslušníků vládnoucí dynastie. Šlo o opatření proti dosavadnímu silnému zasahování zahraničních mocností do polské královské volby. Každý právní předpis, který by vydával sám král, vyžadoval kontrasignaci příslušného ministra.

Rolnictvo bylo výslovně dáno pod ochranu státu (výkonné moci) a byla tedy omezena dosavadní šlechtická zvůle vůči němu. Byl to prvý krok ke zrušení poddanství, v němž žilo 90% polského obyvatelstva. Pouze zbylých 10% bylo víceméně plnoprávnými občany, “politickým národem” (s výjimkou nemajetné šlechty, kterou ústava zbavila politických práv).

Ústava deklarovala římské katolictví jako státní náboženství, ale zároveń proklamovala svobodu vyznání, byť apostase, čili odpadnutí od katolictví bylo i nadále trestné.

Ústava vlastně nebyla v momentě schválení dokončena. Její spoluautor, Hugo Kollataj oznámil pokračování prací na ní. Zamýšlel ji doplnit o “ekonomickou ústavu zajišťující všem právo na vlastnictví a zajišťující také ochranu a důstojnost každé práce”. Třetím ústavním dokumentem měla být “konstytucja moralna”, podle všeho obdoba americké Charty práv nebo francouzské Deklarace práv člověka a občana.

Osud Ústavy 3. května byl neradostný a velmi krátký. A další vývoj vedl k polské národní katastrofě. Vnitropolitická opozice – skupina velké šlechty – magnátů požádala carevnu Kateřinu II. o ruskou intervenci v zájmu návratu starých pořádků a privilegií a založili proruskou Targowickou konfederaci. Stalo se tak v noci z 18. na 19. května 1792, ale fakticky byla ustavena proruskými spiklenci již 27. dubna v Petrohradě. Zároveň začala pod záminkou pronásledování pravoslaví v Polsku a skrytého paktování s Vysokou Portou ruská invaze. Do země vstoupilo asi 20 tisíc vojáků Targowické konfederace spolu s 97 tisící ruských vojáků. Poláci věrní ústavě měli nějakých 37 tisíc vojáků pod velením králova bratrance Józefa Poniatowského a generála Tadeusze Kosciuszky.

24. července 1792 král Stanisław August Poniatowský zradil ústavu a novou vládu a připojil se k Targowické konfederaci. Její stoupenci byli poněkud překvapeni, že po potlačení polského odporu Ruskem nebyla zachována dosavadní státnost a v roce 1793 dochází ke Druhému dělení Polska, kdy většinu území anektovalo Rusko a Prusko. Z Polska zbyl nevelký nárazníkový stát s loutkovou královskou vládou, obsazený ruským vojskem. Po půldruhém roce této žalostné přechodné mezihry vypuká 24. března 1794 slavné Kosciuszkovské povstání. V květnu toho roku povstalci proklamují osvobození relnictva a slibují půdu těm, kdo se zapojí do povstaleckého boje. Po několika počátečních úspěších je povstání poraženo v bitvě u Raclawic. Bylo potlačeno společnou vojenskou intervencí ruské, rakouské a pruské armády. V roce 1795 následuje třetí, definitivní dělení Polska. Až do roku 1918 pak neexistoval žádný nezávislý polský stát. Není divu, že Ústava 3. května platila necených 19 měsíců a poté byla zrušena. Bez náhrady

Tolik tedy k pondělnímu kulatému výročí, jež naši severní sousedé právem slaví jako svůj státní svátek: Święto Konstytucji 3 Maja.

A co z té nepříliš radostné historie plyne pro nás? Především poznání, že Poláci mají dobré historické důvody ke své umíněné rusofobii. A také poučení, že se v historii mohou dít i momentálně beznadějné věci, jejichž význam a odkaz vysoko zhodnotí další dějiny. V řadě směrů velmi podobným příběhem jako historie prvé polské ústavy je i osud španělské cádizské povstalecké ústavy z listopadu 1812. Ale to už je jiná historie, k níž se třeba vrátíme někdy jindy.

(p.kuzvart@email.cz)